30. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Kanaďané nechápou pomlázku, to jim nevysvětlíte. O Velikonocích jim po domě ‚chodí’ zajíček, říká Češka

Marie Copps | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Copps | foto: Archiv Marie Copps

Módní návrhářka Marie Copps se z Česka odstěhovala v roce 1999 po neúspěšných zkouškách na vysokou školu. V kanadském Torontu zůstala dodnes. „Chybí mi tu příroda. Byla jsem zvyklá se pohybovat jako dítě hodně venku v přírodě a tu máme od Toronta dvě hodiny jízdy autem. Jsou tu sice parky a mohu se vydat k jezeru, kde je kousek přírody. Já mám ale na mysli takové ty široké lesy a možnost se vydat někam na houby, anebo jít na procházku klidnými místy, které znám z okolí Tachova. Chybí mi tu také ty naše překrásné hrady a zámky a taková ta naše česká filmová klasika,“ říká.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Do Kanady jsem poprvé přiletěla v červenci roku 1999. Byl to jazykový kurz, který mě do Toronta zavál. Nikdy jsem neplánovala se do zahraničí přestěhovat. Byl to plán B, jet po neúspěšně složených přijímacích zkouškách na vysokou školu v Praze, studovat anglický jazyk do cizí země. Měla jsem velikou touhu odletět do New Yorku, ale intuice mě zavedla právě do Toronta. Pamatuji si, jak se mi vybavily všechny ty slavné americké velkofilmy, když jsem tam tehdy v červenci poprvé přiletěla. Na letišti jsem nasedla do veliké černé limuzíny, a když jsem v dálce viděla, jak se přede mnou začínají rýsovat všechny ty mrakodrapy, tajil se mi dech. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Sama pocházím z malého města a Toronto mi připadalo jako z jiného světa. Po velice krátké době jsem se do něho doslova zamilovala. Začala jsem najednou pociťovat velice intenzivní momenty, kdy jsem si uvědomovala, že bych tu chtěla zůstat. Byl to velmi zvláštní a rozporuplný pocit. Nikoho jsem tam neznala, ale připadala jsem si, že to tam znám, ale zároveň jsem trpěla velikou samotou a depresemi. Po dvou měsících jsem si pobyt na jazykové škole prodloužila ještě o měsíc, a v té době nás dohromady svedl osud s mým budoucím manželem. Potkali jsme se jednoho večera před domem, ve kterém jsem bydlela. Pamatuji si, jak po mě chtěl telefonní číslo, já jsem ale telefon neměla. Po týdnu jsem našla psaníčko na zemi u dveří se vzkazem, abych mu zavolala. Do České republiky jsem odletěla na Vánoce, oslavit je se svojí rodinou, a po novém roce jsem se do Kanady vrátila.

Lidovky.cz: S čím jste v Kanadě narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Na začátku jsem si uvědomila, jak moc odlišná je jejich kultura. Byla jsem doslova unešená jejich laskavostí a vstřícností. Kanaďané jsou velice zdvořilý národ. Bylo toho hodně, co jsem musela vnitřně zpracovat, ale byla jsem také velmi nadšená, že se mohu přizpůsobit některým zvykům a projevům, které naše společnost ještě v té době moc neznala. Bylo to pro mě velice obohacující a můj osobní rozvoj nabral trochu jiný směr, než jsem čekala.

Velice mého manžela překvapily naše velikonoční zvyky s pomlázkou. To jsem mu nemohla několik let vůbec vysvětlit. Tady v Kanadě „chodí“ buď po domě, nebo zahradě zajíček, který schovává vajíčka a různé čokoládové figurky a děti je pak hledají s košíčky ráno po probuzení. Musím přiznat, že to je velice roztomilý zvyk a pokaždé se u toho s rodinou hodně nasmějeme. Osobně jsem si velice dlouho nemohla zvyknout na jejich Vánoce. Oslavují se tady ráno v pyžamu až 25. prosince. To je něco, čemu asi nikdy nepřivyknu. Z Čech jsem byla zvyklá na našeho Ježíška a také na to, že je oslavujeme večer všichni oblečeni velice slavnostně. Nejsem ranní ptáče, a tak jsem několik let doslova „trpěla“ když dcera byla vzhůru ráno v půl sedmé a hlásila, že se chce jít podívat, co jí přinesl pod stromeček Santa. Na druhou stranu se mi líbí to, že tu stromeček zdobíme i měsíc před Vánocemi a tak si tu atmosféru s dcerou užíváme delší dobu. Manžel se nás pokaždé dva dny po Vánocích ptá, kdy už to zase schováme..

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
To je velice složitá otázka. Nikdy neříkej nikdy, ale zatím si to neumím představit. Po rodné zemi se mi pochopitelně zasteskne, ale dlouho jsem si musela zvykat na to, že žiji v cizině. Nyní, kdy jsem již „zapustila kořeny“ tady, si neumím představit se zase někam přesouvat. S rodinou jsme na Toronto zvyklí. Na druhou stranu mi tu ale chybí příroda. Byla jsem zvyklá se pohybovat jako dítě hodně venku v přírodě a tu máme od Toronta dvě hodiny jízdy autem. Jsou tu sice parky a mohu se vydat k jezeru, kde je kousek přírody. Já mám ale na mysli takové ty široké lesy a možnost se vydat někam na houby, anebo jít na procházku klidnými místy, které znám z okolí Tachova. Chybí mi tu také ty naše překrásné hrady a zámky a taková ta naše česká filmová klasika. Díky Bohu, že existuje YouTube. Když na mě „padne“ nostalgie, jdu si pustit nějaký hezký český film, nebo nějakou klasickou pohádku, například „Tři oříšky pro popelku“ si pouštíme s dcerou i dvakrát do roka.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Ty úplně zcela klasické od Václava Havla a to, že Praha je krásná a že tam buď někdo byl, nebo se tam chystá. Nedávno jsem spolupracovala s jedním fotografem, a ten když zjistil, že jsem Češka tak říkal, že Česká republika je jeho nejoblíbenější země na světě, že by se tam chtěl jednou podívat. Jeho nejoblíbenější top modelka je prý léta Karolína Kurková. Mám pocit, že slýchávám jen samá pozitivní slova, což mě moc těší.

Lidovky.cz: Učíte své děti česky?
Na dceru jsem od mala mluvila česky a manžel anglicky. Na začátku bylo několikrát velice komické pozorovat to, jak se je oba snažila uchopit a ovládnout najednou. Po několika měsících tady v Torontu jsme přiletěly s dcerou jen my dvě na návštěvu k mým rodičům a dcera na babičku a dědu mluvila dva týdny jen anglicky. Pak to nějak zázračně zase přepnula do češtiny a po příletu do Toronta zase mluvila na manžela jen česky. Takto se to několikrát zopakovalo, až pak najednou začala z ničeho nic překládat. Je pravda, že je zvyklá mluvit anglicky víc a i doma v rodině mluvíme převážně v tomto jazyce, což mi pořád připadá tak nějak zvláštní. Jsou to takové ty momenty, kdy si uvědomíte, že by vás tohle nikdy v životě prostě nenapadlo. Angličtinu jsem vždy měla moc ráda a obdivovala jsem svoji sestru, když se jí učila, ale to, že jednou tahle řeč bude řečí, kterou budu denně mluvit ve své rodině, jsem ani ve snu netušila…

Fotografie z přehlídky
Torontská PR agentura Strategic Objectives každý rok oslovuje zhruba patnáct...

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Musím říci, že dnes již nic z české kuchyně doma nevařím. Jednou za čas udělám bramborový salát a obalované žampiony, jinak z české kuchyně nic „nepřežilo“. Za začátku mi chyběly některé pokrmy z naší domácí kuchyně a hlavně oblíbená jídla od mojí maminky. Ta jsem si vždy užívala, když jsem byla na návštěvě v Čechách. V Torontu je ale tolik možností ochutnat jídla z různých kultur, že vám to ani nepřipadá, že vám tu něco chybí. Můj jídelníček ale prošel za posledních několik let razantní proměnou a dnes již preferuji velice jednoduchá a dobře kombinovatelná jídla. Můj bramborový salát je ale v rodině velice populární, moje švagrová ho doslova miluje. Pokaždé jí balím krabičku domů a pak ještě několikrát v týdnu slyším, jak si pochutnala.

Lidovky.cz: Sledujete kanadskou politiku? Liší se politická kultura od té české?
Přiznám se, že moc ne. Na začátku jsem měla tendence spíše sledovat na dálku naši politickou scénu v Čechách. Dnes již na to ale nezbývá tolik času. Kromě pana prezidenta a premiéra již dál netuším, kdo jsou vedoucí političtí představitelé a jaké jsou v naší zemi vítězné politické strany. Všechno se sledovat nedá a držet krok s politikou mi nepřipadá nutné. Snažím si držet zdravý odstup od všeho, co je nějakým způsobem konfliktní a kromě rozčarování a zklamání to pro mě nemá žádný jiný pozitivní přínos. Držím se hesla, že vše, co se ke mně má dostat, se nějakým způsobem dostane. Buď si o tom někde přečtu, anebo mi o tom někdo poví. Aktivně vyhledávám jen ta fakta a témata, která mi připadají obohacující a nutná k nim něco vědět. V dnešním světě jsme bohužel doslova vystaveni informačnímu přehlcení a je nutné si vybírat, do čeho chceme investovat svůj čas a emoce. Politické události a informace o nich jsou jistě důležité a je nutné o nich někdy vědět, bohužel s nimi ale také přichází problém s tím, komu a čemu můžeme věřit. Nemám ráda, když se politická aréna používá k různým machinacím, manipulacím a často také k osobním zájmům. Z tohoto důvodu se jí raději vyhýbám.

Kdo je Marie Copps?

Marie Copps (48) je původem bankovní úřednice pocházející ze Západočeského Tachova. Po neúspěšně složených zkouškách na Vysokou školu v roce 1999 odletěla na jazykový kurz do kanadského Toronta, ve kterém v současné době žije. Proslavila se jako módní návrhářka. Její modely a módní doplňky byly prezentovány jak na módních molech v Torontu, tak i ve světě. Společnost Redken je několikrát prezentovala v rámci vlasových show na Symposiu v ​​Las Vegas a v Dallasu. Společnost L’Oréal Professionnel zase např. v Bogotě, Singapuru, Melbourne, Madridu a Římě. Její módní doplňky byly použity také v krátkém filmu „Zrcadlo“, který byl vybrán pro Kanadský módní filmový festival 2018. V současné době se v Torontu natáčí celovečerní film, do kterého byla taktéž použita její tvorba. V roce 2018 byla jedním z patnácti návrhářů, kteří měli za úkol vytvořit model do kolekce White Cashmere Collection 2018. Torontská PR agentura Strategic Objectives každý rok oslovuje zhruba patnáct kanadských návrhářů, kteří mají za úkol vytvořit tzv. couture model z luxusního toaletního papíru. Jeho název je Cashmere. Tato exkluzivní, mezinárodně uznávaná přehlídka originálních módních návrhů od předních kanadských designérů je součástí osvěty rakoviny prsu v měsíci říjnu

apeAlena Pecháčková