23. srpna 2018 6:20 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Mongol Rally Pt V. Turkmenistán

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ruské kolo. Schované v budově | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ruské kolo. Schované v budově | foto: High5team

Další zemí, a myslím, že nejzajímavější na naší cestě, je Turkmenistán. Našinec o ní moc informací nemá. Turkmeni sedí na obrovských ložiscích ropy a zemního plynu, což je hlavním zdrojem jejich příjmů. Po smrti diktátora Turkmenbašiho, který například přejmenoval dny v týdnu a měsíce po členech své rodiny, zakázal balet a poslech hudby v autě, převzal otěže Berdymuhamedov, který je jen o malinko méně radikální.

K jeho brilantním státnickým kouskům patří například zákaz černých aut. Protože je prostě nemá rád. Je jasné, kterou zemí se Sacha Baron Cohen inspiroval ve svém filmu Diktátor.

Získat turistická víza je prakticky nemožné. Zemi ročně navštíví kolem 15.000 turistů. Ne, o dvě, tři nuly jsem se skutečně nespletl. V rámci Mongol Rally jsme si vyřídili zvací dopis, na jehož základě máme nárok na pětidenní tranzitní víza, které mají tu výhodu, že nemusíme mít dopředu zaplacené noclehy na všechny noci a nepotřebujeme místního průvodce.

Přechod hranic proběhl podobně korektně, jako v případě předchozích. Celníci mluví rusky a anglicky, což kvitujeme s povděkem. Kontrola má ale svá specifika. Z nějakého důvodu je do země zákaz dovozu u nás běžných léků proti bolesti a na spaní. Co by řekli na naši lékárnu, ve které je i šití, lokální anestetika a spousta jiných injekčních léků, raději ani nepomýšlíme. O dronu ani nemluvím. Naštěstí jsou celníci tak nadšení z našeho „UAZiku“, jak Buchance postsověti familiárně přezdívají, že kontrola není nikterak zevrubná. Dostáváme GPS sledovací zařízení, které musíme mít povinně v autě a zapnuté. Je na něm červené tlačítko, celou dobu pobytu spekulujeme o jeho účelu. A nikdo z nás nemá odvahu ho vyzkoušet. Průjezd hranicemi, víza, poplatek za auto a pár dalších položek vyšlo na 500 USD. Žádná láce. Byli jsme upozorněni, že v následujících 20 km nesmíme zastavit, ať se děje, co se děje. Jedná se totiž o střežený vojenský prostor. Těžký úkol, začíná zlobit spojka.

Naším prvním cílem je Ašchabad. Četli jsme o něm mnoho, ale ani to nás nepřipravilo na realitu. Pod námi v poušti se město blyští jako drahokam.

Vše je postaveno v jednotném stylu
Setkání teamů u kráteru

Minulý diktátor, Turkmenbaši, město postavil na ruinách původního, které bylo zničené při zemětřesení v roce 1948. Všechny budovy jsou v jednotném stylu, s fasádou z bílého mramoru. Hlavní tahy mají čtyři pruhy, vedlejší dva. V každém směru. A je na nich minimální provoz. Zastavujeme u městské tržnice. Cena hotelu nám vyrazila dech. Je rozhodnuto. Dnes spíme na ulici. Prohlížíme centrum a družíme se s místními v restauraci u tržnice. Ještě v noci bereme taxi dáváme si okružní jízdu. Teprve za tmy vyniká opulentnost a pompéznost v plné kráse. Vše je nasvícené, periodicky mění barvu. Kolem stadionu jezdí nadzemka, celé město je protkané vodními kanály, které mají na svědomí zkázu Aralského jezera. Fotíme a nevěříme vlastním očím. Las Vegas v porovnání s tímto vypadá jako Mormonská vesnice.

Druhý den prohlížíme periferii. Pompézní hotely plné personálu, ale bez hostů, se zcela prázdnými parkovišti. Obrovské parky, bez lidí. Ruské kolo, s kabinkami z lyžařského vleku, schované v prosklené budově, ke kterému jezdí v pětiminutových intervalech autobus. Prázdný. Obytné budovy bez známek života. Sportoviště zející prázdnotou, ale s olympijskými kruhy. Vše perfektně naleštěné, zářící novotou. Na ulicích člověk potká pouze bábušky s košťaty. Člověka až mrazí.

Množství energie vynaložené na osvětení je enormní

Oslovuje nás správce parku. Toho bez lidí. Je rád, že vidí, soudě podle auta, turisty, kteří mluví rusky, a zve nás k sobě domů. Hostí nás skvělým skopovým, neméně dobrou místní vodkou a koňakem. Pracoval u tajné služby a nyní je správce prázdného parku. Podle něj se místním žije dobře. Kolik je na tom pravdy, nevíme.

Pokračujeme dále směr Derweze. V padesátých letech tam sovětští geologové našli v poušti ložiska zemního plynu. Považovali je za nevýznamná, a tak, jak je jejich dobrým zvykem, je zapálili. S tím, že za měsíc, dva vyhoří. Malinko se spletli, hoří dodnes. A jsou turistickou atrakcí. Místní nás navedli hroznou cestou pouští správně, v noci dojíždíme na místo. A podívané je to velkolepá. Obrovská jáma, na jejímž dně a stěnách plápolají tisíce plamínků. Potkáváme spřátelené teamy, grilujeme a povídáme.

Ráno nás čeká náročných 11 km zpět na asfalt. Náš UAZik, byť s nefunkční čtyřkolkou, projíždí vše. Malé městské letité kompakty mají ovšem v písku problémy. Tvoříme konvoj, kolegy vyhrabáváme a z písku vytahujeme. Městská autíčka uhánějící pouští na plný plyn jsou nevšední podívaná.

Pádíme pouští Karakum směr Uzbekistán. Před hranicemi potkáváme naše známé z Derweze. Přechod má otevírací dobu, nestihli jsme ji. Budeme tedy tábořit. Vracíme se pět kilometrů do města na nákup. A spojka vypovídá službu nadobro. S nastartovaným motorem nejde řadit, auto je potřeba roztlačit s rychlostí. Až na to, že naše auto má tři tuny. Přechod hranic bude nevšední zážitek. 

Městská tržnice v Ašchabadu
High5team
  • 0Diskuse