,Lidi si dávají naše razítko do pasu.‘ Vilnius nejsou jen kostely, ale i recesistický mikronárod |
Vstala jsem okolo šesté hodiny, abych byla v Praze na hlavním nádraží, respektive v prostoru určeném pro dálkové autobusy, v dostatečném předstihu. Ne jednou se mi už stalo, že mi autobus ujel a musela jsem řešit náhradní spojení. Z paměti se mi vybavují alespoň tři případy, jeden z nich poměrně čerstvý.
Při nástupu do autobusu se na mě při kontrole jízdenky obrátil pan řidič se slovy, že to mé cestování nepochopil: „Takže vy budete přesedat v Českých Budějovicích a pak pojedete na Salzburg jih? Normálně lidi přestupují v Linzu na vlak, takhle budete muset ještě bůhví odkud do centra.” Na tváři jsem vykouzlila jakýsi rozpačitý úsměv a pokusila se říct pár slov na mou „obranu”, že jsem si prostě koupila to, co bylo dostupné.
Fantastická kulajda
V Českých Budějovicích jsem se rozhodla využít čas na přestup k návštěvě centra. V informačním stánku hned na autobusovém nádraží mi poradili, že autobusem je to pět minut a pěšky dvacet. Využila jsem autobus. Do Českých Budějovic jsem se stejně jako do Salzburgu chtěla podívat už dlouho. Jih Čech nemám příliš prozkoumaný, a tak mi tato (byť dost krátká) příležitost, hrála do noty. Z centra jsem byla nadšená! Dokonce tak, že bych to přirovnala k mému loňskému překvapení z Bratislavy, které dodneška nechápe snad vůbec nikdo.
Čas jsem využila ke krátké procházce a kulajdě v jednom místním bistru hned na hlavním náměstí. Uplynulé čtyři a půl měsíce jsem strávila na Ukrajině, jejíž jednou z největších předností je právě kuchyně. Na kuřecím vývaru si pochutnáte i v nejzapadlejší jídelně, o soljance, boršči nebo okrošce nemluvě. Takže o to víc mě překvapilo, když jsem za 25 korun dostala něco tak fantastického. Těmihle slovy jsem ji i pochválila paní prodavačce, která reagovala slovy: „No že jo! A přitom si ji lidi moc nedávají.”
Šachovnice a zámky lásky
Do Salzburgu jsme dorazili asi za tři a půl hodiny. Navzdory řidičově upozornění z prvního autobusu se žádné drama nekonalo. Autobus zastavil hned naproti zastávce MHD, kde jsem si za 4,2 eur koupila celodenní jízdenku, v centru jsem byla do patnácti minut. Po ubytování v hostelu jsem se rozhodla vyrazit do centra. Hned napoprvé se mi to sice nepodařilo, neboť jsem si spletla směr, ale aspoň jsem si mohla o kapku déle číst.
Centrem jsem se nejprve tak potulovala, udělala si několik fotografií mostu ověšeného zámky (tenhle zvyk pořád nechápu), velké šachovnice na jednom z historických náměstí, kde dva muži proti sobě skutečně hráli (což mi připomnělo scénu z Harryho Pottera) a pevnosti. Na pevnost jsem vyrazila dost lenivých tempem. Muzea už byla tou dobou zavřená (přibližně o půl sedmé) a vstup mě tak přišel asi o polovinu méně. Pravděpodobně nejhezčí byl výhled na tamní hory.
Máte všichni pas?
Na druhý den jsem se rozhodla vydat na jednodenní výlet k jezeru. Cestou do Salzburgu mě nadchlo Mondsee, které si natěšení Japonci začali při průjezdu okamžitě fotit. Při zkoumání veřejné dopravy mi ale nakonec přišlo jednodušší přeshraniční řešení. Brzo ráno jsem tak vstala, vzala si svačinu, knížku a pití a vyrazila do Německa.
U pana řidiče jsem si koupila celodenní lístek, neboť jak mi odsouhlasil, opravdu vycházel nejlépe, a šla se postavit na jedno z mála volných míst, které v autobuse ještě zbylo. Podobný nápad jako já, totiž měla i hromada dalších turistů. Po chvíli se ovšem ukázalo, že jsem si stoupla nejvíc nešikovně, při opření se mi podařilo zmáčknout tlačítko pro výstup. Pan řidič to vydržel pár zastávek, než mě na to konečně upozornil.
Pozornost všech si ale okamžitě na to vyžádala řeka, kolem které jsme jeli. I když jsem už modré řeky viděla v Albánii a Hercegovině, byla jsem podobně ohromená jako Japonci, kteří hned sahali po svých fotoaparátech.
„Přejíždíme hranici, máte všichni pas?” nebo přibližně něco takového na nás zařval pan řidič v okamžiku, kdy jsme přejeli hranici do Německa. Má němčina totiž po letech nepoužívání dostala jaksi na frak. Ve městě Berchtesgaden jsme všichni povinně vystoupili a poté se znovu namáčkli do dalšího autobusu. Do dvaceti minut jsme pak všichni stáli na břehu křišťálově čistého jezera obklopeného horami. Jako z pohádky.
Ozvěna
Většina turistů se okamžitě postavila do fronty na loď, jezero totiž nelze úplně jednoduše obejít, ale musí se jít přes hory. Národní park nabízel celkem dvě možnosti - přepravu ke kostelu sv. Bartoloměje a na druhý konec jezera. Od něj to pak bylo asi patnáct minut k dalšímu jezeru. Při rozdílu 3,5 eura za zpáteční jízdenku jsem byla rozhodnutá okamžitě.
Malé lodě nabízely výhled do všech stran, odsouvatelná okna navíc potěšila nejednoho fotografa. Před zastávkou u kostela sv. Bartoloměje kapitán loď zastavil, vytáhl pouzdro s trubkou, otevřel dveře lodi a začal hrát. Cílem nebylo nic jiného, než ukázat ozvěnu, která v místě panuje.
Od kostela jsme zamířili na úplný konec jezera kolem menšího vodopádu a jakési chatky. Na výstupní zastávce nás přivítal zvuk pasoucího se stáda zvířat na kopcích okolo jezera.
Stejně jako mnoho dalších turistů jsem prakticky okamžitě vyrazila směr Obersee. Pohodovým krokem to netrvalo ani patnáct minut. A stejně jako v případě Köningssee na mě čekala pohádkově průzračná hladina vody, která nabízela pohled na spadané větve či kameny.
Odvážlivci a chleba s tvarohem
Po chvilce obdivování a sto padesáti fotkách jsem se rozhodla obejít jezero a udělat si přestávku na oběd u jeho protilehlého břehu. Tam na mě čekal výhled na přibližně třicet minut vzdálené vodopády, dvě dřevěné chaty a několik odvážlivců, kteří skočili do vody (i když dodnes nejsem úplně přesvědčená o tom, zda to není zakázané). Po obhlídce chaty jsem zjistila, že v ní nabízí čerstvé mléko, pivo a chleba s tvarohem a sýrem. Doslova výletový sortiment. Já sama jsem vytáhla sendviče (poučená ze svých mnoha výletů, kde široko daleko nebylo nic k jídlu), knížku a dala se do odpočívání.
Na zpáteční cestě jsem se rozhodla udělat si přestávku u kostela sv. Bartoloměje. Na malém prostoru je možné dát si něco k jídlu, nahlédnout do kostela, udělat si piknik, půjčit si loďku nebo se jen tak poflakovat. Na jezeře se tvořily menší vlny a dávaly pocit, jako by byl člověk u moře. Hladina vody navíc měnila barvy od žluté, přes zelenou až modrou, což místu dodávalo zcela magickou atmosféru.
Při zpáteční cestě lodí jsem si pak všimla, že dřevěné stavby na začátku jezera jsou „domy pro lodě”.
  |
Další den jsem měla v plánu rychlý výlet k jednomu z rakouských jezer, nicméně jsem ráno nasedla do trolejbusu na špatnou stranu (opět) a usoudila, že když mi další vlak jede až za hodinu, nemá cenu strávit většinu dne na cestě (včetně té zpátky do Prahy) a že si projdu ještě jednou Salzburg.
Kolem jedné jsem pak vyrazila na zpáteční autobus. Jasným ukazatelem, že stojím na správném místě se ukázala další skupina nadšených Japonců, kteří mířili do Českého Krumlova.
