První věc, kterou mě Litva už při pohledu z letadla nadchla, byly řeky a jezera. Při přistávání se mi poštěstil i pohled na starou část města plnou kostelů. I když to o Vilniusu není žádné tajemství, i tak mě onen obrovský počet překvapil.
Z letiště jsem zamířila za rovné euro autobusem kamsi do centra města. Tedy centra… alespoň toho s moderní architekturou. Před nástupem jsem si úplně neprohlídla mapu a vystoupila kdesi, kde se mi zdálo, že to dává smysl. První zastávkou se mi tak stal památník The Road of Freedom v typických litevských barvách – zelené, žluté a červené. Památník připomíná pokojnou demonstraci ze 23. srpna 1989, kdy na dva miliony lidí z Litvy, Lotyšska a Estonska vytvořily 600 kilometrů dlouhý řetěz, aby vyjádřily vůli po obnovení samostatnosti.
Právo na štěstí i neštěstí
Od památníku jsem se vydala kolem řeky přímo do historického srdce města. Krom typických památek jako Hora tří křížů, katedrála svatého Stanislava nebo Gediminasův hrad, jsem se těšila hlavně na jedno místo.
Užupio Respublika. Čtvrť, na jejímž území v roce 1997 filmař Roman Lileikis vyhlásil republiku, v níž mají všichni právo být šťastní i nešťastní, milovat a nebýt milováni nebo umřít, což ovšem zároveň není jejich povinností. Celá ústava je vyobrazena na zdi v celé řadě jazyků. Ten český jsem tam ovšem ke svému zklamání nenašla.
Krom Ústavy má dokonce i razítko do pasu. Když mě na dveřích jednoho obchodu přivítal nápis: ,Získejte zde své vízum, 10-18,‘ byla jsem zvědavá, jak moc je „pravdivý”. Nakonec jsem uvnitř místnosti plné suvenýrů a výrobků místních umělců objevila razítko s přesným datem. Se slečnou, která v krámku obsluhovala jsme se daly do řeči a já po chvilce zjistila, že razítko nekončí jen na zadní straně pohlednic. „Lidé si skutečně dávají naše razítko do pasu. Většinou to dělají ti, kterým končí platnost pasu. Přecejen nejsme skutečná republika.”
  |
Užupio Respublika je tak trochu kýč, tak trochu jedna velká hipstersko-umělecká čtvrť, kde odlišnost má své místo a je víc než vyzdvihována. V Užupio Respublice jsou navíc k vidění nápisy jako „Užupis je tak malý, že je zde místo pro každého” nebo „Užupis neexistuje bez paradoxu,” které potvrzují pocity, které si z něj člověk odnese.
Venku je k vidění hned několik instalací a výstav. Jedna taková lemuje například koryto řeky, jiná připomíná cestu mezi vyrabovanými domy.
Bramborové knedlíky a večeře po půlnoci
Když jsem se večer vydala k hostelu, doufala jsem, že mě cestou zaujme i nějaká restaurace, kde bych si mohla dát něco místního. To se nakonec stalo u jedné z hospod, o které nelze říct, že by zrovna překypovala turisty. Na doporučení jsem si zde dala skvělé cepelíny. Velké bramborové knedlíky plněné mletým masem polité rozpuštěným sádlem se škvarky.
V hostelu, který navzdory názvu 5 Euro Hostel, rozhodně jen 5 eur nestál, jsem dostala postel v pokoji, v němž podle množství věcí žila jakási postarší Litevka. S knížkou a telefonem jsem ještě na chvilku vyrazila do obývacího pokoje, abych si něco málo přečetla a omrkla fotografie, které jsem za den stačila nashromáždit. Než jsem však stihla cokoli z toho, přišel ke mně jeden Ukrajinec s tím, že se musím nutně podívat na video, v němž spolu s někým dalším zvedá do vzduchu na tenké desce svého otce. Ještě před skončením videa si ke mně přisedl i hlavní aktér se slovy, jestli si s nimi chci povídat. Mnoho mladých lidí prý totiž v hostelu nepotkávají. Pravdou bylo, že ani já v hostelu nikoho ve svém věku nepotkala, což se neděje zrovna často.
Naše rusko-anglická konverzace ovšem dlouho nevydržela. Nejprve z ní vypadl syn, kterého asi zjevně nepotěšila moje začátečnická úroveň ruštiny, a následně já. Mě totiž zase nepotěšilo pozvání otce na společný výlet na další den a otázky, které dostaly poněkud osobnější ráz.
Na pokoji mě čekala jen chvilka světla, paní Litevka na mě totiž v devět „vypálila” otázku, zda může zhasnout. O to větší překvapení pro mě bylo, když o půlnoci vstala a začala si připravovat věci na vaření (a já zcela upřímně na chvíli získala pocit, že se všemi těmi noži se chystá sníst hlavně mě). Rachot trval ještě nejméně půl hodiny. Opakoval se pak kolem páté ráno, když se vracela spát. Když jsem se druhý den ráno zeptala, proč o půlnoci vstala a šla vařit, řekla mi, že je tak zvyklá díky práci.
Jezero a hrad
Ráno jsem vyrazila na výlet do vcelku nedaleko vzdáleného městečka Trakai u jezera Galvė. Populárním se pro spoustu turistů stalo hlavně díky stejnojmennému hradu, který se tyčí uprostřed jezera. Ačkoli mnohé části byly znovu vystavěny, i tak (nebo možná snad právě proto) je na něj vcelku působivý pohled. Z jednotlivých sbírek, které jsou na hradě k vidění, je zajímavá především sbírka pěnovek, která i na mě jakožto zarytého nekuřáka udělala dojem.
Na sólo cestování mám ráda především ty momenty, kdy si můžu jentak sednout (nebo lehnout), opalovat se nebo si číst a užívat si okolní atmosféru, aniž bych komukoli narušovala pečlivě vybudované plány. Pohled na hrad jsem si tak dopřála i po následující dvě nebo tři hodiny. Zpátky jsem na autobus vyrazila podél jezera. Večer jsem využila k opětovné návštěvě centra Vilniusu. Pocit, který jsem z něj nabyla, mi připomněl Stockholm. Ticho, pohoda a absolutně nulová potřeba kamkoli spěchat nebo se stresovat.
Na poslední den jsem si vymyslela výlet do města Kaunas. Hned z počátku se mi nedařilo najít správný autobus, který by mě zavezl až do poměrně vzdáleného centra. Po přibližně polovině cesty se mi podařilo najít tu správnou zastávku a nechat se vyklopit téměř hned vedle místního hradu. Kromě něj mě zaujal především obrovský cíp zeleně kolem řeky a socha „pana Šišky”.
Nazpátek jsem tradičně nestíhala, popoháněla autobus, aby jel rychleji a já nedobíhala letadlo jako se mi to v poslední době stává čím dál častěji.
