Tohle vyprávění bylo původně plánované na cestovatelský festival Kolem světa, ale zasáhla vyšší moc koronakarantény a snad tak bude za rok znovu šance vyprávět tenhle příběh se všemi jeho nuancemi před živým publikem, co pro jeho vnímání bude muset nejdříve zavřít oči. Protože z Chamuly je celkově málo, pramálo fotek. Fotit se tam totiž nesmí.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
Stát Chiapas z celého srdce miluju, je to esence onoho indiánského Mexika, co velká část cestovatelů hledá, a právě tady to jednoduše najde. Ale ruku v ruce s tím indiánským rozměrem, co se nám Evropanům tolik líbí pro svou exotičnost a jinakost, jde často i prosba právě o odložení fotoaparátu a vnímání té vší nádhery bez neustálého mačkání spouště.
A právě pro San Juan Chamula tahle prosba platí v té nejstriktnější podobě. Mají tu totiž dokonce i speciální vězení pro neposlušné fotografy. Místní mi vyprávěli, že je dlouhá léta dokonce lámal i National Geographic, aby tam párkrát mohl blesknout spouští. A po dlouhých letech vyjednávání se tedy Chamulané rozhodli, že stanoví cenu – 150 000 korun za jedno (!!!) stisknutí spouště.
A to bylo moc i na Geographic, takže z interiéru kostela vážně neexistují žádné dobré fotky. Na Googlu najdete pár pološílených tmavých obrázků našišato, střelených od boku, co ale nesahají realitě ani po ztvrdlou patu (o kotníku ani nemluvě). Protože, nalijme si čistého vína – skutečně se nám těmi našimi kompakty anebo v dnešní době telefony podaří plně vystihnout atmosféru daného místa?
Pojďme se tedy spolu podívat do útrob kostela a zažijme jeho unikátní atmosféru jen tak, bez ilustračních fotek, pěkně postaru. Jen ať si ten obrázek udělá každý takový, jaký ho sám chce ve své představivosti mít. To je v dobách postkoronavirových totiž asi to nejcennější cestování, které se nám může stát.
Přivřete oči (těžko je asi zavřete, protože s tím se přeci jen blbě čte) a představte si, jak vstupujete do kostela. Těžké dřevěné dveře vrznou a kluk vybírající vstupné se na vás usměje. Ještě na vás mrkne a ukáže na červenou cedulku s přeškrtnutým fotoaparátem. Nojo, tady se to fakt nevyplatí, pomyslíte si. Jenže ouha. Najednou vstupujete do úplně vzdáleného světa. Je tu šero a očím se z prosluněného náměstí najednou nechce přivyknout si přítmí. Chvíli tak stojíte u vchodu a v tichu mrkáte, čekajíc, než si váš zrak přivykne novým podmínkám. A je to právě tahle chvilka, co vám dovolí se toho místa z plných plic nadechnout. Cítíte vůni borového jehličí. Zajímavé, jak člověk určité vůně asimiluje bez dlouhého přemýšlení a rovnou prostě a jednoduše ví, že je to borovice.
  |
Cítíte štiplavý pach dohořívajících svíček, těžkou vůni vadnoucích květin, co se mísí s čerstvým závanem kytic, co přinesli dneska ráno. Cítíte tok staletí, co se v tomhle prostoru jednoduše zastavil. Slyšíte monotónní hlasy modliteb, ale nerozpoznáte jazyk, ve kterém jsou vedeny. Je to mayština a zní jako jakýsi hluboký kolovrátek podivných manter.
Vaše oči si přivykly šeru a rozpoznáváte jednotlivé části interiéru. Po levé i pravé straně matně vidíte prosklené vitríny, v nichž se vyjímají všemožní svatí ověšení pentlemi a dary, obklopení svíčkami a květinami. Tady je skutečná čest být majordomem svatého – na tuhle roli rodiny trpělivě vyčkávají dlouhé roky na čekací listině. A tak se po dobu celého roku o svého svatého také patřičně starají – každý den čerstvé květy, svíčky nikdy nesmí zhasnout. V hloubi kostela vidíte zčernalý oltář – původně pozlacené dřevo tu tisíce svíček začoudilo tak, že je skoro nemožné od sebe odlišit jednotlivé postavy.
Země je pokrytá dlouhým borovicovým jehličím. Nikde žádné lavice, žádná klekátka a žádné zpovědnice, jak to známe z našich kostelů. Přímo na zemi tu sedí v kruzích jednotlivé rodiny a prosí své svaté o pomoc. Desítky hubených různobarevných svíček tu více či méně rychle hoří a roztékají se do jednolité vrstvy barevné voskové skvrny, co se mísí s jehličím. „Jak rychlé tu asi mají hasiče?“, napadne vás.
Ale najednou jdou všechny tyhle evropské myšlenky pryč, modlitba vrcholí. Pálenka teče nejdřív mezi svíčkami, některé zháší, jiné naopak prskají při nenadálém kontaktu se silným alkoholem. Co nejde na svíčky, patří sklouznout do hrdla. Dalším krokem je Fanta. Nojo, i vedle je Fanta hit, zatímco támhle v rohu, no mrkejte, úplně támhle, frčí Coca Cola Light. Je vidět, že šamani tu mají rozdílné chutě.
Co to ale je v té igelitce na zemi? Šmarjá, ona se pohnula! Zakašlete překvapením, štiplavý kouř ze svíček vám už v plicích dělá trochu neplechu. Ona igelitka sice na chvilku ztichla, ale hned se zas rozhýbala. Je to slepice! Nejstarší muž, co vede modlitbu, zatímco ostatní mu více či méně nahlas sekundují, po ní zručně hrábne a vyndá z tašky.
Slepice, jako by věděla, co jí za chvilku čeká, v nesouhlasu zuřivě mává křídly, ale mužovy osmahlé ruce ji poměrně snadným chvatem pacifikují a po jejím posledním vzdoru se po kostele vzedme jen drobný vír prachu, co si zase pomalu sedá k zemi a hraje své představení v pruzích světla, co vedou z několika málo vitrážových oken kdesi ve výšce, kousek od stropu. Zvednete oči do výšky, abyste si lépe prohlédli ten zdroj světla, a oči vám oslepí nenadálý příval slunce.
Snad proto, když znovu skloníte zrak, abyste pokračovali v tichém sledování osudu slepice zpovzdálí, nevidíte do úplného detailu, jak jí hlava klesne v těsné návaznosti na dutě křupající zvuk lámajících se obratlů. Rituál je dokonán, kruh se uzavřel.
Můžete teď úplně otevřít oči a vyjít z kostela zpět na žhavé mexické slunce. Na závěr vám prozradím, proč v kostele nebyly žádné zpovědnice. Ve městečku San Juan Chamula totiž nemají vlastního katolického kněze, kterému by se v průběhu týdne mohli věřící zpovídat. Kněz sem přijíždí jen na nedělní mši, i když kostel je otevřený každý den. A tak si tu místní vymysleli vlastní unikátní přístup ke zpovědi.
Každý z oněch svatých ve vitrínách po levé a pravé straně má na krku pověšené zrcátko. Zpověď tady totiž není cílená k bohu, onomu svatému anebo snad jiné katolické autoritě. V Chamule se totiž zpovídají sami sobě. Protože věří, že jedině pokud je člověk v rovnováze sám se sebou a se svými činy, může být v životě úplně šťastný. A to je jedna z nejzásadnějších věcí, co mě Mexiko den za dnem už sedm let učí.
P.S. U vchodu do kostela jsem se kdysi dávno ptala místního chlapíka, proč že se tam vlastně nesmí fotit. Dneska na to vzpomínám fakt s úsměvem, i když bych si tehdá nejradši nafackovala. Chtěla jsem být za chytrou, a tak jsem na něj vytasila, jestli si Chamulané vážně myslí, že jim fotky berou duši.
Nutno uznat, že na takhle blbou otázku zareagoval skvěle – jen vytáhl zpoza opasku svého tradičního hábitu z ovčí kožešiny smartphone a řekl mi: „Na sociálních sítích jsem jako doma, namísto kouřových signálů si posíláme WhatsAppy. Selfíčka si dělám dennodenně, takže vážně vím, že mi to neukradne ani kousek duše, snad jen čas. Takže to s tím focením uvnitř kostela je úplně jednoduché – prostě nás štve, když se nerespektuje naše prosba o klidnou modlitbu.“ A k tomu už asi není co dodat.
