NOMÁDI: Na Sibiři je letos neskutečné vedro. Na Báňský žigul Rusové mávají a chtějí se s ním fotit

Jakub Pavelek je strojař a také severomoravský patriot hrdý na svou “alma mater”: Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu Ostrava. Pro svou studijní stáž si vybral na tuzemské poměry neobvyklou destinaci: univerzitu v Tomsku. Rozhovor cestě žigulíkem a také o studiu v čase koronaviru vznikl korespondenčně, jen pár dní po té, co expedice Báňský žigul překročila hranici mezi Asií a Evropou.

Není vám na Sibiři na začátku srpna trochu horko? Teploty prý překračují třicítku?
Vedro je tady neskutečné, kolikrát mi přijde, že je zde větší horko než na mém minulém zahraničním studijním pobytu v Thajském Bangkoku. Prakticky od začátku dubna jsme v Tomsku měli počasí jak na Havaji. Na Sibiř jsem přijel s vidinou pravé ruské zimy, ale to se mi díky globálnímu oteplování a letošním výkyvům teplot na Sibiř příliš zažít nepodařilo. I samotní Rusové byli zaraženi, jak rychle letošní zima skončila.

Jak se s letním počasím vyrovnává váš letitý vůz? Nejezdíte s zapnutým topením, aby jste uchladili motor?
Ono popravdě ani topení nejde vypnout. Naše Akradia (přezdívka vozu - pozn. red.) je občas tvrdohlavá a žije si vlastním životem. Naštěstí jsme ale ještě neměli problém s přehřátím motoru, i když mu dávám někdy solidně zabrat. Někdy zvládáme ujet více než 700 kilometrů za den v parném dni, celý den na sluníčku, což na Sibiři znamená někdy do deváté večer. Přehřátí jsme zatím spíše my, jako já posledně, kdy jsem po takovém dni večer zvracel s úpalem.

Kde teď přesně jste?
Momentálně se nacházíme v pomyslné polovině naší cesty, a to v hlavním městě Tatarské republiky, v Kazaňi. Objevujeme krásy města a dopřáváme si zasloužený odpočinek.

Jaký je naplánovaný „itinerář” vaší cesty?
Jsem sice kapitán výpravy, ale abych se přiznal, tak plánování není moje silná stránka. Řeším to spíš operativně na místě. Před startem jsem během hodiny naklikal, kudy bychom mohli přibližně jet. V itineráři se tak objevilo zhruba pět měst po cestě, ale v jádru šlo o to, aby to nějak vypadalo. A zbytek řeším ze dne na den. Dosti se nám plány i mění, zvlášť když nám místní doporučí zajímavá místa. To se například stalo v Jekatěrinburgu, kdy nám fanoušek poslal tipy. Místo na sever Uralu jsme se vydali na jih, do jednoho z nejvíce znečištěného města v Rusku. Teď máme v plánu z Kazaně vyrazit do Moskvy, následně do Petrohradu za našim kamarádem a poté do Estonska, kde bychom se měli potkat s našimi přáteli z Finska. Co bude dálm se uvidí. Rozhodnou časové možnosti a také momentální situace ohledně COVID-19.

Jak jste se ocitl v Tomsku?
Vydal jsem se tam na zahraniční studijní pobyt přes mou univerzitu VŠB-TUO (Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, pozn. red.) studovat na Tomsk Polytechnic University. Především s plánem naučit se ruský jazyk a poznat podle mě to pravé a nefalšované Rusko.

Přicestoval jste do Ruska na začátku pandemie způsobené virem COVID-19. Bál jste se odjet?
Ne. Před odjezdem jsem ani nezvažoval možnost zrušení pobytu. Situace mi nepřišla tak černá, jak byla popisovaná už v té době v médiích. V průběhu pobytu se mi pohled na věc měnil, jelikož někteří přátelé se rozhodli pobyt ukončit a odletět domů, dokud ještě byla možnost. Ale větší část se rozhodla zůstat a já společně s nimi. Když se zpětně ohlédnu, tak to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Vytvořilo se mezi námi velké pouto a trávili jsme veškerý čas spolu na kolejích.

Narušila pandemie studijní plány?
Nijak zvlášť vážně. Obecně místní univerzita zareagovala rychle a správně. V polovině března zavedla distanční online výuku a ta fungovala dobře. Měli jsme obyčejně výuku podle původního rozvrhu.

Původní plán byl, že na Sibiř pojedete žigulíkem už z České republiky a pak se po vlastní ose po skončení pobytu vrátíte zase zpět. Proč jste jej opustil?
Ano, to byl náš původní plán. Ten byl však nabourán a potopen právě díky COVID-19. Situace nám vůbec nehrála do karet. Pro mě osobně by to až takový problém nebyl, jelikož tou dobou jsem vlastnil Ruská víza, ale pro mé další dva kamarády by to byl problém. Nedostali by ruská víza. Rusko zavřelo hranice někdy v březnu a tahle situace stále trvá až do dnes. Stále je problém získat víza. Já měl to štěstí, víza mi automaticky automaticky prodloužili do konce září.

Kolik peněz stál váš nynější dopravní prostředek?
Auto jsme koupili za 40 000 rublů, což s dnešním kurzem znamená přibližně 12 200 korun. Avšak dvojnásobnou částku jsme v následujících dnech do auta investovali, ale popravdě se nám to stále vyplatilo více než v České republice. Jelikož za v přepočtu zhruba 24 000 korun jsme dostali novou baterii, novou muziku s autorádiem, startér, alternátor, palivovou pumpu, karburátor, svíčky, kabely, pneumatiky, brzdy, čelní sklo, zrcátka, nosič na střechu, olej i nemrznoucí kapalinu, společně s kompletním nářadím, vybavením a prací automechaniků.

Pro lidi v Česku je Sibiř synonymem zapadákova a pustiny. Jaké jsou na Sibiři silnice?
Záleží, kudy se člověk vydá. V principu vždycky existuje jedna hlavní silnice, která je dostatečně v pořádku a zbytek stojí za starou belu. Když se člověk rozhodne vydat bočními silnicemi nebo do menších vesnic či hor, tak musí počítat s ruskou rallye. Tam si pak člověk připadá jako závodník rally. Pokud však jede v žigulu, tak je spíš kapitán lodi na rozbouřeném moři a ta loď se chce zároveň odlepit od země a vzlétnout do nebes.

Jaké jsou reakce lidí, když vidí cizojazyčnou skupinu mladých lidí, kteří cestují polepeným “expedičním” VAZem?
Téměř v každém případě kladné. Lidé nám zde fandí. Troubí, mávají na nás, chtějí s námi fotku a ptají se proč, co a jak. Je to příjemné. Rusové jsou velcí vlastenci a mají radost, že parta pošahaných exotů ze zahraničí chce cestovat žigulem. Sami Rusové říkají, že oni by v tom nechtěli jet ani do vedlejšího města.

Proč zrovna žigulík? Máte k těmto autům nějaký osobní vztah?
Osobní vztah se teprve buduje, nikdy jsme doma nic podobného neměli. Šlo spíše o to si to udělat těžší. Nejsem velký příznivec snadného a rychlého cestování, přijde mi to nudné. I proto jsem se vydal minulé léto na expedici po Balkáně starým vozem Peugeot Partner od mého táty, kterého jsem si sám přestavěl na takzvaný camper van. Je to starý poctivý atmosférický diesel, který sice jel sotva 90, ale za to to byla větší sranda.

Máte pro cestu nějakou inspiraci? Třeba šílence ze Slovenska, kteří si říkají Lada svetom?
Určitě, úplně ze začátku to byli trabanti od Dana Příbaně (rozhovor s ním čtěte zde), začal jsem chodit na všechny jejich přednášky, dál tam byl Marek Slobodník z Na pionieri (o jeho cestě Afrikou čtěte zde) a pak už mě tenhle způsob cestování pohltil. Od té doby jsem toužil cestovat podobně. Samozřejmě jsem že znám Lada svetom, osobně se i znám s Juniorem, dostal jsem od něj spoustu užitečných rad (o projektu více čtěte zde) . Zároveň jsou i naši tajní sponzoři se skrytou reklamou na vnitřní straně krytky nádrže.

Z vašeho blogu, z příspěvků o březnové cestě na Bajkal mám pocit, že cestovat po Rusku znamená potýkat se s množstvím alkoholu, respektive vodky. Bojíte se o svá játra?

Větší strach jsem měl před samotným odletem do Ruska. Nějak jsem tušil, že na místní oblibě vodky něco bude. Teď se spíš vyrovnávám s následky. Nechci teď působit dojmem alkoholika, ale momentální cesta je spíš taková „odvykačka“, jelikož jsem jediný řidič. Jak jsem už zmínil, tak jsme s přáteli na kolejích trávili téměř veškerý čas spolu a ve většině případů to bylo protkané vodkou a pivem, jelikož jsme neměli moc co jiného dělat. Rusko a tvrdá karanténa: snad to jde pochopit.

Co si umíte na autě opravit sami?
Nic moc, nejsem mechanik, základy zvládám, ale například na karburátor si sám ještě netroufnu. Učím se za chodu a máme štěstí, že v Rusku to umí opravit za pár korun každý Sergej. Pak máme v autě Crise, který je vědec v oboru chemie a dvě holky, které studují jazyky. Takže naše šance na úspěšnou opravu se výrazně snižují.

Co určitě na “dlouhé cestě domů” nechcete vynechat?
Pro mě je hlavní cíl samotná cesta, příliš pro mě není až tak důležité kudy jedu. Snažím se užít každý kilometr. Spíš, co chci, aby to bylo různorodé, což je někdy obtížné na Sibiři, která je jedna velká placka s břízami. Jinak ale na začátku jsme si řekli, že nechceme vynechat Ural a Petrohrad, kde máme právě kamaráda, kterého chceme vidět.

Název “Báňský žigul” patrně souvisí s vaším studiem. Co přesně studujete a co ten název má říkat?
Ano, souvisí jak s mou univerzitou, tak i s městem Ostrava. Jsem hrdý, že zde mohu studovat a že pocházím z tohoto kraje. Nestydím se za to a chtěl jsem to patřičně ukázat. Navíc v dnešním světě, který je plný podobných projektů, je těžké vymyslet něco originálního. Jinak jsem studentem Vysoké školy báňské – Technická univerzita Ostrava, kde studuji na fakultě strojní obor Aplikovaná mechanika. Původním záměrem bylo projekt více propojit s univerzitou a propagovat zahraniční studijní pobyty. Z toho ale kvůli pandemii sešlo.