„Já taky plánuju jet na jih, můžeme vyrazit spolu… stopem!“ překvapuje nás couchsurfista Saeed návrhem na společné cestování. Já a moje švýcarská kamarádka Sára po Íránu putujeme už tři týdny a zbývá nám poslední etapa cesty - z Širazu k Perskému zálivu na ostrov Qeshm. Stopování jsme se coby dvě cizinky doposud raději vyhýbaly, ale nabídku vyrazit s místním, který má navíc se stopováním bohaté zkušenosti, jsme nemohly odmítnout.
Šest set kilometrů v jednom dni
„Jé, moje první stopování,“ jásá Sarah. Podobně se raduju i já, protože z pár hodin v rodinném autě či kabině kamionu má člověk mnohem víc zážitků než z tuctu obchozených památek. „Stopování s holkami je vždycky jednodušší,“ přiznává pragmaticky Saeed, sympatický vysokoškolák, nadšený stopař a aktivní couchsurfista, který nám v Širazu poskytl střechu nad hlavou.
ČTĚTE TAKÉ: |
Plán je vyrazit v pátek ráno. Budík zvoní v osm, ale dům opouštíme až po deváté. Nejdřív zkontrolovat, zda venku nepostávají sousedé, couchsurfing je přece jen v Íránu nelegální. Pak už jen nahodit krosny a vyrazit vstříc šest set kilometrů dlouhé trase Širaz - Bandar Abbas. Saeedova stopařská zkušenost se projevuje od začátku, když nás najisto vede ke strategickému dopravnímu uzlu. Ještě přeběhneme dálnici, abychom se dostali ke směru, který potřebujeme, a já už proaktivně natahuju ruku k zastavení aut.
„Dej tu ruku dolů,“ zastavuje mě Saeed, „já si řidiče vybírám.“ Och, pán je gurmán. Saeed se chvilku rozhlíží, zvažuje a po dvou minutách konečně máchne rukou. A hned nám zastavuje pěkný Peugeot. Vítá nás mladý pár, který nám sice cestu zpříjemňuje poslechem undergroundových íránských kapel, ale jinak s nimi moc řeč není.
Sněhová koule jako dárek
Následující postarší řidič nám to vynahrazuje, protože pusu skoro nezastaví. Já a Sarah se pěkně usmíváme, zatímco Saeed s ním vede konverzaci v perštině. Ještě zastavujeme na nákup výborných a levných oliv a po pár kilometrech opět střídáme auto.
Řidič, který vypadá lehce nad třicet, nám sděluje, že je bývalý fotbalový rozhodčí, ale co je zajímavější, na zadním sedadle objevujeme plastový pytel skrývající obrovskou ledovou kouli. „Pro tu jsem teď jel do hor. Maminka má hrozně ráda sníh, tak jí chci udělat radost.“ Mladý muž trvá na tom, abychom k němu šli na oběd, my ale kvůli časovému skluzu s těžkým srdcem odmítáme. Je brzké odpoledne a my pořád máme největší kus cesty před sebou.
Nepoužívat zvednutý palec a do kamionu zouvat boty
„Teď bych si dal kamión,“ komentuje Saeed, jako by si vybíral z jídelního lístku. Jsme ovšem na málo frekventované cestě a poprvé nám trvá déle než deset minut, než někdo zastaví. Čekání si krátíme vtipkováním o stopařské gestikulaci.
Ve světě běžně používaný zvednutý palec je v Íránu velmi nezdvořilým gestem, kterým víceméně posíláte dotyčného někam. Na „thumbs up“ už doplatil kdejaký cizinec, přitom vše, co potřebujete k úspěšnému stopování v Íránu je natáhnout paži. Jeden kamion nám konečně zastavuje. Navíc vypadá nově, tak snad pojede rychle. Při výstupu do kabiny řidiče je třeba obratně nechat boty na schůdcích, neboť podobně jako v Turecku i íránští řidiči si potrpí na vyložení svého malého kamionového obydlí pěkným kobercem.
U silnice bylo místy rušno
Řidič nás okamžitě vybízí, abychom se obsloužili a nalili si čaje. Koutkem oka vidí, jak se potýkám s horkým nápojem, který mě ve skleněném šálku pálí do rukou. „Ukaž, prosím tě,“ bere mi skleničku z rukou a nabízí lekci na téma jak za jízdy pít čaj. V praxi otevírá okýnko, vystrkuje z něj levou ruku a v ní ochlazuje čaj proudícím vzduchem. Do toho mě ještě Saeed poučuje, že když držím sklenici, tak si nikdy nemám podpírat loket o koleno, ale držet ruku hezky celou ve vzduchu, aby při skákavé jízdě ruka hezky pružila a já nerozlévala čaj všude kolem. Uff, hned je člověk moudřejší.
Řidič donchuán i pravověrný muslim
Saeed hned začíná vyzvídat, co dotyčný kamioňák veze - ropu. Zda má naloženo - nemá. A jak často trasu jezdí - dvakrát týdně. Nato řidič bez jakéhokoli dotazování vypráví, koho to má na pěkné rodinné fotce - manželku a děti. K tomu dodává, kdo na fotce není - jeho milenka. A na závěr se ještě horko těžko snaží rozlousknout, kde Saeed přišel ke dvěma Evropankám a která z nich by byla k mání - nebyla. Saeed má naštěstí na každou otázku odpověď, která vyzvídajícího řidiče umlčí.
Stále nám ještě zbývá podstatný kus cesty, když nám řidič vysvětluje, že on do Bandar Abbasu nepojede po dálnici, ale po silnicích nižší třídy. „Nejsou tam policajti a dá se tam jet rychleji,“ objasňuje nám docela paradoxní situaci. My chvilku váháme, jestli s řidičem pokračovat nebo zkusit štěstí na dálnici. Nakonec vítězí pohodlí a my zůstáváme na palubě.
Pouštní krajina jižního Íránu
Po chvíli všichni zapochybujeme o řidičově prozíravosti, neboť nás přece jen staví policejní hlídka. Šofér musí vytáhnout doklady a nechat pány policisty nahlédnout do útrob svého vozidla. Vše v pořádku a pokračujeme směle dál. Já i Sára jsme stále fascinovány probíhající krajinou a ani nevnímáme, že už se setmělo. Až najednou řidič brzdí a zastavuje na kraji cesty. „Jde se modlit,“ říká Saeed s poněkud ironickým úšklebkem. Poté, co nám řidič řečmi o milence dokázal, jaký je donchuán, má potřebu se nyní ukázat jako pravověrný muslim.
Překvapivý byznys
No budiž, za chvilku v cestě pokračujeme a já upadám do slastného polospánku. V tom zničehonic opět brzdíme a sjíždíme ze silnice. Na další modlení je snad brzo. Pomalou rychlostí projíždíme po udusané cestě mezi polorozpadlými staveními. Házím zmatené pohledy na Saeeda a Sáru, ti mi ale stejně nechápavými výrazy oplácí zpět. Nikdo ani nedutá. Řidič do toho vypíná světla. Jako bychom projížděli opuštěnou vesnicí. Řidič nic neříká, až najednou zastaví a pronese jasný povel: „Čekejte v autě.“
Situaci si rozhodně neužíváme, ale na paniku je zatím brzo. Já sedím na předním sedadle a nenápadně sleduju, co se děje venku. Zničehonic se z domněle opuštěných domů okolo vyrojí asi tucet mladých mužů. Nikdo nezahálí, pobíhají okolo jako pilné včeličky a já ve tmě po chvíli rozpoznávám velkou hadici vedoucí z útrob našeho kamionu někam pod zem, očividně něco pumpující. Všichni začínáme tušit, že náš kamion nebyl tak prázdný, jak řidič tvrdil.
K TÉMATU: |
Po deseti minutách dav zmizí, řidič vyskočí za volant a s vítězoslavným pohledem před nás hodí balík bankovek tlustý tak, že by se do žádné peněženky rozhodně nevešel. „Někdo potřebuje založit?“ zeptá se k tomu laškovně, avšak mě už z celé situace docela mrazí v zádech. „To mě opravdu v Íránu nenapadne nic lepšího než si zahrávat s pašeráckou mafií?“ uvažuju poněkud dramaticky. Nicméně Sára to tak tragicky nevidí a popadne balík peněz. Já třeštím oči. Saeed třeští oči. Řidič se naštěstí směje. Sára taky a po krátkém vtipkování vrací peníze zpět. Zbytek cesty se nese v podivně uvolněné atmosféře a mě nemůže překvapit, co si o oblasti přečtu ve svém průvodci.
Jižní Írán, ráj pašeráků
Pašování všeho možného i nemožného je v tomto regionu na denním pořádku a Lonely Planet s lehkou ironií důrazně nedoporučuje nabízet pomocnou ruku nikomu, kdo v nočních hodinách tahá balíky z narychlo ukotvených rychlolodí. Nuž, o pumpování černého zlata do podzemních nádrží v pouštní vesnici se tu ale nic nepíše, uklidňuju své svědomí.
   |
Vrtá mi hlavou poslední otázka. Jak to, že policisté kontrolující náš kamion ropu neviděli? Řidič neváhá a vyzrazuje nám, že tajemství se skrývá v dvojitém dnu kamionu. Berouc v úvahu jeho oblibu v naparování se, jsem trochu na pochybách a přemýšlím, jestli odpověď nebude spíš v úplatnosti místních policejních složek.
Konečně dorážíme do Bandar Abbasu, řidič nám ochotně sjede z dálnice a po krátkém rozloučení nás vyhazuje v industriální zóně na okraji města. Cesta je tam obsypaná muži, kteří postávají vedle svých motorek a drží v rukou obrovská blikající světla. Saeed se jednoho z nich ptá, k čemu to. „Tím vyjadřujeme zájem odkoupit ropu.“ „Ovšem ne zcela legálně,“ domýšlím si. Blikající světýlka mě oslňují ze všech stran a já si říkám, že zas tak výjimeční jsme nakonec nebyli…
