13. srpna 2018 5:30 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Od Bajkalu přes Mongolsko až k Tichému oceánu. NÁROČNÍ na cestách

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Na vrcholu dun. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na vrcholu dun. | foto: Foto NÁROČNÍ

Naše cestovatelská skupina, která se jmenuje NÁROČNÍ, vznikla před 10 lety. Byli jsme studenti, lákalo nás objevovat svět a cestovat do neznáma. Běžné turistické zájezdy nám ale nic neříkaly. Zorganizovali jsme první výpravu - 7600 km autem, 2600 km trajektem. Jeli jsme přes Benátky, Pompeje, trekovali na Etnu. Pokračovali jsme přes Palermo, překročili jsme hranice Tuniska bez víz, ale s velkou dávkou odvahy a odhodlání. Dojeli jsme k Sahaře, až na hranice Libye.

Na začátku nás bylo 7, dnes naší skupinu NÁROČNÍ tvoří 18 členů. Lidé přibývají, ale nikdo neodchází. Ti, kteří s námi v současnosti necestují, mají jenom pauzu. Život se každému z nás mění, vyvíjí, rodí se děti. Touha v pokořování výzev však zůstává a nikdo z nich nepřestává být NÁROČNÝ.

Raketa Sojuz v Samaře, Rusko.
Parkový komplex v Togliatti v Rusku s najvětší ruskou dieselovou ponorkou B-307.

Naše výpravy podnikáme vždy autem, s výchozím bodem z Košic. Autem proto, že nám dává větší svobodu, která je pro nás nenahraditelná. Nemusíme se přizpůsobovat check-inu na letišti, trávit čas prázdným čekáním. Když cestou vidíme něco zajímavého, zastavíme si. Nejsem vázaní na nejbližší zastávku autobusu nebo vlaku. Program našich cest si určujeme sami, neurčuje nám ho cestovka.

Dobrodružství pro nás nezačíná až v cíli, ale už při samotném startu. Z okna auta vidíme z krajiny o hodně víc, než bychom viděli z letadla. S autem nám zůstává možnost volby, změny trasy, odbočky.

Při našich cestách vždy projíždíme přes víc států. To by nebylo možné absolvovat autem z půjčovny, protože ty nedovolují překročení hranic. Země centrální Asie jsou velké svoji rozlohou, veřejná doprava je často omezená. Dostat se z jednoho konce na druhý by trvalo celé týdny. Proto pro nás zůstává cestování vlastním autem nejlepším a nejrychlejším způsobem, jak toho za co nejkratší čas vidět co nejvíc.

Při plánování naší letošní výpravy bylo od začátku jasné, že cílem musí být Bajkal. Na tohoto velikána jezer jsme se chystali už minulý rok, kvůli časové tísni jsme se ho ale museli vzdát. Seděli jsme tedy nad mapou a přemýšleli jsme, kam ještě. Tehdy se zrodil nápad: co to protáhnou až k Vladivostoku. Vykoupat se v Tichém oceánu. A když už Tichý oceán, spojme to i s Atlantickým oceánem a Petrohradem. A aby to nebylo jen o Rusku, uděláme si odbočku i do Mongolska. Tak vznikla naše výprava. 44 dní, 28 000 kilometrů, Atlantik až Pacifik, přes Gobi a Bajkal.

Mongolsko má mnoho tváří, poušť se střídá se svěží zelení.

Mongolsko má mnoho tváří, poušť se střídá se svěží zelení.

Přípravy na cestu probíhaly hned na více frontách. Po loňském roce si náš Meďo žádal generální opravu. Naši skvělí mechanici Juraj a Jaro z JK-Motors udělali s autem zázraky. Opravili i to, nad čím by jiní zlomili hůl a považovali za ztracený případ. 

Z té spousty oprav vyberu jen to nejdůležitější. Generální oprava motoru Mercedes-Benz 208D. Také zdvojené pérování, zdvihnutí podvozku o 10 centimetrů, zesílení a opancéřování podvozku, ochranné ocelové kryty motoru a nádrže. Záložní zdroj energie. Namontování vnějšího odsávání a navijáku.

V neposlední řadě i oprava topení, která sice nebyla nevyhnutelná, ale velmi nám zpříjemnila cestu. Abych to vysvětlila – topení už je možné vypnout. Při vedrech na Gobi jsme to pořádně ocenili.

Také jsme do Meďi přidali dvě postele, takže se výrazně zvýšila pohodlnost nočních jízd, když chceme nahnat kilometry. Do kufru jsme vyrobili poličky s bedýnkami, abychom mohli mít přehledně uložené věci zabalené s sebou a neztráceli zbytečně čas při vybalování batohů.

Další část přípravy spočívala v plánování. Víza, trasa, stav cest, místa zajímavá i ta hůř dostupná. Zjišťovali jsme, kde jsou benzínky, přístup k vodě, obchody, možnost přespání v posteli a vyprat si, alespoň jednou za čas.

Z Košic jsme vyrazili 15. června. Už během první etapy cesty, kterou absolvovali čtyři členové posádky – Balky, Feďo, Skiro a Zolo, se po 1800 kilometrech pokazil jeden alternátor. I proto si další dva členové výpravy, Júlia a Maťo, kteří se k nám připojili v Novosibirsku, přibalili do batohů nový alternátor. A taky pilový, vzduchový a olejový filtr a autorádio…

Shledání v Novosibirsku bylo radostné a rychlé. Spěchali jsme k mongolským hranicím. Ty totiž v sobotu večer zavírají a pokud bychom je nestihli, tak bychom je mohli překročit až v pondělí ráno. Naštěstí jsme to zvládli a dostali jsme se do Mongolska.

I takhle může vypadat značení cest.

I takhle může vypadat značení cest.

Mongolsko… Země Čingischána, stád koní a velbloudů, jurt, nekonečných plání. Zelenou barvu trávy střídá poušť. Taková byla naše představa. A skutečnost byla ještě tisíckrát úžasnější. Příroda má v Mongolsku neskutečnou sílu. Člověk je v ní maličký a rád se podřídí. Mongolové jsou dodnes nomádský národ a ti, kteří žijí ve městech, vyrážejí pravidelně kempovat. Často jsme viděli rodiny, ve kterých společně všechny generace stanují. Od babičky v tradičním kroji až po malé batole.

Zážitků máme nepočítaně. Setkali jsme se s lovci orlů, viděli nedotčené národní parky, přespali u domácích v jurtě, zažili písečnou bouři. Stanovali jsme na dunách, jejichž výška dosahuje až 400 metrů.
Meďem jsme projeli polopoušť Gobi, kde cesty tvoří jen zpevněná zem. Překročili jsme brody řek. V jednom z nich nám vlna strhla poznávací značku na autě. Po hodině hledání jsme měli 8 různých, tu naši jsme už nenašli.
Když se nám podruhé pokazil alternátor, vyměnil nám ho ve tři ráno na benzínové pumpě kolemjdoucí Mongol. Procházel vedle nás, nahlédl pod kapotu, definoval chybu, namontoval nový a opět si odkráčel do tmy. Možná domů do jurty. A to celé bez jediného společně známého slova.

Z Mongolska jsme pokračovali zpět do Ruska a setkali se s dlouho očekávaným Bajkalem. Po 6 dnech bez sprchy jsme si s radostí zaplavali v jeho vlnách, i když měl jen 10 °. Kvalita silnic na Sibiři nás příjemně překvapila, a tak jsme do Vladivostoku dorazili s dvoudenním předstihem. Po 23 dnech a 13 500 ujetých kilometrů se nám podařilo dorazit k Tichému oceánu.

Dny navíc se nám ve Vladivostoku hodily. Kromě poznávání města jsme tento čas využili i na opravu Meďi v místních servisech. Lidé zde byli velmi vstřícní, ochotně nám pomáhali. Posouvali si nás z rukou do rukou dokud jsme si všichni nebyli jisti, že Meďo zvládne i cestu domů.

Ve Vladivostoku jsme se museli rozdělit a rozloučit. Skiro, Fedor a Júlie se vraceli letecky, Maťo, Balk a Zolo s Meďem. Kluci si to ale ještě střihli ke hranicím s Čínou a Severní Koreou. Dvacet minut se těšili z pohledu na 3 různé státy současně, dokud si je neodchytila ​​ruská pohraniční stráž a následovala scéna jako z akčního filmu. Výslech, kontrola fotek, kontrola auta, stále tytéž otázky. Jaksi jim nechtěli uvěřit, že opravdu jedou až ze Slovenska. Naštěstí jim Rusové po dvou hodinách výslechu popřáli šťastnou cestu a propustili je.

Zvládli jsme to! Pacifik-Atlantik, přes Gobi a Bajkal. 44 dní, 28 000 km, 6 lidí a 23 let starý Mercedes Meďo.

Zvládli jsme to! Pacifik-Atlantik, přes Gobi a Bajkal. 44 dní, 28 000 km, 6 lidí a 23 let starý Mercedes Meďo.

Cestou domů se chlapci opět zastavili na Bajkalu, projeli přes Moskvu až k Petrohradu a Atlantskému oceánu a odtud zamířili na jih, domů. Zvládli to dva řidiči za 14 dní. A 29. července jsme je vítali v Košicích.

Jak vidíme náš výlet teď, po jeho konci? Nezapomenutelný zážitek! Naše nejnáročnější a nejdelší výprava. Meďo to zvládl i s třemi pokaženými alternátory, osmi zničenými žhaviči a s dojezdem s čelovku namísto světel. Ničeho ale nelitujeme, dali bychom se na to znovu.

Júlia Kvartová
  • 0Diskuse