NOMÁDI: Belchite, město duchů, stojí jako připomínka hrůz občanské války. 'Španělsko nás uchvátilo svou historií.'

Člověk plánuje, a pak na něj nějaký zatracený covid udělá dlouhý nos. Původně plánovanou cestu do Pamíru jsme tak nedobrovolně odložili na příští rok, čímž okamžitě vyvstala otázka: „Co teď?“ Vlastně to mohlo být cokoli, všechno byla jen pouhá náplast na naši pamírskou bolístku. Oukej, tak co třeba Sicílie? No a co, že už jsme tam byli, tak ji dáme ještě jednou a pořádně. Nebo Ukrajina? Taky už dvakrát napříč, ale kromě Koločavy dohromady nic moc. Tak ne, je zavřená kvůli covidu. Jako jedna z mála možností se nabízela třeba Skandinávie, potíž byla v tom, že zrovna tam nás to úplně neláká. Ale ještě bylo ve hře Španělsko, o které jsme tak trochu zavadili pět let zpátky cestou do Maroka (o této cestě čtěte zde). Kromě východního pobřeží jsme tomu tehdy moc nedali. A tak jsme vyrazili...

Protože Španělsko není tak docela za rohem, nabídla se skvělá možnost smáznout cestou pár dluhů z minulosti plus přidat dalších X bodů cestou přes Itálii a Francii. A tak jsem do narychlo spíchnutého itineráře připsala francouzské vesnice L´Treille (protože Marcel Pagnol), Mirabeau (protože Manon od pramene), Roussillon, Gordes a tak trochu z nostalgie i Sisteron. V Itálii se nám do cesty neplánovaně postavil hrad Mesocco, ve Francii, kromě jiného, pevnost Bellegarde. Novinkou byl i průsmyk Col de Sommeiller na italsko-francouzské hranici (o cestě touto oblastí jsme psali ZDE).

Kvůli hromadě sněhu sice zůstal ne zcela zdolán, zato se spolehlivě zařadil mezi nejúžasnější zážitky, kterých se nám za tuhle cestu dostalo nepočítaně. Něžná krása kvetoucích strání a ostré hřbety Mont Cenis, hraničního pohoří oddělujícího Francii a Itálii, nám doslova vyrazily dech.

Nevšedním zážitkem byla návštěva španělského hradu Loarre. Byli jsme úplně sami, když nám „průvodce“ otevřel nejprve vstupní bránu, pak bránu do hradu samotného, ukázal dovnitř a se slovy: „A hrad je jen váš!“ zase odkráčel. Na více než hodinu jsme se tak, nikým nerušeni, stali pány jednoho z nejstarších španělských hradů.

V Granadě se covid docela hodil. K tomu, aby se člověk dostal do nejznámější zdejší památky, nádherného paláce Alhambra, potřebuje za normálních okolností rezervaci vstupenky, a to nikoli na den, ale přímo na hodinu. Přijdeš pozdě, smůla, nejdeš nikam. Při našem způsobu cestování je taková rezervace z říše snů, ale my jsme prostě přišli na pokladnu, koupili dvě vstupenky a se skupinkou čítající stěží 20 lidí vyrazili na prohlídku. A tak jsme si prošli Alhambru, v klidu a tichosti, jaká tomuto nádhernému paláci sluší, aniž by nám za krk funěl dav turistů.

Zase v poušti

V Almeríi jsme se na den zasekli v poušti Tabernas. Přesněji ve westernovém městečku, kde se natáčela většina známých spaghetti westernů, od Hodný, zlý a ošklivý až po Sedm statečných. Právě tenhle fakt plus úžasná okolní krajina zvlněná pohořím Sierra de Los Fillabres vzbuzují v člověku očekávání, že každou chvíli se odněkud vynoří Clint Eastwood nebo přinejmenším Yul Brynner a to nás opravdu hodně bavilo.

Belchite jsem měla naplánované hned od začátku. Když jsme tohle - při pohledu ze silnice docela nenápadný - městečko konečně našli, vypadalo to, že máme smůlu. Celá část města, která nás logicky nejvíc zajímala, byla obehnaná plotem ověšeným tabulkami s výmluvným nápisem, dokonale srozumitelným navzdory faktu, že byl ve španělštině. Já se ale opravdu moc nerada vzdávám, takže samozřejmě (už se stmívalo) jsem se snažila najít způsob (rozuměj díru v plotě), jak se dostat dovnitř. Nakonec ale zvítězil rozum, a tak jsme se vrátili o pár kilometrů zpátky do pohasínající stepi, abychom tu strávili noc a druhý den ráno vyrazili na další průzkum.

Saintes

Belchite je malé město nedaleko Zaragozy, rozstřílené a rozbombardované během občanské války ve 40. letech 20. století. Zničené domy s prázdnými okny a rozpadajícími se balkony, zhroucené zdi kostela i katedrály, dokonalý obraz zkázy, tu byly ponechány jako memento, ze kterého si stejně nikdo žádné ponaučení nevezme. Je to tak už tisíce let.

Když jsme procházeli rozbité ulice Belchite, nad městem zlověstně visela šedá obloha a na hlavu nám padaly drobné kapky deště…

Španělsko je zvláštní tím, že tu člověk najde snad všechno, od stepi přes hory a moře až po poušť. Na malebnou bílou vesničku s rozverným názvem Pampaneira, o jejíž existenci jsme až do léta 2020 neměli ani tušení, jsem náhodou narazila, když jsem ještě pár dní před prázdninami na netu narychlo vyzobávala zajímavá místa Španělska. Popravdě, cílem nebyla Pampaneira, ale buddhistický (!) klášter O´ Sel Ling. Tady jsme se ocitli vlastně tak trochu omylem, protože klášter byl o pár kilometrů dál. Ale díky za ten omyl, protože Pampaneira, usazená ve výšce 1600 metrů nad mořem v temně zelených kopcích národního parku Sierra Nevada, je prostě krásná. A když k tomu připočítám noc nahoře v kopcích, plnou hvězd, nemělo to chybu. A ten klášter nakonec taky byl, se stúpou, modlitebními mlýnky i se Zelenou Tarou...

Přes vytrvalé úmorné vedro, neustávající do pozdních hodin, jsme se prokousávali Španělskem dál, vstříc jižnímu pobřeží. Zákonitě jsme tak nemohli nechat bez povšimnutí další ze španělských skvostů: starobylou Córdobu. V minulosti to bylo největší město Evropy a v jednu dobu dokonce hlavní město Pyrenejského poloostrova, tehdejšího Al-Andalusu. Pevnost Alcaraz, Velká mešita a přilehlé uličky starého města, to všechno jsme nutně museli vidět. Teda, hlavně já. Podezírám Vláďu, že mnohem raději by byl čas strávený v útrobách mešity strávil zašitej na zahrádce některý ze zdejších restaurací, s kafíčkem a cigaretou. No nic. Po zevrubné prohlídce konstatuji, že Velká mešita - Mezquita - je opravdu velká a zajímavostí je, že je to sice mešita, ale její část je spíš barokní katedrálou.

Když jsme zase vyšli ven, okamžitě jsme si to namířili do přilehlých uliček, plných příjemného stínu, malých restaurací, barů a obchůdků s nejrůznějšími milými zbytečnostmi, od šátků přes plechové tabule s nejrůznějšími motivy po vějíře. V jedné uličce byly na domě rozvěšené veselé barevné deštníky, jiná přetékala květinami, na jednom domě visela cedule s nápisem Tetería Petra, možná odkazující na nedaleký tatérský salón. Strávili jsme tam asi hodinu, ochutnali místní pouliční specialitu, a pak jsme se přes římský most Puente Viejo, klenoucí se nad řekou Guadalquivir, vydali zpátky tam, kde jsme nechali Brumbála.

Když nevíte, kde zastavit dřív

Kdybych měla vypsat všechna místa, která jsme navštívili, byl by to hotový průvodce. Jasně, že na seznamu byla Sevilla, Cartagena, Zaragoza, Guadix, Nerja, El Rocío..., jenže jedna věc je sepsat si dlouhatánský seznam s tím, že z něj postupně budeme ukrajovat jeden bod za druhým, a druhá všechna ta místa najít, projít, zažít a vstřebat. Navíc na Španělsku je „blbý“, že „něco“ je málem na každém rohu, takže člověk (teda já) má tendenci všude stavět, aby mu něco neuteklo. Když se k tomu ale přidá nepřetržitý čtyřicetistupňové vedro a to pitomý moře je pořád ještě zatraceně daleko, cesta se pak snadno změní v peklo. Naštěstí se nám přece jen podařilo zvolnit a to tak, že krásně. A nebylo to ve Španělsku, ale úplně neplánovaně v Portugalsku, který jsme jen tak mimochodem cestou přihodili do pomyslného pytle vytyčených cílů…

Španělsko nás uchvátilo svojí historií, nádhernou architekturou, jedinou evropskou pouští, oranžovými útesy, mořskými katedrálami, překrásnými horami, hradem na každém kopci, olivovými háji a teplým mořem. Portugalsko nás dostalo svou přátelskou atmosférou. Nikdy jsme v Portugalsku nebyli, ale měli jsme pocit, jako bychom se vraceli domů. Lisabon jsme si prošli za světla i za tmy, v hlavě příjemně krátký seznam toho, co chceme vidět: Belémská věž, palác Jeronymitů, obří náměstí Praca do Comércio a jako bonus potemnělé špinavé uličky a podchody ozářené matně žlutým světlem lamp, se zvláštní, trochu zlověstnou atmosférou. Vzhledem k nečekané pouliční nabídce jsem na chvíli zalitovala, že nejsme uživateli kokainu nebo hašiše, obojího byl v Lisabonu zjevně nadbytek.

Stejně příjemnej pocit jsme měli i v dalším portugalském městě - Portu. To už jsme po pobřeží směřovali na sever, kde jsme znovu měli vjet do Španělska, a měli za sebou nádherná místa jako Cabo da Roca, s překrásnou, liduprázdnou pláží a nekonečným oceánem, nádhernou gotickou katedrálu ve městě Batalha nebo háje prastarých kamenných obrů - menhirů. Porto, stejně jako předtím Lisabon, nás přijalo přátelsky, nechalo nás nakouknout do otevřených dveří a oken tmavých bytů v úzkých uličkách, chránících před všudypřítomným sluncem, a protáhlo širokými ulicemi s vysokými věžemi kostelů a domy obloženými typickými portugalskými kachlíky. Navzájem se tu proplétala auta a červené tuk tuky a občas se kolem s hlasitým lomozem přehnala žlutá tramvaj, typická pro obě města.

Pláž Ribadeo

Když jsme vjeli do španělské Galície, naším prvním cílem byl, jak jinak, mys Fisterra, cíl poutníků na cestě do Santiaga de Compostella. Taky jsme byli poutníci, i když ne po svých, a dosažení tohoto mysu bylo jakýmsi završením týhle cesty. A tudíž, splněno! Samozřejmě, že Santiago se známou katedrálou, ke kterému jsme směřovali stejně neodvratně jako modré „caminové“ značky se symbolem žluté mušle provázející nás po celou cestu, jsme nemohli vynechat. Zároveň už jsme ale spěchali k našemu poslednímu španělskému cíli, kterým byly skalní katedrály na pláži Ribadeo, nádherná ukázka nekonečné tvořivosti Matky přírody. A tady si opravdu dala záležet. Vysoké, majestátně rozkročené kamenné brány, tmavé mořské jeskyně, obří kamenné desky, jedna přes druhou pravidelně poskládané jako karty na pokerovém stolku... Krása, o které je těžké psát, ta se musí vidět.

Tady vlastně měla tahle španělská cesta původně končit. Hupky dupky do Francie a pak rovnou čarou domů. No jo, jenomže když ona je ta Francie taky taková pěkná... A tak se domů nejelo, ale jelo se pěkně po pobřeží dál, až na Bretaňský poloostrov. A tam to zase vypuklo naplno. Telefon jel na plný obrátky a kilometr po kilometru se na cestě vynořovaly další a další místa, která jsme prostě museli vidět: ponorková základna Lorrient, vesnice Le Ménec a Carnac s tisíce let starými alejemi menhirů, rybářské vesničky, Vannes, Auray, Paimpol, Ploubazlanec s hřbitovem námořníků, růžové pobřeží a klášter Beauport. A všude, kde byl jen malej kousek místa, trsy květin, keře hortenzií, modrá, bílá, růžová, modřence, kam se podíváš, keltské kříže a bílé mraky, plující nízko pod modrou oblohou.

Teprve pak přišel čas začít se pomalu vracet. Další velká cesta, čítající 9000 kilometrů a 36 dnů, byla u konce.