8. října 2018 6:15 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Škoda 100 na cestách. Cesta polopouští a hluboké brody v Mongolsku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Nejvýchodněji..... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejvýchodněji..... | foto: Jana a Daniel Urbanovi

Dnes naposledy o naší cestě škodou 100 přes Pamír do Mongolska a Sibiře. Po zhruba 1500 km velmi těžkého terénu v Mongolsku, kde jsme jeli většinou po polopoušti. Kde se střídal sníh s velkým větrem a na cestě nebyl jediný most a my museli brodit široké a až cca půl metru hluboké řeky. Jsme toho měli plné zuby a strašně jsme se těšili na asfalt. Denně jsme ujeli za dvanáct hodin maximálně 250 km.

Cestou jsme nepotkali prakticky ani živáčka jen sem tam nějakou vesničku. Nakonec jsme se dočkali u města Murun, přesně jak nám říkali na mongolské ambasádě v Praze. Asfalt jásali jsme! K jezeru Khovsgol to bylo už jen 80 km, byl to náš další cíl.

Jezero nás celkem zklamalo, hned u vjezdu závora, kde vybírali vstup celých 9 korun! Se vstupenkou jsme dostali seznam zákazů, u jezera se nesmí tábořit, rozdělávat oheň, chytat ryby a dalších asi dvacet zákazů. Vše se smí dělat pouze v kempech, kterých je podél břehu velké množství. Přijeli jsme k jednomu z nich, tedy až potom, co jsme zapadli do bahna. Jana převzala řízení a já tlačil. Barču se nám nakonec podařilo vyprostit. Správce kempu nechtěl nic slyšet o stavění stanu a nabízel nám jen jurtu za desítky dolarů za noc. Na to jsme zase neslyšeli my a zajeli jsme cca 500 metrů od břehu, za vrchol kopce k lesu a navzdory všem zákazům postavili stan. Roztopili jsme gril a dali si do nosu.

Druhý den jsme vyrazili do Ulánbátaru, tam už to bylo jen 700 km, po dvou dnech jsme to zvládli. Jeli jsme i zkratkou, kde jsme málem utopili auto. Zmizel asfalt a začala poušť jako na Sahaře. Naštěstí to bylo stále z kopce a my nezapadli do písku, když jsme to písečné peklo přejeli, následoval brod. Byl asi metr hluboký, voda se valila přes kapotu na přední sklo, Barča začala vynechávat a nakonec se zastavila. Naštěstí až dva metry za vodou, která natekla do rozdělovače, po vysušení to jelo dál!

V Ulánbátaru jsme si vzali po měsíci hotel a nalezli v pokoji místnost s jakousi kryokomorou. Recepční nám následně sdělila, že je to sprcha a že se to používá na mytí. Tak jsme se po měsíci umyli v teplé vodě. Druhý den jsme navštívili naši ambasádu a nechali podepsat zástupce ambasády na kapotu. Potom jsme pokračovali směr Rusko Sibiř. Po 8 hodinách na hranicích jsme byli v Rusku a jeli jsme k Bajkalu.

Zamrzli jsme
Václavák

Převozem jsme se nechali převést na ostrov Olkhon, kde byl v době Stalina gulag, ze kterého se nikomu nikdy nepodařilo utéct. A také se tam nachází velmi posvátné místo, na kterém probíhali šamanské rituály. Odpoledne jsme usoudili, že už jsme toho viděli dost a že už chceme jet domů. Domů to ale bylo nějakých 7800 km. Při pohledu na mapu jsme zjistili, že jsme dál jak Thajsko a že to máme rozhodně blíž do Japonska než do Prahy.

Ráno po probuzení nám zamrzlo auto, další komplikace, naštěstí svítilo sluníčko a všude kolem nás byl malebný podzim a babí léto. Auto po pár hodinách rozmrzlo a my pádili koupit nemrznoucí směs. Byli jsme mínus šest hodin od času v ČR a pádili jsme velmi rychle a každý náš den měl 25 hodin, jak jsme postupně překonávali jedno časové pásmo za druhým. Na Ukrajině nás postihla nemilá věc, byli jsme okradeni a přišli jsme o počítač a všechny zálohy fotek a filmů. Dokonce i o nabíječky k mobilům. Naštěstí jsme měli pně nabité powerbanky Yenkee a ty nás zachránili. Nahlásili jsme to večer na policejní stanici, kde nás nakonec nechali i přespat. Posledních 2000 km jsme jeli už bez rezervy, protože jsme dvě gumy totálně rozpárali, ale vše dobře dopadlo a my dojeli 28.9. na Václava do Prahy na Václavák. Přivítala nás rodina a děti a já mohl popřát tátovi a synovi k svátku.

Jeden z brodů

Celá cesta byla ukrutně náročná a sáhli jsme si až na dno. Několikrát jsme málem přišli o život i o auto. Okradli nás, bylo nám vedro i jsme mrzli. Ale vše dopadlo dobře a už se i těm horším zážitkům smějeme. A jak řekl jeden slavný cestovatel: ,,Každý zážitek nemusí být pozitivní hlavně že je silný“. A zážitků máme nesčetně, popsali jsme dva deníky a co nevidět začneme psát naší už druhou knížku. Sledujte nás na www.skoda100nacestach.cz a na facebooku, budeme průběžně informovat o tom, kdy vyjde.

Díky všem za pozornost. 

Jana a Daniel Urbanovi
  • 0Diskuse