7. března 2018 6:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Na kole přes Afriku: Srážka v Ghaně. ‚Něco křuplo‘

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Bylo pozdní odpoledne a já měl slunce v zádech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bylo pozdní odpoledne a já měl slunce v zádech. | foto: Tadeáš Šíma

ACCRA V Techimanu jsem strávil odpočinkový víkend s Aikem a jeho bratrem Hímou. Aike pracuje v rakouském Innsbrucku jako inženýr a přijel do Ghany za rodinou. V Techimanu mu jeho bratr Híma, který trpí vadou řeči, dělá taxikáře a vozí ho po návštěvách. Kluci mě provedli městem a Híma se stal mým osobním bodyguardem na místní diskotéce, kde létaly pěsti a lahve od piva.

Pozval jsem Aika k nám na Šumavu a vydal se dál na jih k Atlantiku. Kopců ubývá, ale vedro s vlhkým vzduchem je stále přítomné. Po osmdesáti kilometrovém šlapání, s propoceným trikem a s vidinou, že už jen jeden Třešňák a budu si moci najít místo na spaní, jsem se ocitl na asi dvousetmetrové rovince. Bylo pozdní odpoledne a já měl slunce v zádech. Ze zatáčky v protisměru se na rovinku přihnal i jeden z místních minibusů, který převáží lidi z vesnice do vesnice. Něco se mi však na něm nezdálo.

Nejel nikterak rychle jako většina minibusů, ale zbrkle měnil směr jízdy. Nasměroval jsem Apache co nejvíce ke krajnici, protože jsem viděl, jak minibus ze svého pruhu vjíždí do mého, a to ne z důvodu, aby se vyhnul kráteru v asfaltu, které zdobí cestu od Techimanu do Kumasi, ale proto, že řidič je lokty opřený o volant a mastí na telefonu Angry Birds.


Prásk! Padla rána. Ležím na zemi. Apache to schytal na zadní kolo. Něco křuplo. „To je určitě klíční kost“, proběhlo mi hlavou. „To tady nevyléčím. Zase tu cestu nedokončím! Jaký blbec za to může?!“ Ze země se dívám na 7 lidí, kteří vyskákali z minibusu. Jeden mi pomáhá na nohy, další tři zvedají kolo. Jsem na ně nepříjemný. Nejdřív si vykřičím zlost do éteru, a až potom zjistím, že mě nesnesitelně bolí rameno. I přes tu bolest se pousměji a říkám si: „Vždyť tuhle bolest znám! Třeba to není zlomenina klíční kosti. Třeba je to jen mé vyhazovací rameno! S tím už umíš pracovat, tak to hecni!“

Ze zatáčky v protisměru se na rovinku přihnal i jeden z místních minibusů, který převáží lidi z vesnice do vesnice.
V Techimanu jsem strávil odpočinkový víkend s Aikem a jeho bratrem Hímou.

Následovalo 20 minut bolestivého nahazování levého ramena, se kterým mám problém od minulého jara, kdy jsem si na brigádě na letišti, kde jsem si chtěl na Afriku vydělat, v rameni zpřetrhal vazy. Od té doby má tendenci občas vypadnout a je celkem oříšek si rameno sám nahodit. To potom jedna část mozku říká: „Ne, nedělej to! Bude Tě to bolet!“ A druhá kontruje: „Udělej to, co nejrychleji! Ať to máš za sebou!“ Je to podobné dilema, jako když si máte sami do břicha píchnout injekci proti srážlivosti krve, tedy alespoň z mého pohledu. Každopádně mi nakonec pomohl samotný řidič, který na chvíli přestal střílet naštvanými ptáky do zelených prasátek a podle mých instrukcí mi rameno znovu nahodil tam, kde má být.

Mapa trasy.

Řidič, ačkoliv ho budu ještě pár dní proklínat, se zachoval velmi dobře. Celou dobu se mi omlouval a říkal, že ho oslnilo slunce, které v tu chvíli již začalo zapadat. Zastavil jiný minibus jedoucí v protisměru a naskládal do něj své pasažéry. Následně mě i s kolem naložil do svého vozidla a vyrazili jsme do nedalekého Kumasi. Tam mi koupil lístek do nočního VIP autobusu do hlavního města Ghany, Accry.

Noční jízda Ghanou v autobusu je zážitek, který bych pro příště oželel. Řidič měl snad cihlu na plynu a několikrát jsem se viděl v příkopu. Ve čtyři hodiny ráno vystupuji na autobusovém nádraží v Accře i s Apachem, který strávil noční jízdu v zavazadlovém prostoru autobusu ve společnosti pěti beranů. Několik dnů teď bude uzdravujících, odpočinkových, byrokratických a opravujících.

Mou cestu můžete sledovat na facebooku: Na kole přes Afriku a na Instagramu: #tadytada a na webových stránkách: www.tadytada.cz

TADEÁŠ ŠÍMA
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz