2. září 2019 5:07 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Expediční dobrodružství aneb Čundr s offroadem

Zastavili jsme na louce, bylo právě 12.00 čas na oběd. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zastavili jsme na louce, bylo právě 12.00 čas na oběd. | foto: Pavel Linke

Tak jak by měla vypadat příští expedice? Kam se podívám? Pojedu sám se synem Radimem jako minule?

Tohle všechno se mi honilo hlavou pár dnů po návratu z první expediční cesty po Rumunsku. Bylo ještě léto a já myslel na další cestu. Byl jsem nadšený ze stylu cestování a z prožitých dobrodružství. Nakonec po delším přemýšlení padla volba na několika členy team se třemi auty. Tři auta jsou podle mě optimální, navzájem si pomůžou a není jich moc při zdolávání těžšího terénu. Pokud je víc aut, poslední ani neví proč čeká a co že se to vlastně vepředu děje. Tak počet aut byl stanoven. 

Místo expedice plánuju zhruba, neplánuju trasy, ale body zájmu na mapách. Během expedice se jen snažím dostat z bodu A do bodu B, C, D a tak dál. Je na nás kudy pojedeme, jestli si chceme užít několikadenní putování po polních cestách, nebo projet úsek po silnici první třídy za pár hodin (většinou existují obě varianty pokud nejste v Mongolsku nebo na Sibiři). Volba padla opět na Rumunsko. Minule to byl Banát a Transfagarasan. 

Teď to bude pohoří Apuseni od města Oradea. Cesta bude probíhat v létě v srpnu. V lednu jsem napsal na Facebook můj plán. Ozvalo se mi několik lidí, nakonec padla volba na Marka (Defender) a jeho kamaráda Petra (Navara). Sešli jsme se v hospůdce a já jsem jim sdělil podrobnější info o cestě. Zjistil jsem, že Marek je hasič a Petr zemědělec, to mě uklidnilo protože tyhle povolání vyžadují řešení problémů za chodu. Domluvili jsme se na přesném termínu odjezdu a na místě spichu.

Všechno proběhlo jak má a mi jsme v srpnu společně vyrazili ze severních Čech směr Slovensko - Maďarsko - Rumunsko. Teď bych měl ještě napsat něco o stylu cestování. Nikdy nejezdíme po dálnici. Veškerou cestu beru jako součást expedice a hledám v mapách kam se třeba už během cesty podívat. Pokud hledám spaní na divoko, sjedu z asfaltu (pokud tam nějaký je) na polní cestu, z té odbočím na menší polní cestu, z té na ještě menší polní cestu uhnu stranou kdyby jel traktor a tam spíme. Většinu cest se mnou absolvuje dnes už 18ti letý syn, který mi pomáhá při navigaci a natáčení videa. Povoláním jsem grafik a baví mě točit o cestě video dokument, krásně se tak doplňujeme a můžeme točit záběry, které by v jednom šli jen těžko natočit.

Cestu do Rumunska jsem si v hlavě rozdělil na dva dny.

Původně jsem myslel, že první noc strávíme někde v Maďarsku, ale našli jsme pěkné místo na slovensku kousek od hranic s Maďarskem. Byl to nejspíš chovný rybník kousek za vesnicí. Dostali jsme se tam po krásné polňačce plné kaluží a tak jsme si poprvé užili trochu bahýnka. Zaparkovali jsme na rovině a Marek začal kompletovat svůj dům na kolech.

Jeho Defender 110 TD5 je krásně upravenej se střešním stanem, prostě přesně jak má v hlavě každej dobrodruh co sní o expedičním cestování. Petr spal v hardtopu Navary kde má udělané druhé patro. Málem bych zapomněl Zmínit poslední dva členy expedice. Jsou to Verča a Káťa přítelkyně Marka a Petra. Já jezdím s Landroverem Discovery 2 kde mam vytvořeno patro na spaní s matrací. K večeru začalo trochu pršet tak jsme se vykoupali a zalezli do svých domků na kolech. Noc proběhla v pohodě. Ráno už nepršelo a začalo vykukovat sluníčko. Začali jsme balit. Těšili jsme se na další kilometry. 

V dálce jsem viděl pána na Babettě jak si to hasí k rybníku. Byl to majitel rybníku příjemný pán cca 50 let chvilku jsme pokecali postěžovali si na politiky, on nenápadně zkontroloval jestli jsme tam náhodou nezapomněli igelitku ze supermarketu a vyrazili jsme dál směr město Oradea v Rumunsku sousedící s pohořím Apuseni.


To byl v podstatě začátek offroad expedice v horách. Večer by jsme tam měli být. Cesta přes Maďarsko je celkem nezáživná po děravých silnicích. Tak jsme se aspoň kochali vesnicemi a lidmi co jsme cestou míjeli. K odpoledni jsme dorazili na hranice Rumunska, tam je potřeba zakoupit rovenientu. Je to v podstatě silniční známka, kterou musí mít každý kdo cestuje vozem po Rumunsku, nezáleží na jaké silnici jedete. Hned za hranicí je spousty krámků se suvenýry a okýnko označené šestimetrovým nápisem Rovenienta kde sedí zamračený úředník a vybírá poplatek. Za poplatek zanesou vaší SPZ do systému, kamery u silnic by měli číst vaší SPZ a kontrolovat jestli máte zaplaceno. 

No nevím celkem sci-fi systém na Rumunsko. Město Oradea je kousek za hranicemi a za ním už se dá brouzdat v pohoří Apuseni. Byl jsem natěšenej na nekonečné brouzdání po cestách v horách na pastevce. Volně se pasoucích koně. Pobíhání gangů opuštěných psů. Občas zahlédnete i méďu..  Trochu jsem se zasnil. Za Oradeu jsme se dostali v pozdním odpoledni a tak jsme se jali hledat něco na přenocování. 

Odbočili jsme z hlavní silnice směr městečko Ineu.

Odbočili jsme z hlavní silnice směr městečko Ineu. Po pár metrech je umělé koryto řeky Crisul Repede. Řeka teče z hor a pokud není rozvodněná vytváří dva toky. Umělé koryto má na šířku cca 200 m. Samozřejmě, že nás všechny hned napadlo jedno kouzelné slůvko BROD. Po mostě se dostanete mezi oba toky kde se pásli ovce. Sjeli jsme z mostu a hned zatočili k řece. V podstatě jsme byli na ostrově. Řeka nebyla hluboká a tak jsme přejeli zpátky na jeden z břehů. Samozřejmě jsme si to několikrát zkusili. Byla tam travička a moc příjemné místečko na přenocování. Před spaním jsme se vykoupali v krásně čisté a studené vodě. Byl to zážitek. Říkal jsem si. Pokud by v noci byla velká průtrž mračen tak by nás to asi spláchlo. Bylo ale hezky a nic takového se nechystalo. 

Večer jsme chvilku poseděli, Marek s Petrem vždycky natáhli mezi auta plachtu a dali pod ní stoleček a židličky. My nejsme na takovej komfort zvyklí. Už podnadpis tohoto článku je čundr offroadem. Máme sebou dvě rozkládací křesílka, lihový vařič, přepravku se stravou budoucnosti Manou a několik čínských polívek. Vždy jsme v Rumunsku nakoupili zbytek toho nejkvalitnějšího jídla u farmářů. Klobásy, síry, zeleninu a pečivo. Seděli jsme chvíli a povídali si a pak jsme šli spát. Ráno jsme vše sbalili, nezapomněli jsme zabrodit a pokračovali do hor.

Od této chvíle se silnice zužovali až se z nich stali prašné cesty široké na jedno auto. V telefonu na mapách jsou cesty pořád značené jako silnice první třídy, nenechte se ale zmást, pár kilometrů horama trvá až čtyřikrát déle než u nás. Pomalu jsme začali stoupat do hor. Kolem nás byla nádherná příroda a svahy plné kapradí. 

Musel jsem prostě zastavit a udělat si fotku. Jo tak kvůli tomu sem jezdím....

Musel jsem prostě zastavit a udělat si fotku. Jo tak kvůli tomu sem jezdím. Cesta ubíhala v rámci možností skvěle. Teď je to teprve ta pravá expedice, zařadil jsem redukci a v horách už jsem jí několik dnů nevyřadil. Tak se pozná, že jste na expedici. Celá oblast je prošpikovaná jeskyněmi a tak když jsme zahlédli první kousek od nás, rozhodli jsme se že se tam podíváme. Jeskyně Peștera Osoi nebyla velká, ale i tak to byl zážitek. Kousek jsme odbočili od hlavní cesty tak jsme se museli pár kilometrů vrátit. 

Pokračovali jsme po hlavní prašné cestě v horách, Marek v Defenderu měl naštěstí taky vysílačku tak jsme se cestou mohli domluvit co a jak. Najednou se ve vysílačce ozvalo „mam hlad“. Rozhlídnul jsem se a vidím Marka jak šplhá na místní kopec někam na louku. Tak jsme s Petrem taky odbočili a šplhali jsme společně.

Zastavili jsme na louce, bylo právě 12.00 čas na oběd. Petr vytáhl expediční Adventure menu já se synem Manu a Marek polívku. Seděli jsme koukali do krajiny a vůbec nám nevadilo, že se o nás zajímá místní kůň. Stál pod stromem ve stínu a nenápadně po nás pokukoval. 

Když jsme se najedli sjeli jsme zpátky na cestu a pokračovali. Se synem Radimem jsme se domlouvali kudy se vydáme. Radim našel v mapě hezkou cestu, říkal tomu zkratka, sice nevím kam když jsme nikam neměli namířeno, ale rozhodli jsme se, že by to mohlo být zajímavé.

Sjeli jsme z hlavní cesty. Jeli jsme údolím a projížděli několik brodů. Cesta byla offroadová a míjeli jsme několik stanovišť dřevařů. U jedné z maringotek s dělníky se cesta začala nebezpečně zvedat do prudkého kopce. Zastavili jsme a koukali nahoru, po pár metrech byla kláda přes cestu a tak jsme ji odstranili. Cesta vedla po skalním masivu po straně malinkého údolí ve kterém tekl potok. Byla dost nakloněná a mi jsme pomalinku pokračovali nahoru. Po skále to celkem klouzalo. 

Fakt to nebylo ani trochu příjemný. Místo bylo jen na auto. Vlevo svah vpravo v údolí potok. Po kilometru jízdy jsme se dostali na malinkou planinku kde jsme si mohli odpočinout a pěšky kouknout co nám cesta připravila dál. Už z auta bylo vidět, že tohle dá jen Lakatoš. Prudké rozryté stoupání a v půlce velký schod ze skály. Bylo vidět, že tudy lesníci svážej dřevo nějakým Lakatošem. I když jsme si nechtěli přiznat, že se budeme muset otočit. Otočili jsme se.

Museli jsme se vrátit zpátky na relativně pohodlnou cestu. Pokračovali jsme směr do vesnice Bulz. Cesta byla moc pěkná dokonce asfaltová a linula se údolím podél řeky Lada. Pokračovali jsme až do vesnice Remeti kde jsme odbočili na horskou silnici směr akumulační nádrž Florolu.

Tento úsek byl opravdu nádherný, prašná rozbitá silnice se kroutila chvíli nahoru pak zase dolu a nakonec šplhala do výšky 1112 m nad mořem k přehradě nádrže.

Nad přehradou jsme odbočili na menší cestu, která směřovala přímo na přehradu a...

Nad přehradou jsme odbočili na menší cestu, která směřovala přímo na přehradu a přejeli ji. Podle map bylo zřejmé, že se budeme muset vrátit, protože cesta vedla podél nádrže a končila turistickou značkou, což naznačovalo, že tam nebude terén pro sériové offroady. Jeli jsme podél nádrže až se nádrž začala zmenšovat. Na konci byla malá vodní elektrárna. Řekli jsme si, že by bylo dobrý tady někde přespat protože čas pokročil. Zahlédl jsem cestu dolu k nádrži. Odbočil jsem a pomalu sjížděl dolu k hladině. Cesta končila přímo ve vodě nádrže. Bylo zřejmé, že se nádrž napouští a dál se nedostaneme, proto jsme se otočili a za malou vodní elektrárničkou zatočili na mostík, který vedl přes říčku co nádrž napouští. Hned za mostkem jsme zatočili doprava a byli naproti elektrárničce v malém tábořišti. Stál tu už stan a bylo zde ohniště, prostě paráda. 

Přespali jsme.

Přespali jsme. Ráno nám bylo jasné, že se musíme vrátit na hlavní cestu. Dneska jsem měli v plánu vyjet na jednu z nejvyšších hor pohoří Vlădeasa do výšky 1836 m nad mořem. Podle mapy byl směr do vesnice Lunca Vișagului. Nechtěli jsme se šplhat přímo po turistické značce. Jednak to bylo už dost nebezpečné a chtěli jsme jet na pohodu. Takže jsme objeli několik kopců. Nakoupili cestou v místním koloniálu. Pořád jsme pokračovali podél řeky Săcuieu kde bylo nesčetně tábořišť a kempů. Před vesnicí Săcuieu jsme odbočili směr na horu Vlădeasa.

Chvilku jsme jeli po malé cestě. Snažili jsme se dostat na turistickou modrou, která vedla rovnou na vrchol. Jedu jedu a najednou se ocitám u někoho na dvoře. Otáčel jsem se a paní domácí na mě něco křičela. Nevím jestli nadávala nebo mi chtěla něco prodat, protože u Rumuna nepoznáte jestli křičí nebo mluví potichu, je to stejný. Kousek jsme se vrátili a pak jsme najeli na jinou modrou směr vrchol. Cesta se kroutí lesem po vrstevnicích. Je dlouhá několik kilometrů a stojí opravdu za to. Cestou jsme potkali asi dva lidi na kole. Po modrý dojedete na křižovatku kousek pod vrchol.

Samozřejmě nejrozšířenější offroad Rumunska stará Dácia. WV T4 a další. Pak už...

Samozřejmě nejrozšířenější offroad Rumunska stará Dácia. WV T4 a další. Pak už byla cesta opravdu jen pro 4x4 auta. Kameny se vám smekaj pod koly, ale pomalu v redukci se dalo vyjet. Škrábali jsme se krokem v prudkém stoupání. Stromy zmizely a nahradila je kleč. Výhled byl úchvatný. Pak jsme už zahlédli meteorologickou stanici na vrcholu. Byl to už kousek. Dojeli jsme až k bráně stanice. 

Vytáhl jsem svého malinkého drona Tello DJI. Je malinkej neuvěřitelně stabilní,...

Vytáhl jsem svého malinkého drona Tello DJI. Je malinkej neuvěřitelně stabilní, fotky z něj lezou celkem použitelné. Vzlétl jsem celkem v pohodě, nojo jenže ono tam celkem fičelo, dostal jsem se mimo kopec a vyfotil krásnou fotku, bohužel jsem zjistil, že je vítr silnější než dron. Dal jsem plný plyn pro návrat, droník byl cca 50 m od nás ale vracel se opravdu pomalinku, na displeji jsem viděl jak mizí energie v baterii a modlil se abych se vrátil. 

Bohužel jsem zjistil, že je vítr silnější než dron. Dal jsem plný plyn pro...

Vidim i online pohled z kamery dronu, ale obraz se začal ztrácet, najednou fouklo víc a dron zmizel někde pod skalním masivem. Občas jsem zahlédl obraz, už jsem to vzdával. Pořád jsem držel plnej plyn a doufal. Najednou se dron vynořil nad skalní masiv, za skálou bylo závětří a droník se díky tomu dostal kousek od nás, přistál jsem na poslední chvíli na malé skalní plošince. Celej dramatickej příběh sledoval zaměstnanec stanice. Mladý kluk svlečenej do půl těla. Andrej přišel a jednoduchou angličtinou se ptal co je tohle za malinkýho několik centimetrů velkého nezmara. 

Dali jsme se do řeči a zeptali se kam by jsme se v okolí mohli podívat offroadem. “pojďte za mnou” řekl “mam tu wifi. Lidi se pořád divěj že mam i wifi, proč bych nemohl, pojďte připojíte se a já vám ukážu cestu, dám vám co jsem vyrobil.” Dal nám malou magnetku s fotografií hory. Marek vytáhl láhev slivovice jako dárek. “Díky, ale já jsem abstinent. Ale můžete tu několik dnů zůstat a vypít si jí” Koukali jsme jak z jara, tohle se nám v Čechách prostě nestává. 

Řekl ještě, že můžem jet po hřebenu a dojet až k nejvetším jeskyním Padiș....

Řekl ještě, že můžeme jet po hřebenu a dojet až k největším jeskyním Padiș. Rozloučili jsme se a vyrazili po hřebenu směr jeskyně.

Cestou byla jedna z mnoha studánek s pitnou vodou.

Doplnili jsme vodu a pokračovali. Jedem lesem po cestě která nebyla zrovna ta nejkvalitnější. No byla to spíš lesní cesta, když se najednou proti nám vyřítil WV T4 plnej Rumunů s úsměvem na tváři, řídil zrovna syn než jsme stihli zareagovat míjeli jsme se zrcátky. Naštěstí má T4 zrcátka v jiné výšce. Zrcátka byli v jednu chvíli nad sebou. Dopadlo to dobře. Jeli jsme lesama, pastvinama, všude bylo spousty koní. Všiml jsem si, že tam muselo dost foukat. Stále častěji byli přes cestu popadané stromy, ze začátku se nám je dařilo odklízet, ale pak jsme se rozhodli podívat se pěšky dál jak se vyvíjí situace za zatáčkou, nevypadalo to zrovna dobře.

Stromy byli tlutší a bylo jich přes cestu víc a víc. Některé se nám podařilo...

Stromy byli tlutší a bylo jich přes cestu víc a víc. Některé se nám podařilo objet lesem, ale nakonec jsme se rozhodli sestoupit do údolí. V půlce cesty po hřebenu jsme objevili odbočku do údolí. Pár hodin jsme se vraceli k odbočce a začali klesat, musela tu být hrozná bouřka, protože se cesta změnila v koryto řeky a mi jsme dojeli k velkému vodopádu. Už se stmívalo a tak jsme se rozhodli přespat na mýtince u lesa.

Moc jsme toho nevybalovali a rovnou jsme zalehli. Marek ráno říkal, že okolo...

Moc jsme toho nevybalovali a rovnou jsme zalehli. Marek ráno říkal, že okolo aut někdo cca ve čtyři ráno chodil. Když jsme ráno vyjeli a pokračovali na hlavní silnici, zjistili jsme že jsme spali v národním parku. Jak je vidět stráž parku byla velice rozumná a nechala nás přespat. Zbytečně neprudili a mi jim za to děkujeme. 

Místo jsme nechali přesně tak jako před příjezdem. Dál jsme pokračovali po...

Místo jsme nechali přesně tak jako před příjezdem. Dál jsme pokračovali po hlavní silnici. Představa Čecha je asi jak si to hrneme minimálně devadesát na pětku. Realita je, že jedete na dvojku, kličkujete mezi velikánskejma loužema a snažíte se najít aspoň kompromis mezi opravdu velkejma dírama.

K večeru jsme přijeli do Padis. Je to několik kilometrů velké tábořiště se spoustou stánků kde prodávaj domácí produkty. Síry, marmelády, zdejší pálenku ze všeho možnýho. Z ostružin, borůvek, ostropestřece a jiných. Pálenka měla prej 50 procent prej takové ženské pití. Dokonce tam byla i diskotéka. V noci jsme slyšeli pro nás pořád stejnou písničku dokola. Když jsme hledali místo na spaní, zjistili jsme, že už jsme na turisticky známějším místě, protože za námi přišel asi nějaký správce tábořiště aby jsme si přeparkovali. Stojíme na místě kde se nesmí tábořit. Řekl nám to ale slušně a poprosil nás o přeparkování.

Řekli jsme si, že si dáme malý pěší výlet do blízkých jeskyní.

Řekli jsme si, že si dáme malý pěší výlet do blízkých jeskyní. Treky jsou značeny stejně jako u nás v Česku a stačej Vám mapy.cz šli jsme po červený až k jeskyni Peștera Căput pár kilometrů.Byl to krásný výlet, jde se přes pastviny. Cestou jsme potkali pasáka se stádem a se psi. Když jdete kolem ovčáckého psa máte celkem respekt, je hodně velký a když si usmyslí, že někoho zneškodní nedá pokoj dokud to neudělá. Jsou to drsný psi. Bača ovládá psi píšťalou na několik kilometrů, viděl jsem jak psi stojí na kopci v okolí několika kilometrů a bača je píšťalou navádí. Je to úchvatný jak z filmu.

V Padisu jsme přespali a ráno dost pršelo, tady v podstatě naše expedice končila a zbylo jen sjet zpátky na hlavní silnici, která pokračovala do Oradei.

No a to je asi tak všechno, co jsem vám chtěl napsat.

Mějte se hezky a hlavně cestujte a poznávejte. 

Mějte se hezky a hlavně cestujte a poznávejte

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!