Napoprvé by to asi byla škoda – kdo by nechtěl vidět staré svatyně, obří sochu Buddhy v Kamakuře, zahradu Kenrokuen či akihabarské Electric Town? Nicméně, když už vás památky a přírodní krásy začnou mírně nudit a rozežraní jelínci z Nary vám spořádají mapu, kterou jste nemoudře nechali vykukovat ze zadní kapsy kalhot, je na čase oddat se plně obžerství.
Japonská kuchyně totiž nabízí obrovské množství nejrůznějších pochoutek, a to od extrémně drahé domácí i mezinárodní haute cuisine v luxusních restauracích nacházejících se v nejvyšších patrech tokijských mrakodrapů, po nesmírně dobré a levné jídlo u pouličních stánků.
Syrová strava
Kromě proslulé syrové stravy v podobě suši a sašimi, na kterou ještě dnes hledí mnohý Středoevropan se zcela zbytečnou nedůvěrou, si můžete pochutnat i na dokonale uvařených jídlech, například na pohankových nudlích soba, či pšeničných nudlích udon, kterým to nejlépe sluší v polévce s kusem vepřového. Potom tu máme smažené pochoutky jako okonomijaki – někdy nazývané „japonská pizza“ – či chobotničky v těstíčku zvané takojaki, smažené ústřice, nebo sépie na špejli.
Je toho samozřejmě mnohem víc, takže na to, abyste zjistili, co se skrývá pod názvy jako čawanmuši, ankimo, karéraisu nebo taijaki, budete potřebovat docela dost času. Sami Japonci jsou ostatně náruživými gurmány a stoupenci kulinárního turismu (gurume kankó) a rádi si vyjedou za hovězím stejkem do Kóbe, za vepřovou kotletou do Nagoje či za kaštanovou zmrzlinou do městečka Obuse ukrytého v naganských horách.
Labužnictví má v Japonsku dlouhou tradici, ostatně už v literárních dílech ze 17. století jako je Saikakuova Největší rozkošnice se můžeme dočíst o vyhlášených jídlech v tehdejším Edu či Ósace. Zálibou širokých vrstev se však stalo až zhruba v 70. letech minulého století, kdy se Japonsko už dávno ekonomicky vzpamatovalo po katastrofě druhé světové války, a lidé si mohli začít užívat relativního blahobytu.
V návaznosti na vzrůstající oblibu kuchařek i gurmánských průvodců vznikl i samostatný komiksový žánr – tzv. gurume manga, jejímiž protagonisty jsou většinou kuchaři či velcí jedlíci (ideálně oboje najednou) a jejichž stránky přetékají nádhernými realistickými ilustracemi všech možných jídel. Mnohé z těchto komiksů vycházely v kategorii seinen manga, neboli komisům určeným spíše dospívajícím a dospělým mužům, avšak své fanoušky si našly napříč všemi čtenářskými skupinami. Mezi nejznámější díla tohoto žánru se řadí například Kukkingu Papa vyprávějící o tatínkovi zamilovaném do vaření, či Šóta no suši, jehož hrdinou je talentovaný mladík Šóta odhodlaný stát se tím nejlepším suši mistrem.
Nad všemi se pak tyčí legendární seriál Oišinbo o kulinárním redaktorovi, který za účelem sestavení ideálního menu navštěvuje restaurace po celé zemi. Jak se však můžeme dočíst například v nedávno vydané publikaci o japonské popkultuře Planeta Nippon, nejde zdaleka jen o dobré jídlo. Gurmánská manga je zároveň oslavou celého Japonska, které po neblahých válečných zkušenostech dává národní hrdosti raději zaznít excelováním v mírumilovnějších disciplínách, labužnictví nevyjímaje. Byla by proto dvojnásobná škoda to neocenit.
