Japonci nechtějí vyčnívat, nezpochybňují autority a neumí anglicky, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po příjezdu? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Raději bych řekl hned první vteřiny a minuty po příletu - a to nonverbální komunikace! Ještě na letišti jsem se přesvědčil o tom, že legendy o zdvořilosti Japonců jsou pravdivé. A především o tom, že se zde lidi sobě navzájem klanějí - téměř při jakékoliv, byť sebemenší mezilidské interakci. No a protože bych se byl cítil asi opravdu blbě, pokud bych neodpověděl v podobném duchu, začal jsem se po pár okamžicích automaticky klanět taky (je to nakažlivé!). Druhou věcí, na kterou jsem sice byl tak nějak mentálně připraven, ale jež mě stejně mírně zaskočila, bylo, jak málo lidí zde ovládá angličtinu. Takže ve výsledku jsem byl často odkázán na svých několik japonských frází a už zmíněnou neverbální komunikaci - své nohy a ruce!

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Neřekl bych, že bych bych narazil s něčím konkrétním. A jestli ano, tak mi to potom nikdo nedal vědět. Nicméně mám dojem, že se na mě mnoho mých japonských přátel a kolegů mohlo dívat jako na exota. V dobrém slova smyslu (doufám). Vysvětlím. Když jsme s japonskými přáteli můj poslední večer v Sapporu diskutovali a bilancovali, co nám mé působení v Japonsku dalo a vzalo, tak přišla mj. řeč i na naše rozdílné kultury. A z ní vyplynulo, že u nás (řekněme na Západě) se přece jen více nosí individualita, otevřenost a výměna názorů, schopnost argumentovat a ptát se, než je tomu v této ostrovní zemi. V níž naopak, když to dost zjednoduším, hraje prim zájem kolektivu, sklon k tomu nezpochybňovat autority a někdy i snad takové to “moc nevyčnívat”.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Neexistuje a neuvařil. Myslel jsem, že mi bude chybět segedín (velmi „české”, uznávám) nebo šišky s mákem, které přestože si na nich pochutnám spíše výjimečně při rodinných návštěvách, patří k mým oblíbeným jídlům. Nicméně jsem byl japonskou kuchyní natolik ohromen, že mi v žaludku na stesky po české kuchyni jednoduše nezbylo místo.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Hned zkraje svého pobytu jsem zjistil, že když na otázku “odkud pocházím” odpovím “Czech Republic” nebo “Czechia”, neshledám se s úspěchem a daná osoba mi vrátí váhavý pohled plný otazníků. Když ale přeskočím angličtinu a vysoukám ze sebe “Čéko”, objeví se na tváři široký úsměv od ucha k uchu a v devadesáti pěti procentech případů dvě následující asociace: “Praha” a “pivo”! A to se potom úsměv neomylně vyloudí zase na tváři mně. 

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Ano a ano. Japonsko je od konce druhé světové války demokracie, která toho hodně převzala, co se institucionálního a ústavního uspořádání týče, po vzoru Spojených států. Sice narozdíl od nich je Japonsko monarchie; nicméně role císaře je čistě ceremoniální a moc drží v rukou vláda v čele s premiérem. Shodou okolností zrovna toto léto probíhaly v Japonsku volby do horní komory parlamentu (senátu), kterému se tady říká Diet. A zájem o tyto volby je zde asi stejně „enormní”, jako když se volí do senátu českého. Z čeho mám ale radost, je to, že se mi podařilo řadu svých japonských přátel přesvědčit, aby svůj hlas nenechali propadnout a k těmto volbám se dostavili. A kdybych se měl pokusit srovnat politickou kulturu s tou naší, tak si se svou skromnou zkušeností troufám říct, že se zde do politiky promítá více slušnosti a vzájemného respektu.