6. května 2019 5:17 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Silniční milionář. Co je na cestování na motorce nejkrásnější?

Nejzdravěji se člověk stravuje, když pije jenom vodu, což je v mém případě... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejzdravěji se člověk stravuje, když pije jenom vodu, což je v mém případě... | foto: Richard Cortés, Lidové noviny

Motorkář a dobrodruh Jaroslav Šíma o půldruhém milionu kilometrů v sedle, přátelství na život a o tom, co je na cestě na motocyklu to úplně nejkrásnější.

Na motorce ujel už milion a půl kilometrů a nejdelší cesta mu trvala přesně sto jeden den. Cestování s přilbou na hlavě Jaroslav Šíma propadl během své první velké cesty do Jugoslávie v polovině 80. let. Od té doby projel přes sedm desítek zemí od Ruska po Jižní Ameriku, na mnoho míst se vrací opakovaně, oblíbil si obzvlášť západní Afriku. Tam dokonce vyrazil na malinké motorce zvané opice, kterou dospělý člověk snadno zvedne ze země. Pohodlí na svých cestách nehledá, krásu ve dvoustopém cestování vidí jinde.

S hezkým počasím hodně lidí dostává svrbění sednout na motorku. Je to pro vás také sezonní záležitost?
Já se na jízdu na motorce těším celý rok, protože se snažím jezdit pořád – v zimě, v létě. S oblibou říkám, že sezona pro mě ani nezačíná, ani nekončí, ale natěšení na motorku, na každou jízdu samozřejmě znám taky. Přestože už jezdím pětatřicet let, je pro mě každá jízda, každá cesta svátkem a neskutečně si to užívám.

Cestování s přilbou na hlavě Jaroslav Šíma propadl během své první velké cesty...
I na tak malé motorce se dá vyrazit na dalekou cestu.Jaroslav Šíma byl v roce...

Jaká je vaše motivace: poznávat nová místa a lidi, nebo to, že se volně pohybujete světem?
Je to radost z toho, že se pohybuju, bez vlastního přičinění. Je to motor mezi dvěma koly, je to ta síla, která mě žene vpřed. Samozřejmě je to i touha po poznávání. Setkávání se s novými lidmi. Poznávání nových míst, nových kultur. Věřím, že mám ještě spoustu jízd před sebou, takže to je to, co mě žene vpřed.

Vy jste letos završil úžasných jeden a půl milionu kilometrů v sedle. Kde jste byl nejdál?
Já vlastně nevím, co je nejdál. Nikdy jsem to neměřil. Ale po vlastní ose byla nejdelší jízda předloni, v roce 2017, kdy jsem se rozhodl, že konečně vyrazím na známé poutní místo, cestovatelskou metu Magadan – nejvýchodnější místo v Rusku, kam ještě vede silnice. Dál už není nic, jen bažiny, Čukotka, prostě konečná. Takže to bylo na Magadan a zpátky. Ovšem zpátky jsem to bral přes Mongolsko, celkem tedy 31 400 kilometrů. Byla to moje nejdelší cesta na kilometry a také na počet dní: 101 dní od odjezdu z domova po návrat do mých Čelákovic.

Máte čas vnímat svět kolem sebe, nebo spíš odškrtáváte místa na mapě a sčítáte kilometry?
Protože se trochu známe, tak si doufám nemyslíte, že to je můj styl. Kdybych stál o to si odškrtávat destinace, tak jezdím pořád na nová místa. Já naopak spoustu míst ještě nepoznal právě proto, že se vracím na ta, která miluji, kde se mi líbí. Třeba takový motosraz v jihoportugalském Faru, největší svého druhu na starém kontinentu, každoročně 35 až 40 tisíc motorek z celého světa. Tam jsem byl už jedenáctkrát. Potom moje oblíbené Růžové jezero (nedaleko senegalského Dakaru), kde jsem byl sedmnáctkrát, což je víc než někteří dakarští závodníci, kteří tam kdysi jezdili. Na fotografiích jsou někdy vidět moje korálky, které značí, že miluji Afriku. Byť zatím znám pouze jednu její část, západní Afriku, ale zato ji mám proježděnou docela detailně. Na africkém kontinentu jsem byl už šestadvacetkrát. Vlastně sedmadvacetkrát, naposled letos v lednu, kdy jsem dojížděl ten jedenapůlmiliontý kilometr.

Rodí se z vašich cestovních setkání i dlouhodobější přátelství?
Samozřejmě. Vlastně na tom je to moje cestování asi založené – tam, kam jezdím častokrát, mě už s lidmi pojí velké přátelství. Ale tak je to i na kratších cestách při nějakých výjimečných situacích. Vzpomenu třeba svoji nehodu v Chabarovsku v roce 2010. Byla to velice smutná záležitost, ale díky tomu, že mi tam pomohli lidé z tamního motoklubu Chabarovsk Šamansk, se z nás stali přátelé. I když jsme se od té doby neviděli, vím, že kdybych tam teď přijel, padneme si kolem krku. Je to přátelství na zbytek života.

Říká se, že dobrodružství je jenom chyba v plánování. Jak to máte vy? Jste dobrý plánovač a jak často se vám připlete dobrodružství do cesty?
Je to cesta od cesty, ale většinou příliš neplánuji. Určitě nedělám to, co někteří moji kolegové: že vím přesně, kterou silnicí pojedu, dopředu mám objednané ubytování, vím, co se tam všechno nachází a kde je jaký obchůdek. To určitě není můj styl. Mám zhruba jen místo. Příklad je třeba Magadan, kdy jsem věděl, že tam chci dojet, věděl jsem zhruba jakou trasou, ale nic dalšího dopředu jsem si neplánoval a nezjišťoval. Právě proto, že nevím, co mě kde čeká, vznikají ta dobrodružství, když se teprve v deset, jedenáct hodin v noci rozhodnu, kde budu spát. Pak mě čeká hodina hledání nějakého místa, ze kterého se může vyklubat přátelství, protože někdo mi najednou ukáže, poradí, vezme mě k sobě na přespání. To jsou věci, které jsou na cestování k nezaplacení.

A co když se zrovna nikdo nenajde?
Vždycky si s sebou vezu stan a spacák. To je můj hotel na motorce. Jsem ale rád, když je vůbec nemusím využít. Když nastane situace, že mě nikdo k sobě nepozve, tak si ten stan postavím. Mám rád tu volnost, takže kdekoli se mi líbí, tam si stan postavím. Někdy během noci zjistím, že je to zakázané, a někdo přijde mě odtamtud vyhnat. Ale stává se, že většinou lidi porozumějí, že nejsem žádný vandal, a nechají mě tam do rána. Když je léto a pěkné počasí, žádný stan ani nestavím, stačí mi podložka a na ni si hodím spacák. Noc pod širákem, to je to nejlepší, co může člověka na cestě potkat.

JAROSLAV ŠÍMA (62)

Cestovatel, dobrodruh, publicista a známý propagátor Rallye Dakar Jaroslav Šíma se narodil 29. srpna 1956. První velkou cestu absolvoval s manželkou v roce 1986 do Jugoslávie. Ujet prvních 100 000 kilometrů mu trvalo deset let. Stal se pětinásobným mistrem ČR ve sportovní mototuristice, jedenáctkrát absolvoval Rallye Dakar mimo soutěž a letos v lednu dosáhl celkového počtu 1 500 000 ujetých kilometrů. Psal pro časopisy Mototuristika, Motocykl, Supermoto, MotorBike, ČMN. Je ženatý a manželka často cestuje s ním. Nejzdravěji se člověk stravuje, když pije jenom vodu, což je v mém případě trochu problém, protože jezdím do zemí, kde čistá voda není. Severní Ameriku si nechávám na stará kolena. I když v mém případě někdo může říct, že v 62 už stará kolena mám. Road 66 si někdy v životě musím projet.

Spousta lidí by měla strach, jen si tak někde lehnout, cítili by se zranitelní. Co vy?
Jak se říká, zvyk je železná košile. Pětatřicet let jezdím na motorce, z toho třiatřicet let cestuji. Naše velké cestování, teď mluvím v množném čísle, protože se to týká také mojí manželky Lenky, začalo v roce 1986 cestou do Jugoslávie. Tam jsme se rozkoukali, okopali, zjistili jsme, že to jde, takhle cestovat, takhle spát, takhle hledat noclehy, neutrácet zbytečně za nějaké kempy, nedejbože za hotely. Takže pro mě je to teď vlastně rutinní záležitost. Já se nebojím. Nemám strach, už jsem takový, koneckonců na mně není nic moc, čím by si někdo pomohl. Teda kromě té motorky.

Setkal jste se někdy se situací, která byla nebezpečná, kdy mohlo jít o život či zdraví?
Samozřejmě na ni došlo. První moment, kdy jsem koukal pistoli do hlavně, nastal v roce 1988, kdy jsme cestovali Rumunskem a Bulharskem. Jeli jsme po takové zapadlé části, skoro u turecké hranice a chtěli jsme se k ní co nejvíce přiblížit. Hledal jsem tam pěšiny, které by nás zavedly co nejdál, ale najednou proti nám někdo vyskočil – bandita –, namířil pistoli a chtěl po mně peníze. Ovšem – jak už to v mém životě bývá, že ve chvíli, kdy se děje něco hrozného, záhy nato se to obrátí – najednou na druhém konci cesty vykoukla Lada Niva nebo Žigulik, auto přijelo k nám, a jakmile ho ten člověk uviděl, zmizel. Já jsem chvíli přemýšlel, jestli to bylo celé sen, nebo skutečnost, protože jak se rychle objevil, tak také zmizel. Ale byla to skutečnost, mám svědka, svoji manželku.

Afrika ve vás obavy nevzbuzovala?
Tam jsem se opět koukal do hlavně, tentokrát samopalů, ale na tu situaci jsem si sám zadělal. Jsem trochu provokatér, jdu až na krajní mez, dělám věci, které se nesmí. Fotil jsem si vojenskou kolonu a kašíroval to tím, že jsem na mostě na oko fotil Lenku. A když kolona projížděla, zastavilo poslední auto a pan velitel se sápal po mém foťáku. Už to vypadalo, že ho zlomíme vejpůl, a mě nenapadlo nic lepšího, než ho kousnout do ruky. V tu ránu foťák pustil a já ho schoval pod bundu. On vydal příkaz svým dvěma ozbrojencům, aby mi ho sebrali, takže na mě chlapci mířili samopaly. Důstojník na začátku kolony brzy zjistil, že poslední auto dlouho nejede, a tak se vrátil. S ním bylo možné se už bavit anglicky, všechno jsem mu vysvětlil, ukázal mu fotky a věc byla vyřešena.

Při takových setkáních záleží na komunikaci, ať už jde o sehnání noclehu, nebo o záchranu holého života. Jak se v těchto odlehlých místech domlouváte?
Docela se, ač nerad, hrdě přiznávám, že vlastně žádnou řeč neumím dobře, nejlépe asi umím německy, ale to mi v Africe není moc platné. Ale jezdím tam už dlouho, a tak jsem pochytil některá slova a věty francouzsky. Z každé řeči z každého státu, kde jsem kdy byl, se snažím pár věcí pochytit. To už stačí k tomu, aby člověk překonal první bariéru. Na Araby, kteří neumí francouzsky, i tací se najdou, stačí promluvit pár slov arabsky a v tu ránu vás mají za svého, komunikace s nimi je najednou úplně jiná, i když se potom člověk domlouvá rukama nohama. Jde o to naznačit, že jim vyjdete vstříc. A taky se to dá dohnat úsměvem, což také rád a často používám.

Na motorce ujel už milion a půl kilometrů a nejdelší cesta mu trvala přesně sto...

Vaše paní se cest stále účastní?
Zažila se mnou hodně dobrodružství. I když u ní ty kilometry nemáme spočítané tak přesně jako u mě, zaručeně má 600 000 kilometrů – druhá taková v České republice není. Zažila se mnou už tolik hrůz, někdy z toho byla neštěstí, karamboly. Z Jižní Ameriky si přivezla desátý obratel. Zlomené kotníky z Maroka, do Prahy nás přivezla letecká ambulance. Ale na místa, kde si člověk zadělává na problém, už se mnou nejezdí. Já jsem koneckonců rád, protože není nic horšího, než když ublížíte nejbližšímu.

Rizika spojená s cestováním v cizích zemích jsou jedna věc. Druhá je riziko vyplývající ze samotné jízdy na motorce. Mnoho rodičů prožívá bezesné noci, protože si jejich potomek pořídil motorku...
To, že se rodiče bojí o své děti, přestože rodičům je přes osmdesát a dětem přes padesát, mohu potvrdit. Moje maminka se s mým ježděním na motorce do nejdelší smrti nesžila, vůbec se jí to nelíbilo. Nedalo se s tím nic dělat, moje touha cestovat byla obrovská.

Výbava na cesty

Mimo oblečení, které má na sobě: 

  • náhradní slipy
  • 3 ponožky (slabé, střední, silné) 
  • 2 sady spodního prádla (Devold)
  • 2 trička, slabá mikina, 
  • malý ručník, malý kartáček, malá pasta, malé mýdlo
  • baterka a hlavně foto a nově i kamera
  • mobil
  • na motorku základní nářadí, spreje na řetěz dle potřeby
  • 2x náhradní duši
  • helmu
  • kombinézu
  • rukavice
  • 1 náhradní rukavice
  • brejle
  • brejle sluneční 
  • ministan
  • mini lékárničku
  • Moto kombinézu do deště Givi
  • papírové mapy
  • ubrousky

Vše se vejde do tašky GIVI o objemu 40 L.

Při tolika najetých kilometrech míváte hodně nehod?
Pokud sedám na motorku, tak s vědomím, že se může cokoli stát. Uvědomuji si riziko, které podstupuji. Nemám rád řeči typu: „Proč nejezdíš autem, tam jseš chráněný plechy.“ Znám spoustu havárií, kdy motorkář přežil a člověk v autě ne, ať už z nejrůznějších důvodů. Jde o to si nebezpečí uvědomit a podle toho se na motorce chovat. I když vždycky se najde někdo, kdo vám cestu zkříží. Většina mých nehod byla způsobena druhou stranou. Moje první nehoda v roce 1997, kdy jsme měli namířeno do Tuniska, skončila v první rakouské nemocnici, když mi 76letý Tyrolák vlétl přes červené světlo do křižovatky a já nemohl dělat nic jiného, než opřít motorku a své koleno do jeho volkswagenu.

Jak je to se spolehlivostí strojů? Máte preference, co se týče značky?
Myslím, že spolehlivost není daná značkou. Může se stát, že člověk nemá štěstí na určitý kus, který je poruchovější než ostatní. Dneska technika došla tak daleko, že jediný problém, který může nastat, je v elektronice, ta je nevyzpytatelná. To je potom konečná, s tím si neporadí ani ten nejlepší mechanik na světě, protože nemá zařízení, kterým by závadu odhalil a odstranil.

Jak vás znám, je pro vás pohodlí spíše stav mysli. Kus Afriky jste projel na minimotorce „opici“, replice legendární Honda Monkey. Jak daleko jste jel a jak nepohodlné to bylo?
To bylo v roce 2015, kdy jsem toho měl už hodně za sebou. Velmi těžko se tomu věří, ale jízda na opici byla jedna z nejpohodlnějších, nejúžasnějších, jaké jsem zažil. Tehdy jsem se rozhodl, že udělám radost našim vojákům na základně v Mali, v hlavním městě Bamaku. Tak jsem za nimi zajel a cestou zpátky jsem ještě musel navštívit s opicí Růžové jezero. Takže to byly krásné dva měsíce v sedle, kdy jsem najel myslím 17 000 kilometrů.

I na tak malé motorce se dá vyrazit na dalekou cestu.Jaroslav Šíma byl v roce...

Kolik kilometrů denně ujedete?
To je podle potřeby. Když z toho výletu chcete něco mít a zajet na místa, kde je co vidět a kde můžete pohovořit s lidmi, tak je rozumných asi 300 až 400 kilometrů. Mým nešvarem je, že často fotografuji, takže bych nejraději stavěl za každou zatáčkou. Kromě povídání s místními mě tohle zdržuje nejvíc.

Jak vypadá váš typický den?
Nevím, který bych vám popsal. Typický den neexistuje. I na trasách, které znám a mám projeté, se to může výrazně lišit. Na určitém místě, kde jsem byl zvyklý na celní kontrolu, najednou není, jindy přijedete do vesnice v době ramadánu, takže jsou obchody zavřené. Nebo si myslíte, že přejedete Mauretánskou poušť za den – je to 550 kilometrů –, ale zastihne vás písečná bouře, tak jste rád, že ujedete 200 kilometrů, postavíte si ve větru stan nebo zalezete do nějakého kontejneru a jste rád, když se bouře do druhého dne vůbec uklidní a můžete pokračovat. To je to, co mne na těch cestách nejvíce baví, co mne žene dál.

Co berete s sebou na cesty kromě kreditky, stanu a spacáku?
To je samozřejmě šprým, protože asi víte, že moje kreditní karta je stále velmi blízko nule nebo je na ní opravdu jen základ, takže vím, že na cestu mohu vyrazit. Někdy se stane, že už na ní není na návrat. To se potom řeší díky mým dobrým kamarádům. Ale ne že bych byl odpůrce pohodlí, já ho jen nevyhledávám, opravdu nechci zpohodlnět. Do nejdelšího života, nebo nejdelší smrti, jak se to říká, chci být schopen si ustlat vedle motorky, v lepším případě si postavit stan. Ten minimalismus je potřeba, protože zastávám pořekadlo „co nemám, nepotřebuji“ – a za ta léta, co jezdíme, jsme přišli na to, které věci nejsou potřeba. Dnes se všichni mí kamarádi honí za samonafukovací karimatkou, ale my jsme kdysi měli slabou alumatku, ale protože se z ní alobal loupal a byl všude po stanu a věcech, tak už ani ji nevozíme. Hodíme si spacák na podlážku stanu nebo na zem, když nestavíme stan.

Stravujete se na cestě zdravě?
Myslím, že ano. Nejzdravěji se člověk stravuje, když pije jenom vodu, což je v mém případě trochu problém, protože jezdím do zemí, kde čistá voda není. Takže jsem pojízdná reklama na Coca-Colu, ta mi dává cukr, který mi dává energii. A když je k tomu něco sladkého, loupáček nebo dortík, tak jsem na vrcholu blaha. Ale je to země od země. Nádherné to bylo v Mongolsku, kde jsem putoval od jurty k jurtě, všude se o mě postarali, jedl jsem tam jejich výrobky, jogurty, sýry. Naštěstí jsem si nic odtamtud nepřivezl jako ta dívka, která byla v Arménii a onemocněla nemocí dobytka z neošetřeného mléka.

Lokálním specialitám se tedy nevyhýbáte?
Naopak je vyhledávám. Ale v tom dnešním globalizovaném světě už tradičních jídel moc není. Všude na světě člověk narazí na řetězce rychlého občerstvení. Když jsem byl v roce 2011 v Jižní Americe, ani jsem pomalu nenarazil na placky a čaj, jak jsem o tom četl před deseti, patnácti lety v knížkách cestovatelů.

Jak je to se spojením se světem v Africe?
Zatímco tady je wi-fipřístupná jenom v kavárnách a restauracích, v Africe je připojení mnohem přístupnější. V každé vesnici narazíte na wi-fi. Totéž v Mongolsku. Neříkám, že v každé jurtě, ale v každé vesnici bylo jedno, dvě místa bez nějakého přihlašování. Tam, kde nebylo vůbec nic, v Rusku, v Mongolsku, zcela běžně požádáte kohokoli a on vám udělá hot spot na telefonu. Je to tam nestojí nic.

Jak cestování vlastně financujete?
O tom se mi vždycky těžko vypráví. Já vlastně ani nevím. Vždycky udělám všechno, abych na tu cestu peníze měl. V posledních letech je to trochu jednodušší. Chudák máma se sice v hrobě obrací, ale posledních pět let jezdím za peníze z prodeje domu po mé mamince.

Máte sponzory?
Je to mix všeho. Snažím se vydělat, sehnat, když je nejhůř, neštítím se jít za prací, někde na brigádu. Jsem rád, že mám pár, dnes se tomu už neříká sponzorů, ale podporovatelů. Lidí, kteří mi věří a kteří mi chtějí dopřát, abych dojel ty kilometry. Takže ti mě dovedli k tomu milionu a půl. Já bych rád i díky nim dojel dva miliony. To je velký cíl.

Co plánujete do nejbližší budoucnosti?
Já jsem přikován k Africe. Spousta lidí ví, že tam jezdím, a tak jsem tam v poslední době začal vozit svoje kamarády, potom přátele přátel a dnes už to jsou lidé, kteří mne osloví, jestli bych je tam také dovedl. Je to kultovní místo, bývalý dojezd Rallye Dakar. Tu jsem zažil celkem pětkrát, takže cestou lidi provádím po různých zajímavostech trasy. Na Růžové jezero se budu asi vracet víckrát. Mám i další sny a touhy navštívit další místa. Třeba pátý kontinent, pro mne zatím neobjevený: Austrálie a Nový Zéland. Přestože k Rusku a ke všemu ruskému příliš netíhnu, protože jsem poznamenaný rokem 1968, na dálné Sibiři se mi natolik líbí a lidé jsou tam natolik vstřícní a úžasní, že minimálně jednou to musím tímto směrem namířit.

Ameriku již jste objevil?
Ta jižní je pro mě objevená, tam jsem byl v roce 2011, společně s Dakarem, abych měl příležitost posoudit, kam se Dakar posunul tím, že se přesunul do Jižní Ameriky. Dnes je to už historie, protože jak známo, bude přesunut do Saúdské Arábie. Tam mám také touhu se dostat, ale tak jednoduché to nebude. Severní Ameriku si nechávám na stará kolena. I když v mém případě někdo může říct, že v 62 už stará kolena mám. Road 66 si někdy v životě musím projet. Ale zatím to nevypadá, že to bude v nejbližších dvou, třech letech. I když napadlo mě, že se blíží mých 66 let, takže to by byl ten nejlepší rok si tu 66 projet.

Na harleji, nebo BMW?
To netuším, možná to bude nějaká zběsilost, protože na harleji to chce projet každý, takže proč nejet na něčem úplně jiném, pokud možno neočekávaném. Ale na kole to nebude. Bude to určitě něco s motorem a dvěma koly.

Najdete na Lidovky.cz