NOMÁDI: Němci tvoří nový vodní svět. Pádlování s hnědouhelným dolem pod kýlem

Vlna za vlnou doráží na písčitou pláž. Některé mají bílé zpěněné čepice už v dálce, jiné až těsně u břehu. Voda, kterou do jezera přivádí řeka Černý Halštrov (přítok Labe), je průzračně čistá. Na pláži se vítr opírá o rákosí. Z vody vystupují kmeny stromů. Nikde ani živáčka. Jen řady žlutých a černých bójek se pohupují nahoru a dolu. Na vyvýšeném písčitém břehu, který voda postupně ukusuje, rostou borovice a břízy. Tohle není pobřeží Baltského moře, jak by se mohlo zdát. Tohle je hrana hnědouhelného dolu.

S Nomadem k jezerům Cestu k Lužickým jezerům jsme podnikli v cestovatelské úpravě dodávky Toyota Proace Nomad. Její podrobný test čtěte zde.

Vytěžili odsud 213 milionů tun hnědého uhlí, které zhltaly nenasytné kotle nedalekých elektráren a chemických továren. Obří rýpadla se zastavila v roce 1977. Dnes se toto místo jmenuje Partwitzer See. Jezero s hloubkou až 41 metrů, rozkládající se na ploše 11 km2 (tedy téměř jako přehrada Slapy v Česku), je součástí Lužických jezer. Soustava umělých jezer propojených navzájem kanály leží na pomezí Saska a Braniborska, nedaleko dálnice A13. A zaplavováním dalších povrchových hnědouhelných dolů se tahle nová rekreační oblast stále rozšiřuje...

Vodní skútry, jachty, kola

Jen pár kroků od pláže je místo, kde se spouští na vodu lodě. Asfaltka tady klesá pod hladinu a kamenná bariéra místo chrání před vlnami. Dva muži vytáhli na břeh malou červenou plachetnici a nad palubou přetahují plachtu, zatímco na otevřených zadních dveřích bílé dodávky visí za šle jachtařské kalhoty a suší se ve větru. „Dneska to bylo trochu divočejší,“ ukazuje zpěněnou hladinu Karl Mietke, jeden z jachtařů. O kousek dál cedule prozrazuje, že žluté a černé bóje vyznačují plavební dráhu pro jízdy na vodních skútrech. Na hladině jsou dokonce vytýčeny tři okruhy.

„Včera jsme se ženou podnikli cyklovýlet kolem jezer a je to dost neuvěřitelné, co se tady děje,“ říká Perry Keesman z Holandska. Svůj expediční kamion s velkými teréními pneumatikami odstavil jen pár metrů od vodní hladiny. „Projížděli jsme úsekem, který se teprve rekultivuje. Pracují tam těžké buldozery, vedle se sází stromy. O pár kilometrů dál je postavené nové zdymadlo. Vypadá to jako u moře. Jen voda se do komory zatím nedostala, ta je fungl nová,“ vypráví udiveně zkušený cestovatel, který se právě vrací z několikaměsíční cesty po Balkáně.

O historii regionu nic neví. Za všechno přitom může, zjednodušeně řečeno, hnědé uhlí. Surovina, která byla pro tento rovinatý kraj na půl cesty mezi Prahu a Berlínem prokletím. A teď, když se konec těžby přiblížil kvůli plánovanému odstavení německých hnědouhelných elektráren, je pro obyvatele kolem Lužických jezer nadějí. „Město vidí budoucnost v turismu,“ říká v návštěvnickém centru IBA-Terrassen jeho pracovník Stefan Frank. Z moderní budovy ze světlého betonu a velkou terasou v Großräschenu je výhled na téměř prázdný přístav pro malé lodě a také na molo vybíhající nad hladinu. Kdysi to byla součást obřího těžebního stroje, dnes má elegantní kovová konstrukce sloužit turistům.

Uvnitř jsou fotografie zaniklých vesnic, plány projektantů na revitalizaci krajiny i letecké snímky. Jejich autor Dirk Laubner zmáčkl spoušť fotoaparátu v květnu 2014. Místo dnešního přístavu tady tehdy byla jen šedá jáma s vyježděnými kolejemi od těžkých nákláďáků. Vyhlídkovou plošinu, která je dnes elegantně zavěšená nad hladinou, dělily od okraje vodní plochy desítky metrů. Krajina Lužických jezer totiž ještě není hotová, mění se před očima. Zavřená důlní díla se stále postupně plní vodou. „Teď máme problém se suchem. Vody je obecně míň a hladina jezera stoupá pomaleji, než se původně plánovalo,“ vysvětluje Frank.

Ve všech zdejších obcích je vidět, že se snaží využít rekultivaci důlních děl a z jezer udělat svůj hlavní marketingový magnet. Na hlavní ulici v Senftenbergu jsou modré patníky, které ukazují, jak daleko je to ještě k jezeru. V roce 2018 do této oblasti dorazilo 271 695 registrovaných turistů. Což je o 6,5 % více, než o rok dřív. I Češi Lužická jezera objevují. Loni jich přijelo 6 912. „To je nárůst o 33,5 % meziročně,“ říká v senftenbergském infocentru Anne Klinkhardtová. Pro Čechy tady mají připravené turistické materiály a plánky. „Teď už sice hlavní sezóna skončila, ale příjíždějí cyklisté a také senioři,“ dodává. Právě hustá síť cyklostezek s dobrým povrchem je kromě vodních sportů hlavním lákadlem regionu. Na své si tady kromě kolařů přijdou i vyznavači in-line bruslí.

Vinice místo rypadel

Své klienty sem kvůli tomuto sportovnímu mixu pravidelně vozí i Ondřej Nikl, který vede kurzy pádlování na seakajaku (dlouhé mořské kajaky, vybavené vodotěsnými komorami a chytacími oky pro upevnění bagáže, pozn. red.). Na vodu se vydává na Partwitzer See, do kterého vybíhá dlouhý úzký výběžek porostlý stromy (video, jak si správně zabalit seakayak najdete zde). Západní, návětrná strana dá méně zkušeným zabrat. Vlny totiž mají výšku a seakajak v nich tancuje. Navíc silný vítr má tendenci loď neustále stáčet. Udržet směr znamená zabírat víc na jedné straně. K tomu připočtěte spršky vody, když se příď zařízne příliš ostře, nebo když do boku lodě udeří vlna s „čepicí“. V okamžiku, kdy kajakář obepluje zdejší „mys Dobré naděje“, všechno se změní jako mávnutím kouzelného proutku. Vítr se utiší, hladina zklidní. V dálce na břehu je vidět malý kemp s obytnými přívěsy. O kousek dál velkou stodolu patřící ke statku zaměřenému na chov koní. V dálce jsou obrysy plavební komory. V budoucnu tudy proplují lodě do dalšího z jezer, Neuwieser See. Ten čas přijde, až se i toto jezero naplní vodou.

To, že pod kýlem kajaku je hnědouhelný důl, člověk pozná jen z drobných detailů: zarezlá trubky sondážního vrtu, kterou vymlela voda, zapomenutý panel ze zrušené cesty. Na břehu se střídají malé pláže s pozvolným přístupem do vody, zátoky s rákosím a strmé strázy korunované stromy. Cesta končí na malé pláži pod borovicemi. Na východní patě poloostrova.

Němci mění krajinu zdevastovanou povrchovou těžbou hnědého uhlí systematicky a s jasným cílem. Vytvořit z bývalých dolů obří rekreační oblast, která nabídne zázemí pro vodní sporty, cyklistiku i pro rodiny s dětmi. K tomu moderní architekturu – beton a sklo. „Jezdí se k nám inspirovat z jiných německých regionů, které rekultivaci teprve čeká,“ říká s jistou pýchou v hlase Stefan Frank a ukazuje na vinici pod terasou návštěvnického centra. „Nikdy bych nevěřil, že se tady bude dařit vinné révě a že zdejší víno budeme prodávat turistům,“ dodává.