Byl květen, sluníčko žhnulo, děsný vedro. K úplnosti dodám jen to, že Mexico City leží ve výšce 2300 metrů nad mořem, pročež když je tu vedro, tak teda fakt pořádný. Bylo to zrovna pár týdnů, co jsme se přestěhovali do nového bytu s terasou, naše malá Plavčice měla rok a půl, a tak nás napadla spásná myšlenka na horké odpoledne – napustit jí na terase bazének.
No, co vám mám povídat, radost nevídaná, jak taky jinak. Omatlali jsme jí patřičně krémem (anžto v Mexiku se snědá pleť jaksi nenosí, a tak se Kormidelník patlá neustále tím stejným dětským krémem s UV faktorem bambilion vysokým, snad v touze, že nám z toho jednou zbělá), a šup do vody.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
A aby té vší radosti nebylo málo, tak k tomu horkému odpoledni přece patří báječně vychlazené pivo. Pěkně michelada po mexicku – v namražené skleničce s osoleným okrajem a s čerstvě vymačkanou limetkou. Další radost – mohla jsem si ji totiž utrhnout na té naší slavné vlastní terase, no hurá!
Mačkám si tak vesele do píva limetu (zarytým pivařům, kterým se otevírá kudla v kapse za takový hřích – ono se s tím mexickým pivem nic moc lepšího udělat nedá…) No a co se nestalo – Plavčice klouže v bazénku a chystá se k pádu na kebuli! Drama! Matka pološílená letí k bazénku, chytá za ramínko dítě visící přes jeho pidiokraj a hrdinsky zachraňuje situaci.
Střih. O pár dní později. Plavčici se na ramínku udělaly hnědé fleky. Několik. Další den jich přibylo. Nastoupil strejda Google – metla všech prvorodiček, co se ve snaze nebýt před pediatričkou za hysterky snaží o autodiagnózu. Bože! Neléčitelné! Smrtelné! Podobné leukemii! Chemoterapie! Hroutíme se s Kormidelníkem na pohovce a vzlykáme ve vzájemném objetí. Ihned píšeme pediatričce přes WhatsApp, že ji nutně potřebujeme hned druhý den vidět, jde přece o život. Posíláme fotky hnědých fleků. Pediatrička je ledově klidná. Urážím se, že je necitlivá k tak vážné situaci.
Následující den přiklušeme do hyper vytuněné ordinace, kde nás přijme naše doktorka, co si jen za pozdrav účtuje dvanáct stovek. Třeseme se strachy před oficiální diagnózou. Posadí nás a vyřkne ortel: popáleniny prvního stupně způsobené citrusem. Cože?!?!?!
Ano ano, je tomu tak. Tehdejší kombinace sluníčka, vody v bazénku a limetkové šťávy na mých prstech způsobila našemu batoleti citrusové popáleniny. Léčba netřeba, po pár týdnech zmizely samy, jen jsme ji museli víc chránit před sluníčkem, aby ještě více neztmavly.
Prý jsme z toho vyšli ještě dobře – limetka umí popálit až dokonce do druhého stupně, tedy do vzniku puchýřů. Zaplatili jsme dvanáct stovek a od té doby už diagnózy negůglím, tohle bych totiž stejně nikdy nenašla.
Ponaučení na závěr: Máš-li v bazénku své dítě, dej si pivo, ochladí tě. Na limetu však zapomeň, jinak tě pediatr sedře na dřeň. Konec poetického okénka.
