19. srpna 2019 5:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Expedice Porto Korado: Na mopedech proti větru II.

Bez navigace by to nešlo… teda šlo, ale to bychom se hned během pár prvních... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bez navigace by to nešlo… teda šlo, ale to bychom se hned během pár prvních... | foto: ZZ Corps Bandidos locales

O cestě, která začala v Zaječicích u Pyšel. O chlapech, kteří se nebojí. O strojích, do nichž by to jeden neřekl. O expedici, která zdaleka neskončila…

Už víte, jak a proč to začalo. Už víte, že jsme na Expedici Porto Korado vyrazili v pondělí 27. května ráno a že nás čekala cesta na mopedech Manet Korado z portugalského Porta do Lisabonu – sice jen nějakých 800 kilometrů, zato poprvé mimo asfalt středočeských Zaječic a okolí (čti: vůbec jsme netušili, co slaný vítr od Atlantiku udělá se svíčkama, karburátorama a motorem vůbec). A taky že nás bylo celkem deset plus dva bandidové v doprovodné dodávce…

S Carlosem Pucarinhem z vespagangu Botijas v jeho baru Cabecinho (u Casalu do...
Zdání klame. Slunce sice na pláži Madalena pražilo, ale vítr byl dost studenej....

Bylo 6:45 a všech deset příslušníků mopedgangu ZZ Corps Bandidos locales zdárně opustilo pevnou půdu pod nohama na lince Praha – Lisabon – Porto. Dlužno podotknout, že někteří letěli poprvé a jiní nelétají vůbec rádi, ale na všechno jsou dneska nějaký prášky… V Lisabonu bez problémů přesedáme a před polednem poprvé nasáváme portské – prozatím klima. Kontrola aktuální pozice doprovodného vozidla s korády a jdeme čekat na benzinku u letiště.

Necelá hodinka ve stínu pod stromem a stroje jsou tu. Dalo fušku těch třináct mašin do dodávky poskládat (deset pro expedičníky, dvě pro doprovodný tým a jednu záložní, plus teda všechny věci kolem, jako náhradní motory, karburátor, spacáky, někdo i kartáček na zuby a tak), ale máme mezi sebou šikovné fachmany, takže po již trochu menší fušce je všech deset korád osvobozeno a my začínáme s kompletací. Je třeba namontovat šlapky, vrátit řídítka do správné polohy, namontovat zrcátka, držáky na vlajky, namíchat benzín s olejem 1:40, dolít plnou, zkontrolovat, jestli to jde nakopnout…

Je hotovo a my se šikujeme před dodávkou k první „family“ fotce expedice. Kdo nás vyfotí? Oslovíme trio u auta stojícího opodál, zjišťujeme, že slečna umí česky, a fotka je na světě. Ladíme souřadnice prvního noclehu se Zdeňkem a Béďou, posádkou dodávky, a ladíme vysílačky (první a poslední jezdec musejí být v kontaktu, protože není nic horšího, než když vám mašina klekne a vláček „kamarádů“ zmizí za zatáčkou…). Pak už jen zbývá zvolat po našem: „Chlaprd – ke strojům!“

Na šlapky

„Povinnou“ formaci mašin v zipu jsme otestovali hned na úvod, když nás navigace vyhnala na hlavní tah, kde jsme se modlili, aby nás vzduchová facka od kamionů nesrazila do škarpy. Zatěžkávací zkoušku jsme přežili a už si to podél řeky Douro valíme do historického centra přístavu. A je tu první nucený pit stop. Václav dojel. Naštěstí jen svíčka, mění ji za novou a jede se dál.

Před mostem Ponte Dom Luís houstne počet pěších turistů, proto výjimečně volíme ohleduplnost, vypínáme motory a centra města dosahujeme metodou „na šlapky“ (mimochodem jedna z výhod těchto mopedů: došlapete i do míst, kam byste na motorce museli pěšky, a to my starý chlapi fakt neradi). Sešikovaná koráda na promenádě na sebe strhávají pozornost kolemjdoucích, jsme nuceni trochu pózovat pro objektivy cizích fotoaparátů, což je role, na kterou nejsme tak úplně zvyklí, proto po chvíli zvedáme stojany a tentokrát s rachotem vyrážíme ku Ponte Dom Luís.

Zbývá už jen pár kilometrů (a ještě jedna vyměněná svíčka) do cíle v kempu Orbitur Madalena. Koráda zvládla zahřívací etapu na jedničku (až na to Václavovo teda) a my stihli před večeří i první zchlazovací koupačku v Atlantiku.

Azulejos a výměna motoru

V úterý konečně přišla zkouška větrem a parádní jízda podél pobřeží. No parádní… Už zhruba po deseti kilometrech na Praia da Granja měnil Václav ten den poprvé svíčku, jak jinak. V rybářském městečku Espinho se v nás na prostranství před obecním muzeem probouzejí dětské duše a s chechotem proháníme koráda kolem vysokého komínu (div, že jsme to přežili bez karambolu). Pak jsme v úzkých uličkách mezi rybářskými domky, které mají fasády obložené typickými dlaždičkami azulejos, malinko zakufrovali, po pěti minutách čekání vzdali naděje na zvednutí závor u přejezdu a svlažili hrdla jedním pivem Torrié v baru Bóia Café. (Od této chvíle nebudeme váženému čtenáři místní piva komentovat, jen na okraj prozradíme, že někteří z bandidos vydrželi zlatavému moku à la portuguesa spílat až do konce; a proč si teda nedávali častěji víno, se neptejte, protože to nikdo neví.)

Ten za to může! Jak za co teda, nápad na expedici ale Pavel měl, a taky si ji...

Krátká pauza je za námi, závory naštěstí nahoře a další zastávka před námi – Cortegaça. Tady je těmi azulejos v typické modro-bílé kombinaci obložený farní kostel Matriz de Santa Marinha. Nejpestřeji dekorovaný kostel v nedaleké obci Válega (Igreja Paroquial dde Válega) jsme bohužel nestíhali, takže fotíme jen modro-bíle a startujeme směr Ovar; ne, tam jsme ještě na jídlo nestavěli. Zato ve Fouradouru část ZZ Corps okoušíme nejen vlny Atlantiku, ale i místní gastrospeciality v restauraci Amadeu. Zmoženi jídlem jen neradi opouštíme pozice, sedáme na koráda zaparkovaná uprostřed rybího sousoší na promenádě a podél Canalu de Ovar míříme do kempu u São Jacinta. Kdybyste tuhle trasu náhodou někdy projížděli, stavte se v Torreiře v přístavu – pestrobarevné rybářské bárky uvázané podél mola a rybáři spravující sítě za to fakt stojí.

Jinak Standa svou celodenní slovní zásobu smrštil do poznámek typu: „Já se na to vy…, mi to vůbec nejede,“ výměna svíčky ani vyčištění karburátoru nepomohly, zvuky jeho mašina vydávala zlověstné, a tak se rychlost přesunu naší jednotky hned během druhého dne expedice povážlivě snížila (jediný, kdo z toho profitoval, byl Václav, neboť nucených zastávek hbitě využíval k prohazování svíček). Kromě vína nás proto v kempu tentokrát čekala první – a můžeme prozradit, že naštěstí poslední – výměna motoru. No nás… Jindřich Bushman to umí prostě nejlíp, takže slabá hodinka a půl a Standa se mohl v klidu vyspat na další den jízdy. Václav spal trochu nervózněji, protože zásoba svíček se mu již začínala povážlivě tenčit…

Ani ťuk před apokalypsou

Trasa třetího dne byla poměrně přímočará, o to však děsivější. Ale to až později, začátek byl spíš idyla. Protože jsme spali na okraji přírodního parku Reserva Natural das Dunas de São Jacinto, nemohli jsme s rozbřeskem promeškat romantickou chvilku mezi dunami a krátké smočení mezi vlnami. Toho rána zakusila koráda kromě písku poprvé i pohoupání ve vlnách na „ferry“ mezi São Jacintem a Forte da Barra. Mezi pár osobáků, dodávek a hrstku cyklistů v přiléhavých dresech jsme se v unifmách Bushman vmísili s grácií na šlapky, zato při výjezdu z lodi už jsme si pěkně po našem zaburáceli.

A podél dun doburáceli vyprahlí až k Praia do Areão. Možná tady byly schůdky k vodě, možná bar, nicméně teď je všechno pod pískem a my se jdeme zase koupat. Bohužel je hned kousek vedle cesty bar, slunce praží, takže pauzujeme. Slíbili jsme, že o pivu už ani ťuk, a taky že ne. Tady nám ho totiž načepovali do hliníkových snad půllitrů, vytažených z mrazáku. Super efekt – pěna se okamžitě mění v pivní zmrzlinu. A ještě jeden: zvedáme se k přípitku, půllitry do sebe narážejí a ozývá se co? Ani ťuk. Ticho. Prostě nic. Zase se chechtáme jak puberťáci – asi tím sluncem nebo co…

Pak následovala poloděsivá vložka, když jsme se stavili na oběd v restauraci A Cozinha u Praia da Mira, na břehu laguny Barrinha. Nabízí nejen dobré jídlo a pivo Sagres, ale i výhled na pestrobarevná šlapadla převlečená za kačeny a delfíny. My dostali ještě bonus ve formě kakofonie sbíječek a rozbrusek – to když se po pauze místní fachmani vrátili k pokládce zámkovky na chodníku hned přes ulici.

Za námi písečné duny u Praia do Areão, vpravo bar, kde si připijete ve vší...

No a jako finále středeční jízdy nás čekala ta děsivá část. Ne že by se někomu z nás nebo z našich mašin něco stalo, ale projížděli jsme lesem, který před dvěma lety při rozsáhlých požárech vyhořel, takže se nad zeleným podrostem apokalypticky tyčily černé stožáry borovic. Trochu nás mrazilo, byť jízda to byla epesní. Až teda na to, že Václav obligátně každých dvacet kilometrů měnil svíčku, ale protože už získal správnej grif, přestávky se zkrátily na minimum. V kempu u Praia da Tocha se dočkal výměny karburátoru, jenže jak jsme zjistili později, tím to nebylo. Čtvrtý den už totiž neměnil vůbec! A to byl čtvrtek zatím tou nejnáročnější etapou.

Akademici i bombíci

Je to tak, ve čtvrtek nás čekalo dost přes sto kilometrů, prvních padesát z Tochy do Coimbry. Těsně pod centrem univerzitního města stavíme u řeky Mondego v baru Dona Taska na jednu španělskou Estrellu Galicia. Máme v úmyslu dojet až na nádvoří univerzity, nejstarší v portugalsky mluvících zemích, která byla založená v roce 1290 a je zapsaná mezi památkami Světového dědictví UNESCO. To se nám bohužel nepovede, neboť se v těch místech právě chystal start jedné z etap Rally de Portugal a přihlásit nás nechtěli (asi nám neměli kam přilepit startovní číslo). Nicméně družba vyslanců nejmladší univerzity v česky mluvících zemích, zaječického Oksfordu (jak už víte, jmenuje se tak základna našeho mopedgangu u hřiště v Zaječicích), se vydařila a Jindřich udělil přednášku o historii koráda v Davidem a Václavem zaplněné aule místní katedry práva.

Nějakých dvacet kilometrů od Coimbry jsme pak v Madornu v prodejně Centrauto nakoupili zásobu kvalitních svíček NGK, a pak už bez zastávky dosvištěli do městečka Montemor-o-Velho, jehož počátky se datují až k neolitu. Na hradě z 9. století jsme se stihli pomodlit nejen za výdrž svíček, a už jsme zase valili do cíle ve Figueiře da Foz.

Jenže cestou nás čekala ještě jedna družba, tentokrát motoristická (spíš teda mopedistická, přesněji skútristická). U Casalu do Mato jsme zastavili na další tankování – nikoliv korád, ale proto, že někteří bandidos už zase měli v krku, jako kdyby spolkli pravítko, jak s oblibou říká Standa. V baru Cabecinho nám hospodský Carlos Pucarinho rozdal samolepky místního vespagangu Botijas (Bombíci – prostě tlustý chlapi na skútrech, co mají rádi pivo...), vlajka expedice Porto Korado dostala čestné místo ve vitríně, pokecali jsme s obchoďákem super piva Super Bock, jeden kousek poslali pod jazyk a vyrazili směr Parque Municipal de Campismo da Figueira da Foz. Mašiny tentokrát zvládly hic vnitrozemí krapet lépe než řada bandidos locales…

Čtyři dny expedice byly za námi, koráda měla hodně přes tři stovky kilometrů v kolech a my před spaním nějaký ten litr vína v krvi, takže nezbývalo než si vybrat v kempu klidný flek na spaní. Nebylo to věru snadné, po třech nocích už jsme svoje spánkové projevy měli dostatečně načtené na to, aby nám nebylo jedno, kdo z bandidů leží opodál… Další noc pod širákem jsme nicméně zvládli bez ztráty kytičky, a tak nás čekaly další kilometry. A taky spousta šneků. Pokud vás zajímá, jestli umíme surfovat a stihli jsme dojet do Lisabonu včas, počkejte si na poslední díl reportáže. Takže chlaprd! Ale hlavně: Šekel kešem ;)

Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení
Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení

Policisté na Královéhradecku zahájili trestní stíhání tří lidí a jedné firmy, kteří údajně nesou odpovědnost za tragédii. Ta se odehrála před dvěma lety, jejímž následkem osmiletý chlapec po operaci mandlí upadl do kómatu.