22. května 2019 5:50 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

,Domácí víno je tradice.‘ U hranic s Rumunskem vás překvapí ukrajinská jezera s hejnem pelikánů

Jezero Jalpuh se rozpíná do dálky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jezero Jalpuh se rozpíná do dálky. | foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

IZMAJIL/TULCEA/VINNYCJA Na Ukrajinu jsem odjela učit češtinu místní lidi. Během víkendů se tu snažím objevovat různá místa. Jedno z posledních, kam jsem první květnový týden zamířila, byl Izmajil a rumunská Tulcea. Zároveň jsem si odbyla i dvě velké cestovatelské premiéry – stopování a přechod hranic pěšky.

Do Izmajilu jsem z Vinnycje, kde bydlím, vyrazila v sobotu večer nočním vlakem. Cesta trvala okolo 14 hodin. Lístek jsem si koupila do svých oblíbených vozů druhé třídy, kde se spí po čtyřech v jednom kupé. Oproti jiným cestám mě ovšem překvapilo, že vagon je zcela nový, tj. s možností otevřít okénko, funkčními zásuvkami, světlem a plyšovým lehátkem pro každého. Zpátky už jsem si nabíjela mobil na chodbě a třikrát rovnala spadlou tyčku na záclonku. O tom, že okna nešla otevřít, raději nemluvě.

Nové noční vlaky.
Staré noční vlaky.

Hranice před námi

Po příjezdu do Izmajilu jsem doufala, že na mě bude čekat dobrá zpráva ohledně nového hraničního přechodu, na němž se Ukrajina s Rumunskem už nějaký ten pátek domlouvají, a já se nebudu muset plahočit přes Moldavsko. Nečekala. Navíc jsem zjistila, že musím do sousedního města Reni, odkud je to jen kousek na hranice.

LEKCE ČEŠTINY A RUŠTINY

Více o tom, jak na Ukrajině učím češtinu nebo jak se tu učím rusky si můžete přečíst na mém blogu Zrzka za knihami.

Z povídání pana řidiče na autobusovém nádraží jsem nejprve pochopila, že se chystá až do nějakého rumunského městečka hned za hranicemi, což mi přišlo víc než skvělé. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi zastavil těsně před nimi a zvolal: „Vystupovat, jsme u hranic.” Poté mi sdělil, že hranice přejdu pěšky a v městě za nimi si můžu chytit nějakou maršrutku.

Nádraží v Izmajilu.

Cestou do Reni na mě však čekal ještě jeden zážitek, a to víc než úchvatný. Jeli jsme totiž okolo dvou jezer. Pohled na ně byl sám o sobě dechberoucí, po chvilce jsem však zpozorovala hejno pelikánů na vodě a hned nato dokonce i v letu.

Víno jako tradice

Po vstupu do hraničního prostoru jsem dostala obyčejný lísteček, na kterém bylo jediné slovo – Čech. Poté jsem si poctivě vystála frontu u jednoho okénka pro Moldavsko, u druhého pro Ukrajinu a u třetího znovu pro Moldavsko. Papírek jsem měla tou dobou už řádně orazítkovaný. Po překročení hranic s Moldavskem mi zastavila dodávka s několika Ukrajinci, jichž jsem se předtím ptala, kam mají namířeno. Společně jsme vyrazili k dalším dvěma hraničním kontrolám, které se moji průvodci rozhodli zpříjemnit domácím červeným vínem. „To je tradice,” řekli mi, když jsem se pokusila odmítnout. Na moji námitku, zda tradice není vodka, nikdo nereagoval, a tak jsem si místo oběda dala víno.

Přívoz v rumunském Galați.

Nakonec mě odvezli až do asi 15 kilometrů vzdáleného města Galați. Myslím, že tou dobou už jsem začínala tušit, že můj původní plán, vyrazit do Rumunska na Deltu Dunaje při minimu času, který jsem měla, nebyl z mých nejlepších nápadů. V Galați jsem zjistila, že do Tulcey vlak nejede a vlastně ani autobus. Jediná možnost je přeplavit se přívozem na druhý břeh Dunaje a pak jet minibusem. Když jsem se pánů autobusáků zeptala, jak se k přívozu dostanu, poradili mi nějaká čísla MHD, která by tam jet měla... Jenže nejela. Nakonec mi jeden pan řidič spolu s panem železničářem ukázali k autu, něco pronesli rumunsky a vzali mě tam sami. Přiznám se, unést mě, by někomu nedalo zrovna moc práce.

Rumunská Tulcea.

Cestou do Tulcey jsem měla konečně možnost pozorovat onu pověstnou rumunskou přírodu. V Tulcey jsem si konečně v době večeře dala oběd, našla si hotel a nadávala, co jsem si to zase vymyslela. Původně jsem si totiž myslela, že touhle dobou už budu mít spoustu zážitků z Delty. Namísto toho mě čekala cesta zpátky, kterou jsem se raději rozhodla začít v pět ráno.

Jezero Jalpuh.
Hejno pelikánů.

Stopuju

I když už jsem tou dobou měla hromadu zážitků, s nimiž jsem ani trochu nepočítala, lákalo mě vidět trochu té přírody. Ráno jsem tak vyrazila stejnou cestou až do Galați, o kterém jsem tušila, že bude úplně prvním místem, kde zkusím stopovat. Hned po zvednutí ruky mi zastavila usměvavá slečna, která mířila do práce. Po ní jsem se svezla s Rumunem, který stejně jako mířil na hranice. Když zjistil, že umím aspoň trochu rusky, viditelně pookřál. Nakonec mě dovezl až ke druhé hranici, neboť sám mířil do Moldavska. Před vstupem na Ukrajinu jsem se nasáčkovala k jednomu Ukrajinci, který mě dovezl až maršrutce. Tu shodou okolností řídil stejný muž jako předešlý den. Když jsem mu na dotaz, zda se mi povedlo dojet do Tulcey sdělila, „ano, ale bylo to velmi složité,” od srdce se zasmál.

Jezero Kuhurluy.

V maršrutce jsem se dala anglicky do řeči s jednou slečnou v kšiltovce, se kterou jsme narazili i na téma ruštiny. V poslední době se mi totiž čím dál častěji stává, že když mluvím anglicky, občas sklouznu k ruskému slovíčku. Což jí nemohlo uniknout. „Na ruštinu nestačí gramatiku, je potřeba cítit ji skrz ruskou duši,” sdělila mi. Zároveň ale uznala, že v těchhle končinách je ruština přecejen užitečnější než v jiných státech.

Jezero Jalpuh se rozpíná do dálky i o šířky.

Řidiči i Julii, jak se mi nakonec představila, jsem popsala, že mám v plánu vystoupit u jezer, na což oba reagovali podobně. „Co tam chcete dělat?” Ještě před vystoupením jsem dostala Juliinu vizitku s čísly pro případ, že bych měla problém se od nich dostat do Izmajilu. Mou snahu prohlídnout si místní přírodu pak označila za velmi pěknou.

U jezer je k vidění spousta ptáků.

Pelikáni!

Po vystoupení na mě čekal neskutečný zvuk ptactva a snad tisíce žab. A znovu se mi povedlo vidět hejno pelikánů.

Jezero Kuhurluy.
V jezeře Jalpuh je vidět na dno.

Tentokrát jsem jich v letu napočítala přes dvacet a zařadila si to ke svým nejhezčím cestovatelským zážitkům (fotky ovšem s pouhým mobilem nedopadly nejlépe). Nechyběly ani volavky, labutě a řada dalších ptáků, na něž mé přírodovědné znalosti ani zdaleka nestačí.

Pokrovský chrám v Izmajilu.

Do Izmajilu jsem si stopla dědu rybáře, který mě pro mé sólo cestování označil za smělou. V Izmajilu jsem si nakoupila nějaké jídlo na večer do vlaku a obdivovala jejich řešení zeleně. Skrz centrum města (a kolem dalších ulic) se totiž táhne alespoň dvoukilometrový zelený pás, který ochlazuje ulice. Zpáteční cestu jsem si zkrátila novinkou od Miniera Sestry a poprvé za dobu, co tu jsem, se vykašlala na nastavování budíku. Budíček vám totiž „bez milosti” udělají sami průvodčí přibližně půl hodiny před vaší cílovou stanicí. Ta má byla tentokrát v 5:25.

surŠarlota Šudrychová

Najdete na Lidovky.cz