Nejlepší neznačené treky světa. Kam se vydat?

Cestujeme hodně a plánujeme málo. Obvykle přijedeme na místo nebo do nové země a až pak se začneme rozhlížet a plánovat, kam bychom mohli vyrazit, co bychom chtěli vidět a na co vylézt. Někdy pomůže rada od místních, někdy náhodná zmínka spatřená někde na internetu, jindy usilovné koukání do mapy nebo fotka zahlédnutá na záchodcích v informacích pro turisty. Snažíme se chodit do míst, kam jiní nechodí. Ne snad kvůli posedlosti originalitou nebo snaze jít za každou cenu proti proudu, ale v touze po dobrodružství a objevování, které je stále ještě možné.

Ohňová země

Při cestách prstem po mapě mě vždycky nejvíc zajímalo, jak to asi vypadá v Ohňové zemi. To místo leží tak daleko od domova, že jsem si ani neuměla představit žádné vzdálenější a tajuplnější. Souostroví, které leží na jih od nejjižnějšího pevninského bodu Jižní Ameriky, láká na tučňáky, bobry, národní park a ledovce. My jsme se vydali od laguny Esmeralda dál do hor a kolem rozlehlých bobřích hrází až k velikému jezeru Fagnano. 

Podél jeho břehů jsme v jedné z map zahlédli malou pěšinku, leč byla již úplně zarostlá a my se museli několik dní do civilizace prodírat neprostupným a pichlavým pralesem. To se nám ostatně stalo již víckrát a jedná se o jedno z největších rizik neznačených treků. Že se nevědomky a nechtěně ocitnete na místě, odkud se dostává těžko. Můj častý povzdech „kdybych jen měla mačetu!“ se už stal téměř legendárním, stejně si ji ale nikdy do batohu nesbalím, to by totiž znamenalo přiznat prohru ještě před začátkem cesty.

Bolívie

V Bolívii byste značené turistické trasy hledali marně. Zato tu ale snadno najdete pás Kordiller, svobodu chodit si, kudy se vám zachce, a poetiku náhodných setkání s polodivokými lamami a kouzelným dědečkem s nůší, ve které nosí ručně pletené šály a čepice z vlny lamy alpaky. Ona svoboda a rozlehlost horských pásem s sebou samozřejmě nese riziko toho, že se ztratíte, takže se hodí aspoň základní orientační smysl, abyste se neztratili navždycky.

V dnešní době ovšem postačí i mobil s offline mapami a GPS. Dobrým orientačním bodem může být třeba Cerro Condoriri, překrásná hora ve tvaru kondora s roztaženými křídly. Když se vydáte na trek kolem šestitisícové Huayny Potosí a přespíte v některém z pětitisícových sedel cestou, budete dobře aklimatizovaní, abyste se mohli pokusit i o výstup na vrchol.

Yosemity

Jeden z neznačených treků s námi zvládly dokonce i partnerovy děti Lukáš (tehdy 12 let) a Jáchym (9 let) v rámci Petrova rozhodnutí „Naučím vás táborovým dovednostem!“. Zajistili jsme si povolení pro volné stanování v Yosemitském národním parku a vyrazili na čtyři dny do divočiny k jezeru May Lake, na okolní vrcholky a k vodopádům. Kluci si nesli svůj stan, spacáky, oblečení a jídlo sami a poprvé zažili na vlastní kůži pravdivost rčení, že „každý gram v horách se setsakra pronese“. Poprvé taky stáli na vrcholu třítisícové hory, zvládli dokonce dvě v jednom dni – Mt. Hoffmann (3284 m) i odlehlejší Tuolumne Peak.

Pamír

Rozhodnutí vydat se do Pamíru začátkem září bylo jedno z našich nejlepších v poslední době. Turistická sezona už byla u konce, nikde nikdo, počasí krásné a stabilní a my se rozhodli propojit dva treky vyznačené v mapě do jednoho. To znamenalo vystoupat údolím říčky Kindik k bezejmennému jezeru a pak přelézt strmé sedlo Kindik (4482 m), což se ukázalo jako jedna z největších výzev, kterým jsme kdy na cestách čelili.

Nakonec se ale podařilo a odměnou nám byla nedozírná odlehlost, romantika putování jen ve dvou a fantastické výhledy. S radostí vám můžeme prozradit, že spojit přechod přes sedlo Sary Mogol a návštěvy jezer Kosh Köl do jediného, asi desetidenního treku lze, ovšem jen asi dva měsíce v roce, když sedlo není zapadané sněhem, tedy v srpnu a září.

Hekla

Vlastně ani nevíme, jestli na vrchol této islandské sopky nějaká značená cesta vede, nebo ne. Když jsme na ni lezli, byla celá pod sněhem a to tak hlubokým, že vykopat si záhrab pro stan nebyl vůbec žádný problém. První pokus o výstup nám zhatila sněhová vánice, ale noc v záhrabu byla příjemná, druhý den vysvitlo slunce a výstup se podařil. Nejlepší na něm ale byla cesta dolů. Vzali jsme igelity a ke stanu frčeli po zadku.

Treky, které v průvodcích nenajdete. Většinou jsme si je totiž vymysleli, náhodně objevili na mapě nebo mezi řádky, často poskládali z několika zdrojů, občas museli trochu proklestit, ale vždycky přežili! Téměř pokaždé jsme totiž vyráželi úplně do neznáma s tím, že to přeci nějak jít musí. A přesně o tom vám budeme vyprávět ve čtvrtek 13.2. v 18:30 v Biu Oko v rámci Diáky festivalu II.