Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

‚Koupil jsem ti osla.‘ Jordánsko umí překvapit pohostinností, jídlem i zážitkem jako z Marsu

Cestování

  5:05
AMMÁN - Do Jordánska jsem se vydala na konci ledna s jednoduchým plánem získat své první vízum, vidět skalní město Petra a přenocovat v poušti. K tomu se mi podařilo přespat u lidí, které jsem znala pět minut, brázdit poušť džípem a nezlomit si vaz při šplhání po skalách s beduíncem.

Výhled na pokladnici. foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

Bez prstýnku ani ránu. Istanbul nejsou jen mešity a kebab, ale i horda flirtujících mužů

Během letu do Ammánu to bylo asi poprvé, co se semnou dal někdo doopravdy do řeči. Žena v kožichu, která mě zaujala už při nástupu do letadla a která se mi posléze představila jako Andree, mi téměř okamžitě nabídla odvoz z letiště do centra města. Přestože jsem četla, že Jordánci jsou velmi pohostinný národ, nabídka mě překvapila. Přibližně půl hodiny po přistání a s prvním vízem v pase, jsem už čekala s Andree a její kamarádkou na jejího syna, který trochu překvapivě dorazil v pyžamu.

Typické jordánské jídlo, pita chleba, hummus, pyré z fazolí a lilku.

Nakonec se z nabídky na odvoz stala nabídka na přespání a protože se snažím s každou další cestou posouvat své bariéry (a nabídka nepřišla od muže), řekla jsem si, že bude skvělé poznat, jak žijí místní. Na mou otázku, proč by něco takového nabízela holce, kterou právě poznala mi jednoduše řekla: „Moje dcera žije v cizině, doufám, že někdo další udělá něco takového pro ni.”

Andreein dům mě nadchnul v okamžiku, kdy jsem poprvé uviděla. Obvykle mě peníze nijak nefascinují, ale zde bylo vidět, že jsou vynaloženy s vkusem. Andree před světovou finanční krizí obchodovala s uměním, její dům tak spíše připomínal galerii a muzeum než klasický rodinný dům. I když s bazénem v podzemí domu, třemi obývacími pokoji a tělocvičnou, by jím nebyl i tak. Patrně nejvíc mě zaujal jakými perský růžový kůň, který dostal čestné místo v jídelně a stůl, jehož nohy tvořily sloupové kameny, jaké vídáme u románských památek.

I bez profesionálního vybavení si z pouště odveze každý úchvatné snímky.
Jeden z chrámů v Petře.

Jeden sýr s vlasovými nudlemi, prosím

Večer mě spolu se svým manželem vzali na večeři do jedné z místních venkovních restaurací, kde jsme si dali falafel, teplý pita chleba, humus, rajčatovo-cibulový salát, směs z fazolí a krém z lilku. Musím říct, že podobně nadšená jsem byla snad jen v Černé Hoře, kde mě spolu s dalšími spolubydlícími pozval místní kluk na čevapi s teplým pita chlebem a domácí majonézou. Kdekoli jinde, kde tato jídla nejsou úplně tradiční, mi nikdy tolik nechutnala.

Oblíbená sladká pochoutka.

Tipy a triky

  • Do Jordánska začala létat z Prahy letecká společnost Ryanair, která srazila ceny na minimum. Při cestování po Jordánsku se ale vyplatí koupit si jednu letenku do izraelského Eljatu a jednu do Ammánu, ušetříte čas (letenky by měly vyjít při dobrém plánování na podobné peníze jako zpáteční).
  • Před příjezdem do Jordánska doporučuji zakoupit oficiální Jordan Pass, který vyjde na 70-80 dinárů (v přepočtu vychází nejlevnější varianta na 2170 korun). V ceně Jordan Pass je nejen vízum, ale i vstupy na jednotlivá turistická místa. Už při návštěvě Petry se Jordan Pass vyplatí. Nutné je ovšem zůstat alespoň 3 noci
  • Další rady na cesty po Jordánsku (doprava v zemi, co vidět, na jak dlouho vyrazit, jak si naplánovat cestu atd.) na vlastní pěst najdete u mě na blogu Zrzka za knihami.

Po večeři jsme si vystáli frontu na vyhlášené sladké, které se skládalo z teplého sýru, opražených vlasových nudlí do polévky, pistácií a cukru (nebo tak mi to alespoň připadalo). Kromě chuti mě zároveň překvapilo, že až na výjimky ženy frontu nestály, ty spolu s dětmi čekaly na přilehlých lavičkách.

Druhý den na mě čekala vstávačka před šestou hodinou, od Andree jsem i přes odmítnutí dostala peníze na taxi, svačinu na celý den a vřelé obejmutí. Pak už mě čekala cesta do Petry, kam jsem se poměrně dost těšila.

Koně nebo pohlednici?

Téměř okamžitě po příchodu začalo pokřikování místních, zda nechci koně, zda nechci pohlednice, to a támhle to. Přiznám se, že mě to brzo unavilo. Nakonec jsem se ale i přes to dala do řeči s jedním místním beduíncem, který mi povyprávěl nějaké zajímavosti o životě místních. Také mě po šplhání po skalách bez jakéhokoli jištění s příslibem úchvatného výhledu na pokladnici, kdy jsem jsem byla ráda, že jsem si nic neudělala, neboť to by moje pojišťovna asi odmítla zaplatit, seznámil se svým bratrem, který mi vysvětlil, že jako svou obživu pronajímá turistům jeskyni na přespání. Sám prý také žije v jeskyni se svou ženou, kde ale mají veškeré vybavení. Elektřinu jim prý zajišťují solární panely. Podobně mělo žít asi dalších dvacet až třicet rodin. V blízkosti se ale nachází klasická vesnice, kde spousta beduínců žije, těžko tedy říct, do jak velké míry je tomu opravdu tak, ale na skalách jsem tu a tam nějaký přístřešek viděla.

Beduíni.

Později jsem potkala dalšího beduínce, který ale naneštěstí nedokázal pochopit, že mi jeho gesto: „Koupil jsem ti na zbytek dne osla,” nepřináší takovou radost, jak si myslel, že bude. Ačkoli odpoledne začalo vcelku mile, kdy jsme navštívili několik stánků jeho známých a památek, skončilo to jeho výbuchem, že opravdu nežertuje, ať si jdu na toho osla sednout.

Románská část Petry.

Čaj na písečné duně

Další den se vydařil o poznání lépe. Měla jsem totiž v plánu navštívit poušť Wadi Rum, kde na mě čekal Abdullah, který má na starosti hosty jednoho z tamních kempů (Rum Light Camp). Abdullah toho dne zrovna slavil 25. narozeniny, kdy mi přislíbil, že mi udělá celodenní vyhlídkovou jízdu skrz poušť zcela zdarma. Jeden cestovatel mi během zpátečního letu prozradil, že za tři hodiny za dva lidi zaplatil 85 dinárů (okolo 2600 korun).

Velbloudi v poušti.

Abdullahův narozeninový den jsme začali v jakémsi místním bistru, které bych bez něj ale asi jen těžko identifikovala jako místo, kde se dá najíst. „Dneska nebude žádný oběd, tak se pořádně najez,” řekl mi, zatímco jsem do sebe ládovala vajíčka a hummus. Po takovém prohlášení jsem si raději vzala ještě nějaké pita chleby sebou.

Místní benzínka.

Naší první zastávkou v poušti se stala obrovská písečná duna. Beduínec, který si u ní postavil stánek mi prozradil, že ji občas sjíždí na snowboardu. Zatímco si Abdullah užíval šíšu, já se opalovala na duně a dala si svůj první čaj. Beduínci mají totiž hodně rádi černý čaj se spoustou, ale opravdu velkou spoustou cukru.

Výhled z písečné duny.

Následovala zastávka u skal, na kterých byly místy k vidění velmi staré nápisy. Také jsme se podívali k jakémusi oknu ve skalách nebo na skálu, které místní říkají houba podle tvaru, který má. Během dne jsem si mohla vyzkoušet i jízdu džípem. Vzhledem k nemožnosti se přisunout, co nejblíž a mým 159 centimetrům, jsem tak tak špičkami dosáhla na plyn a spojku a úplně poprvé v životě řídila bez pásu. Během jízdy jsem si zažertovala na téma parkování, protože kde jinde můžete parkovat, kde se vám zachce?

Vítejte na Marsu

Poslední zastávkou byla další písečná duna, kam jsme se vydali pozorovat západ slunce. O Wadi Rum se říká, že je to jako navštívit Mars. Písek a okolní skály se s každou minutou barvily do sytější a sytější oranžové. Pro mě to byl jeden z nejhezčích západů slunce, které jsem kdy viděla.

Džíp na vrcholku písečné duny.

Večer jsme završili fantastickou večeří, kterou připravil jeden Jordánec. Ačkoli jsem si myslela, že jde o místního kuchaře v kempu, bylo mi řečeno, že on má na starosti elektřinu a výzdobu stěn jednotlivých chatek a společenských místností. Ty totiž pokrývá vzorovaná látka, která umocňuje dojem z jednotlivých přístřešků.

Slunce zbarvilo okolí do oranžova.

K večeři jsme si dali kuře se zeleninovou směsí, rýži, pita chleba, hummus a hodně sladký čaj. Připisuji ji na seznam nejlepších jídel, které jsem kdy na cestách ochutnala.

Večeře v poušti.

Před spaním na mě čekal ještě jeden neskutečný zážitek, a to když se nedaleko kempu vracelo stádo velbloudů v noci domů. 

Modlení uprostřed ničeho

K mému zklamání v pátek bohužel nejen autobus do Aqaby, a tak jsem se musela vydat stejnou cestou do Ammánu, kde jsem se šla podívat na stále velmi zachovalé římské divadlo a následující den na Citadelu.

Cestou do Ammánu se mi udělalo zle jako už dlouho ne. A jestli něco nechcete zažít během několikahodinové cesty, tak žaludeční potíže. Když jsme zastavili kdesi uprostřed ničeho, když si pan řidič potřeboval odskočit do místní mešity na pravidelné modlení, doufala jsem, že nebudeme stavět častěji a co možná nejrychleji se dostaneme do Ammánu, kde budu moct v klidu umřít. Když už jsem padala hlady, napadlo mě vyřešit oběd tak, že jsem si v jakési místní hamburgrárně vyprosila jeden pita chleba.

Citadela v Ammánu.

Další den ráno jsem se rozhodovala, jak se dostanu na nádraží, odkud jezdí autobusy na letiště, a řekla jsem si, že poprvé v životě si zkusím objednat Uber. Nutno podotknout, že v okamžiku, kdy se mě jeden z místních taxikářů ptal, jaké taxi jsem si jako objednala, tušila jsem, že nejlepší by bylo asi zalhat a zpětně si přeji, abych to i udělala. Naštěstí jsem čekání ve zdraví přežila. Zácpa ve městě ale způsobila, že jsem už poněkolikáté dobíhala letadlo a při procházení odletovou bránou si vyslechla, že se zavírá minutu po ukončení hlášení.

Jordánsko je nádherná země, místní jsou velmi štědří a milí vůči cizincům, slova Welcome to Jordan si turista vyslechne nejméně třicet krát během celého svého pobytu. Později mě mrzelo, že jsem si koupila letenky jen na několik dní, neboť v Jordánsku se toho dá vidět opravdu hodně. Návštěvu tak nelze než doporučit, a to i ženám, které cestují samy.