Kanaďanům leze na nervy naše věčné stěžování, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na první dny po přestěhování se pamatuji velmi dobře. Po životě v reálném socialismu nás překvapila hlavně slušnost Kanaďanů a spořádaný život v této zemi, dostupnost spotřebního zboží a tak dále. Existuje japonské přísloví, které říká, že země, kudy prošla válka se nemůže vrátit k normálnímu stavu věcí sto let, a v Kanadě válka nebyla od roku 1812, což se velice příznivě odráží v psychice lidí.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Češi se v Kanadě adaptují velice dobře. Myslím, že většina jejich zvyků tu projde bez problémů. Až na to stěžování, to jde Kanaďanům na nervy. Přistěhovalci tady neměli snadný život a zvykem je spíš věci vidět za každé situace pozitivně. I když vám třeba vyhoří barák, na otázku: “Jak se máte,” odpovíte “Mám se dobře!".

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Vracím se občas do Prahy, jak zdraví dovolí, ale na stálo už bych se nevrátil. Žiji tu již déle, než jsem žil doma. Člověk si zvykne a zapustí nové, i když mělčí kořínky. Tím neříkám, že se člověku nestýská, emigrace je něco na způsob sebevraždy, kdy přijdete o svůj známý svět a musíte si vytvořit nový. Snažil jsem se ale udržet si rodný jazyk a mám na kontě slušnou řádku českých knih. Také mi hodně věcí vadí, odešli jsme kvůli totalitnímu režimu, v němž se nedalo dýchat a dnes slyším, že zastánci tohoto režimu se vyjadřují o Miladě Horákové,  jíž si naše generace nesmírně váží, že si snad zasloužila svůj osud.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
České jídlo mi nechybí, protože moje žena je Češka a její hobby je vaření. Dnešní kuchyně, to je samá rychlovka a načinčaná pastva pro oko, ale poctivou koprovku či  křenovku už umí málokdo. Moje žena všechna tahle tradiční jídla vaří, včetně bramboráku, bramborových placek, švestkových knedlíků atd. Pamatuji se, jak před lety ke Škvoreckým přišli na večeři kanadští přátelé z torontské univerzity a Zdena uvařila výborné držky. Kanaďané chodili kolem jídla jak kočka kolem horké kaše a pořádně si nenabral nikdo. Tohle se všechno změnilo, dnes jim chutná i cizokrajné jídlo jako české knedlíky, nebo japonské suši.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Máme syna Tonyho, který umí perfektně česky a pracuje jako překladatel. Nedávno přeložil pro předního nakladatele ve Státech Hrabalovu trilogii Svatby v domě. Na to musíte češtinu opravdu dokonale znát, Hrabal je jedním z nejnáročnějších českých autorů dvacátého století. S těmi dětmi a s jejich češtinou se to má tak, že v rodině, kde mají více dětí, vzniknou jakési koalice a děti často odmítají druhý jazyk, protože spolu mluví svým novým, pro ně však rodným jazykem. Když máte jedno dítě, musí se přizpůsobit a chtě nechtě mluvit jazykem rodičů.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
První asociace na Česko bývá hokej či tenis, u sečtělejších lidí Švejk a velice často i Václav Havel. Už to řeklo více lidí, ale Havel je v cizině znám více než doma a má tam lepší reputaci. Mně osobně jeho osočování v Česku také vadí, i když s mnoha jeho postoji hluboce nesouhlasím. To jeho “Nebudeme jako oni” už nás hodně stálo, kontinuita právního systému z doby totality byla katastrofální chybou. Některá rozhodnutí českých soudů jsou mi nepochopitelná, například to, že bratřím Mašínům nebyl vrácen rodný statek v Lošanech, který jejich rod vlastnil po staletí.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
O politiku se moc nezajímám, rozčiluje mne stejně tady jako v Česku. Když jsme sem přišli, bývala kanadská politika dost čistá, korupční aféry nebyly na denním pořádku, dnes se to mění většinou k horšímu. Mám ovšem zásadní výhrady k Trudeauově “kulturní mozaice”, to je líbivý slogan, který nemá hlubší význam, ale velice ovlivnil imigrační politiku kanadské vlády. Kulturní identita národa je něco nesmírně cenného jak šafrán a pracovaly na ní generace předků. Když jsem poprvé přijel do Japonska, mívalo každé odlehlé údolí v horách své zvyky, svůj dialekt, svou kuchyni atd. I u nás bývaly krajové kultury a místní nářečí, to všechno přispívalo k bohaté rozmanitosti národní identity. Dnes máme televizní Eintopf, který chutná všude stejně.