Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Nomádi

NOMÁDI: Od Macochy až na konec světa. Jeskyňáři vyrazili na Sachalin autem

Sachalin - prodej krabů foto: Ivo Flek

V létě 2019 jsme společně s manželkou Ivanou vyrazili na dvouměsíční cestu, zatím naši nejdelší, 20 let starým Freelanderem, který toho už s námi mnoho projel. Cílem byl největší ruský ostrov Sachalin, ležící severně od Japonska. Cestou tam jsme jeli přes oblíbené Mongolsko, kde jsme byli vozem už podruhé.
  5:12

Každý rok vyrážíme do vzdálených zemí. Cesta na Sachalin byla naší jedenáctou výpravou. Jelikož jsme oba i aktivní jeskyňáři, snažíme se na našich cestách navštěvovat veřejnosti nepřístupné jeskyně. Ovšem ne vždy je to jednoduché a bezpečné. Každoročně podnikáme i několik menších výprav za jeskyněmi Evropy a to od Španělska po Řecko, kdy k tomu využíváme různé svátky včetně vánočního volna.

O Sachalinu jsme přemýšleli už nějaký rok, ale pro Ivanu nebylo jednoduché dostat tolik volna v zaměstnání. Stejně tak pokus o komunikaci se společností provozující trajekt na tento ostrov byl vždy neúspěšný. Potřebovali jsme zjistit, že cesta automobilem je pro nás vůbec reálná jak technicky, tak finančně. Rozmluvit společnost Sasco provozující námořní přepravu z Vanina do města Kholmsk na Sachalinu se podařilo až našemu ruskému kolegovi jeskyňáři z Moskvy. Když Ivana, díky velké vstřícnosti zaměstnavatele získala příslib volna na celou dobu naší výpravy, začalo se s přípravami. Bylo třeba naplánovat celkovou trasu.

Protože i cesta je cíl, bylo důležité na této trase vyhledat různé zajímavosti a pokud možno samozřejmě i jeskyně, které stojí za návštěvu. To obnáší spoustu času na internetu, který ve velké míře obětuje především Ivana. Po našich předchozích cestách po Íránu, Iráku, Maroku, Rusku, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Mongolsku, které trvaly zpravidla nejdéle jeden měsíc, jsem se tentokrát rozhodl s sebou vzít raději větší počet náhradních dílů pro našeho stařičkého Land Rovera.

Mongolsko
Sachalin - Alexandrovsk-Sachalinskij

To znamenalo odstranit zadní sedačky a vyrobit vestavbu, kde budou díly bezpečně uloženy a nebudou cestou volně poletovat po voze. Bohužel náš třídveřový Freelander je velmi skromný na vnitřní prostor a jelikož s sebou musíme vozit i vybavení do jeskynní a ledničku pro moje léky, je místa opravdu hodně málo. Tentokráte jsme se museli obejít bez výstroje na jednolanovou techniku a bez lan. Bylo nutné tedy vybrat jeskyně, kde tyto věci nejsou potřeba. Naznal jsem, že náhradní díly mají prostě přednost. Čekají nás země, kde na LR toho opravdu moc není k sehnání a cesta měla být dlouhá.

Po domluvě rezervace trajektu pomocí kolegy z Moskvy, vyřízení potřebných víz a celkové opravě vozu s novým obutím bylo možné vyrazit. Datum odjezdu z Ostrova u Macochy jsme stanovili na 18. července, kdy jsme vyrazili směr Polsko, Ukrajina, Rusko, Mongolsko a opět Rusko. Čekalo nás dvouměsíční přespávání v autostanu na střeše vozu, pokaždé na jiném místě. Koupání v řekách, potocích, jezerech a večerní posezení u ohně s grilováním večeře, našeho hlavního jídla dne.

Mongolská vsuvka

Po čtyřech dnech jsme dorazili do Čeljabinské oblasti, kde u jezera, které jsme navštívili již v minulosti, jsme společně oslavili 30. výročí naší svatby. Projížděli jsme typickou krajinou Sibiře, plnou močálů, rašelinišť a břízek směrem k Altaji. Cestou jsme narazili i na všudepřítomný smog, který, jak jsme se později dozvěděli, pocházel od hořící Sibiře. Vzplanula zde plocha o velikosti více než dva miliony hektarů, což odpovídá přibližně čtvrtině Česka (více čtěte zde).

Po krátké zastávce v Altaji jsme dorazili k hraničnímu přechodu s podivným způsobem bezostyšného předbíhání a časově omezeným chodem. Po téměř 10 hodinách čekání vjíždíme do Mongolska. Bohužel záhy jsme zjistili, že námi naplánovaná trasa není reálná. Chybí most přes řeku Bechmeren, který vzala voda. Na radu místních jsme se pokusili tuto část objet asi 40 kilometrů dlouhým obloukem po velmi málo využívané cestě. Urazili jsme sotva dva kilometry, když jsme téměř zapadli do bahna, ale naštěstí se nám podařilo vyjet, i když jen tak tak. Tuto cestu jsme vzdali po téměř dalších 10 kilometrech, kdy už jsme opravdu neměli odvahu pokračovat.. Rozhodli jsme se zde přespat a druhý den vrátit na hlavní trasu. Za celou dobu neprojelo žádné auto, což v případě uvíznutí znamená, že nám nikdo nepomůže. Náš původní plán jsme museli částečně upravit.

Mongolsko

V Mongolsku jsme projížděli překrásnými horami, nekonečnými planinami, navštívili jsme několik budhistických chrámů, jezera Khyargas a Khuvsgul, vystoupali na sopku, setkali se s místními pastevci a střihači ovcí. Velice rádi jsme v městečku Dulaanchaan přijali pozvání do výrobny ručně dělaných luků a šípů z čistě přírodních materiálů, vyhlášených po celém Mongolsku.

Po návratu z Mongolska zpět do Ruska bylo nutné na nájezdové rampě, kterých je naštěstí po cestě Sibiří dostatek (proč asi? - pozn.red.), vyměnit všechny tři silentbloky zadního diferenciálu a provizorně opravit částečně utržené uložení ložiska kardanu. Následek mongolských cest necest. V malém městečku na Amuru se nám podařilo náhodně zúčastnit místního festivalu oslav řemesel obyvatel této a přilehlých sibiřských oblastí. Náš obdiv si získaly hlavně šaty, ušité celé z rybích kůží jesetera. Amur byl hodně rozvodněn a jeho okolí bylo zaplaveno, což nám výrazně zkomplikovalo naše plány pohybu v této části Sibiře.

Technické ztráty

Jedna z cest, kde jsme se částečně brodili vodou, se stala osudnou pro náš spodní kryt motoru. Bylo nutné vycouvat zpět obrovskou „louží“ kde „bříško“ vozu drhlo o dno. Nebylo možné se otočit, a tak bylo předem jasné, že to takhle jistě dopadne. Auto se při couvání vzepřelo, kola začala hrabat a nezbývalo než přidat plyn a čekat co se stane. Kola zabrala a kryt motoru se zlomil na dva kusy. Byla to už druhá věc, co nás cestou navždy opustila. Jako první bez ohlášení odešel plechový kryt brzdového kotouče. Nebylo to ovšem nic vážného co by nám bránilo pokračovat dál směr Vanino.

Jak se dostat na loď

Po příjezdu do Chabarovsku jsme museli koupit SIM kartu ruského operátora pro celou Ruskou federaci a začít komunikovat s dispečerem lodní dopravy jak bylo uvedeno v pokynech. Další telefonát měl být z města Lidoga. Ten jsme vynechali, jelikož jsme věděli, že do přístavu dorazíme o čtyři dny dříve, než byl domluven náš trajekt. Přímo ve městě Vanino u Japonského moře jsme zahájili komunikaci s přístavem o možnosti posunutí naší plavby o několik dní. Nikdo vůbec nevěděl, kdy loď připluje do přístavu, natož kdy vyrazí směr Kholmsk a zda bude volné místo. Vše prý určuje počasí na moři. 

Sibiřská krajina

Pokud se někdo s rezervací neozve dispečerovi v dřívější termín, bude jejich místo naše. Nakonec se vše podařilo a začalo typicky ruské byrokratické kolečko. Nejprve potvrzení od dispečera, že nám rezervovali plavbu a na základě toho nám „propustkové byro“ vystavilo povolení vjezdu do přístavu. Na vjezdu do střeženého přístavu následovala prohlídka vozu a další kontrola pasů. Následně dispečer vystavil lodní lístky a my se konečně dozvěděli skutečnou cenu trajektu, která se naštěstí od té předběžné nelišila. Bylo 19 hodin a nás čekalo strávit několik hodin v přístavu, než dorazí loď.

Jak na medvědy

Stály zde převážně kamiony a asi pět osobních terénních automobilů. Mezi nimi i jeden obytný vůz, jehož majitel nás pozval na čaj a malé pohoštění. Cestoval s manželkou a dvěma dětmi. Mimo občerstvení jsme dostali i pár rad jak na medvědy, kterých je na Sachalinu obrovské množství a pro jistotu i zbytek pepřového spreje, když nemáme žádnou zbraň. Náš „pepřák“nám totiž zabavili ukrajinští celníci. Dlouhé čekání nám zpestřili i psi toulající se přístavem. Mně i našemu hostiteli odnesli jednu botu, které jsme nechali před vozem. Do hledání se v setmělém přístavu zapojili i všichni řidiči kamionů co postávali venku. Po asi deseti minutách byly boty zase na světě, tedy na nohách.

Kolem půlnoci připlula loď a začalo se s vyloďováním. Nejdříve osobní auta, pak kamiony a nakonec vlak. Nalodění probíhalo v opačném pořadí a kolem druhé hodiny ráno jsme konečně vypluli. Nedělali jsme si iluze, že loď bude nějaký přepych, ale to co jsme pak uviděli, nám vyrazilo dech. Dveře kajuty šly zavřít jen za vyvinutí větší síly, se silným akustickým doprovodem. Postel byla proležena do obrovského oblouku, kdy spánek na břiše by mohl způsobit „zlomení páteře“. Čistota lůžka byla jen pro silné povahy. Pro jistotu jsem lože vystříkal alespoň repelentem, bez kterého se na Sibiři nedá přežít. Ivana lůžko odmítla a ustlala si na třech koženkou potažených stoličkách, kdy jedné chyběla noha a byla tudíž neustále v pohybu.

Sibiř, Bajkal

Všude přítomný smrad z nafty vyvolával černé myšlenky na hořící loď. Naštěstí se na lodi neprodával alkohol a průchodem přes důkladnou kontrolu na loď, byli jedinci, kteří se jej pokoušeli propašovat o něj obráni policií. Snad i díky tomu se kouření provozovalo opravdu jen na místě k tomu určeném. Čekalo nás cca 18 hodin plavby, pokud bude klidné moře. V Kholmsku na Sachalinu jsme se vylodili kolem 22 hodiny. Opět jsme museli projít celní kontrolou. Rychle jsme hledali místo na spaní, což se nám podařilo na kopci nad městem. Plácek nic moc a navíc začalo pršet.

Ráno jsme si prohlédli Kholmsk, dokoupili zásoby a vydali se na cestu dle plánované trasy. První zastávkou byl japonský most, památka po osídlení Japonci. Na Sachalinu není asfaltových silnic mnoho a auto dostává opět pořádně zabrat. Navštěvujeme asi nejvíce rozvinuté město Južno - Sachalinsk a snažíme se dostat n nejjižnější část ostrova. Nejčastěji přespáváme na plážích a to jak Ochotského tak i Japonského moře. Nejkrásnější z nich je Buchta Tichaja i když nás přivítala deštěm a silným větrem, který v noci mohutně cloumal stanem. Bylo to ovšem velmi působivé místo, kde nám společnost dělali jen racci, kteří posedali kolem nás a čekali, zda zbude něco k snědku.

Přesouváme směrem k pohoří Vajda, kde je náš jeden z hlavních cílů. Jedná se o vápencové pohoří, kde se nacházejí jeskyně. Jak cestou zjišťujeme pře SMS komunikaci s místním jeskyňářem na kterého jsme dostali kontakt, jedná se o hluboké vertikály (280m) na které nemáme s sebou dostatečné vybavení a i vystrojení těchto propastí by bylo časově velmi náročné. Posledních asi 14 km velmi úzkou zarostlou cestou se konečně dostáváme pod horu Vajda. Bylo to napínavé, jestli vůbec dojedeme bez pořádného offroadu. Místy bylo třeba vyspravit výmoly, které měla na svědomí voda proudící z kopce za dešťů.

Pod Vajdou je malý plácek určený k táboření, kde je ohniště a jedna malá přenosná lavička. Vydali jsme se na malou túru nádhernou krajinou. Při prvním setkání s ještě lesklým medvědím trusem na cestě, jsme si vzpomněli na varování před medvědy. Začali jsme raději hlučet, neb porost kolem byl velmi hustý a mohli jsme se s medvědem nechtěně potkat tváří v tvář. Překvapený medvěd může zaútočit, ale pokud má dost času na útěk, raději prchne. Večer, když se začalo stmívat, dorazily do „našeho“ tábora dva terénní vozy, z nichž vystoupily dva manželské páry. Požádali nás, zda mohou přisednout k našemu ohni. Vzápětí nám sdělili, že se ráno chystají na protější kopec sbírat „klapovky“ ( klikvy). Začali ve velkém přikládat námi sesbírané a nařezané dřevo na oheň a na plynovém vařiči připravovat večeři. Rozvinula se debata, odkud jsme a co máme v plánu. Podivovali se nad tím, že má někdo vůbec potřebu jet autem na Sachalin, natož až z Česka. Nechápali, proč chceme lézt do jeskyní, ještě k tomu přes hustý les plný medvědů a navíc s převýšením 500 metrů.

Jedna z žen sběračů brusinek prohlásila, že by tam nešla ani za milion a přihodila další poleno do ohně. Prý takovou zimu v létě na Sachalinu ještě nepamatuje. Začali dlouhé historky o místních medvědech, které jsme zrovna nepotřebovali slyšet. Aby vše náležitě potvrdili, jak drsní medvědi jsou kolem nás, tak nám před odchodem na kutě ukázali video z nedávného napadení medvědem z Chabarovsku. Je to pár dnů co jsme tudy projížděli. Na videu byl obrovský zastřelený medvěd a opodál ležel mrtvý roztrhaný člověk. Nespalo se nám příliš dobře s vědomím, že ráno musíme jít tím strašným lesem na horu, kde jak pravila cedule je zakázaná individuální turistika. Máme jen téměř prázdný pepřák a nějaké petardy, které nám doporučili v loveckém obchodě. Původně jsme chtěli koupit „pepřák“, ale prodavačka se začala hlasitě smát, že jejich medvědi se této „pšikálky“ nebojí a sprej prý vůbec nevede. Pravila, že potřebujeme „baaaam“ a vyhodila při tom ruce vysoko nad hlavu, co jen její tělesné proporce dovolily. Nechápali jsme, o co jde, než nám podala balíček petard trojúhelníkového tvaru s krátkou zápalnou šňůrkou.

Cestou na horu jsme hlasitě halekali, křičeli na sebe a po asi každém kilometru jsem, odpálil petardu. Velmi se nám ulevilo, když jsme se konečně dostali nad pásmo lesa a stoupali suťoviskem vzhůru k jeskyním. Ty se nám podařilo najít celkem hladce, což nebývá pravidlem. Ovšem bez náležitého vybavení jsme do těchto hlubokých vertikál nemohli zalézt. Navštívit bylo možné jen jednu malou jeskyni.

Sibiř, Bajkal - jeskyně Aja Rjadovaja

Jednalo se o úzkou ukloněnou chodbu. Přesto výšlap na vrchol Vajdy stál rozhodně za to, už jen díky překrásným výhledům do panenské přírody. Další z mnoha krásných míst byly pláže u Alexandrovsk - Sachalinskij. Zde krátce žil i A. P. Čechov a má v tomto městě muzeum. Tady nás pro změnu cedule strašily tsunami. Další zastávkou jsou bahenní sopky (balšoj grazevoj vulkam Pugačevo). Počasí nepřálo, pršelo a všude byla spousta vody. Cestou zpět v lese, když už jsme trochu otupěli ze strachu z medvědů, se nečekaně někde před námi z hustého porostu jeden ozval. Ztuhly nám nohy a zastavilo se srdce. Po druhém zvukovém projevu medvěda bylo jasné, že neprchnul a začal jsem rychle hledat petardy. Dozněla ohlušující rána a my čekali, co bude dál. Po chvilce ticha jsme nabrali odvahy a rozhodli se pomalu pokračovat v cestě dál směrem k autu.

Zpět na západ

Na Sachalinu jsme navštívili ještě pár zajímavých míst a čekala nás příprava na návrat do pevninské části Ruska. Opět po složitější telefonické domluvě čekáme jeden a půl dne v blízkosti přístavu na zavolání dispečera a povolání do přístavu. Tam jsme znovu absolvovali ono „byrokratické kolečko“ před vyplutím. Čekání na odbavení nám „zpestřil“ jeden opilec, který nebyl vpuštěn na loď a byl následně odveden policií k sepsání protokolu. Na Sachalinu jsme byli celkem 10 dní a za tu dobu najeli cca 2000 km, převážně po šotolině.

Cestou zpět bylo moře rozbouřenější. Loď se kymácela ze strany na stranu a dalo se spát jen na zádech. Nemohli jsme se dočkat přístavu ve Vaninu. Po vjezdu na ruskou pevninu nás čekala opět cesta Sibiří, která už začíná mít barvy podzimu. Dalším cílem je jezero Bajkal, u kterého jsme už jednou byli, ovšem jen krátce. Na skok jsme se zastavili v buddhistickém komplexu Ivolginskij dacan. Cestou k Bajkalu potkáváme jakutského šamana, který se pěšky s vozíkem vydal do Moskvy s cílem vyhnat Putina, co by ďábla z Kremlu (více čtěte zde).

Sibiř

Společnost mu dělalo asi 20 příznivců, kteří pochodovali s ním. Jakutský šaman byl bohužel následně zajat ozbrojeným maskovaným komandem, což jsme se dozvěděli až po návratu domů (o jeho zatčení čtěte zde). Zajímá nás hlavně západní strana jezera. Od kolegy jeskyňáře a předsedy Slovenské speleologické společnosti, jsme měli tip na jeskyni Aja Rjadovaja. Bohužel jsme neměli souřadnice a první den se nám ji ve složitém terénu nepodařilo najít. Večer u ohně jsme přemýšleli, zda příští den věnujeme znovu hledání, nebo se vypravíme jinam. Jasné rozhodnutí padlo ovšem až ráno a jdeme znovu hledat její malý vchod ukrytý někde mezi kamením. Na podruhé se konečně dostavil úspěch. Měli jsme obrovskou radost, že jsme tuto krásnou propasťovitou jeskyni, vytvořenou v proterozoických mramorech na břehu Bajkalu našli. Je to celoročně zaledněná jeskyně a v sedimentech se zde v minulosti našla fosílie ryby stará 20 miliónů let. Její délka je 1350m a denivelace 65m. Známe sice i krásnější jeskyně, ale žádná není na tak kouzelném místě jako tahle!

Směr Moskva

Po několika dalších tůrách na Bajkale a neúspěšných pokusech o nalezení další jeskyně se vydáváme napříč Ruskem směrem Moskva. Cestou podnikáme další výpravy v okolí Krasnojarsku ležícím na řece Jenisej. Vystupujeme na velmi strmou Černaju sopku, ze které je krásný rozhled po celém okolí. Procházíme také několik kilometrů v Národním parku Stolby, které tvoří nádherné žulové skály.

Rusko - Moskva

V Moskvě nás už čeká náš kamarád a taktéž člen České speleologické společnosti Dimitry Albov. Máme od něj příslib návštěvy historických podzemních vápencových dolů a poskytuje nám na dvě noci azyl ve svém moskevském bytě. První den nás provedl historickou částí hlavního města. Druhý den jedeme jeho vozem do podzemí na okraji takzvané nové Moskvy. Těchto historických vápencových dolů je v okolí několik a to různého stáří. Z tohoto bílého kamene se stavěla Moskva ještě v době, kdy jako stavební materiál sloužilo převážně dřevo. Z Moskvy, se vydáváme směr Lotyšsko, Litva, Polsko do našeho bydliště v Ostrově u Macochy. Naše prodloužená dovolená trvala 64 dní a ujeli jsme celkem 27172 km. Stařičké „fríčko“ si zaslouží velkou pochvalu, neb pět dojelo bez větších problémů i když těch malých je na opravu celkem dost.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...