4. září 2018 9:01 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Škoda 100 na cestách. Pamir Highway a bod obratu

Hra s filtry | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hra s filtry | foto: Jana a Dan Urbanovi

Vážení čtenáři, minule jsme přestali vyprávět zrovna ve chvíli, kdy jsme večer ve tmě stáli před hlubokým brodem a místní na nás pokřikovali „davaj, davaj!“ (jeď, jeď!). Nikdy jsme takto hlubokou vodou nejeli, takže jsme z toho byli celkem vystrašení, protože všude okolo byla tma a auto by se asi špatně tahalo z vody.

Odvahu nám dodali místní neb by nás zcela jistě vylovili. Zařadili jsme jedničku a vyrazili jsme jako šíp vpřed. Přebrodili jsme hluboký úsek říčky a na mělkém nám zdechl motor. Během přechodu hranic a následném rozrušení u brodu jsme zapomněli dolít benzín z kanystru. A benzín došel. Místňáci se ptali, zda nepotřebujeme pomoct. Řekli jsme že ne, že nám jenom došel benzín. Jejich osmiválec zahučel do tmy a v mžiku byli pryč. My jsme si vzali čelovky a dolili jsme benzín. 

Tádžikistán a jeho brody
Hory a sníh Tádžikistán

Během dolévání benzínu začala voda nepříjemně stoupat. Rychle jsme proto napumpovali benzín do karburátoru, nastartovali a s plným plynem vystřelili z říčky ven. Ocitli jsme se na druhé straně řeky. Barča to zvládla skvěle, jen my měli trochu hnědé spodky. Byli jsme už na Pamir Highway a začali jsme hledat nocleh. V dáli jsme viděli blikající světla a také se nám zdálo, že tam létají světlušky. 

Když jsme přijeli blíž, zjistili jsme, že je to britská skupina turistů, která přijela velkým kamionem, přestavěným na obytný autobus. Venku měli vytaženo několik grilů a grilovali maso. Ty domnělé světlušky byli Angličani s čelovkami, kteří se snažili postavit stany. Neměli jsme náladu kempovat s tímto davem, proto jsme ještě pokračovali pár km a našli jsme si krásné místo ve stepi. Postavili jsme stan a unaveni jsme usnuli. 

Druhý den ráno jsme zjistili, že nám dochází zásoby vody a benzín. V jediné vesnici za hranicemi jsme našli místní a ptali se jich, kde sehnat benzín a vodu. Pro vodu nás poslali do místní studně a benzín je v dalším městě, který je kousek. Město bylo až po 150 km. Zároveň jsme ustanovily výškový rekord Barči 4655 m. n. m. Do města jsme dojeli na poslední kapky benzínu i díky tomu, že většina cesty z té velké výšky byla z kopce a my jeli za skřípotu brzd zadarmo. 

Dojeli jsme k místní benzínce, kde měli dokonce 93 oktanový benzín. Nebyla to úplně tradiční benzínka. Byla to garáž, na jejichž dveřích byla tankovací pistole, stojan však chyběl. Vzali jsme 60 litrů, které pumpař odměřoval 20-ti litrovou konví a trychtýřem nám jej posléze lil do nádrží a kanystrů.

Pokračovali jsme dál vyhlášenou Pamir Highway. Cesta byla plná teréňáků a dodávek s turisty a po 100 km nás stále stejné pohledy omrzeli. Pamir Highway určitě stojí za návštěvu, ale čekali jsme od ní víc. Po dvou dnech jsme dorazili do města Khorog, kde jsme měli určený bod obratu. Ve městě se nám také podařilo koupit sim kartu a poslat do Čech také nějaké fotky a články. V Khorogu jsme se rozhodli, že zpátky změníme trasu a pojedeme kolem afghánských hranic. Místní nám říkali, že je cesta sjízdná jenom gazíkem. 

Cesta byla velmi náročná. Vlekla se jako stuha přes hřebeny vysokých hor, kdy na jedné straně máte skálu a na druhé buď propast nebo řeku a pak už jen Afghanistán. Takhle jsme si představovali ten pravý Pamír. Přesto, že jsme se pohybovali ve výškách do 3 tisíc metrů, naproti v Afghanistánu se tyčily několikakilometrové hory se zasněženými vrcholky. Mělo to i své nevýhody. Špatně se hledal nocleh. První noc jsme strávili na piedestalu u pomníku, který nám připomínal, že jsme v Tádžikistánu. Celou noc jsme slyšeli občas divný šramot. Ráno po rozednění nám bylo jasné, co to bylo. Okolo našeho stanu posedávalo asi 20 plně vyzbrojených tádžických vojáků, kteří nás celou noc hlídali. Ráno nám jejich velitel řekl, že můžeme jet dopředu nebo dozadu, a že v žádném případě nesmíme přes řeku. 

Po zhruba dvou dnech, kdy jsme jeli jen po úzkých prašných a strmých cestách, jsme se opět napojili na skoro pořád asfaltovou Pamir Highway. Měli jsme z toho radost a za celou dobu jsme nepotkali ani jedno osobní auto, pouze vykulené řidiče velkých teréňáků, kteří nechápali, co to kolem nich projíždí. Mysleli jsme si, že poklidně dojedeme ke kyrgyzským hranicím. To jsme se šeredně mýlili, ale o tom až příště.

Dnes se podíváme jak vznikají podklady ke knize a jakou používáme techniku. Během cesty píšeme velmi podrobný deník, kde se snažíme zaznamenat úplně všechno, co prožijeme. Poučili jsme se z cest minulých, kdy se po nějakém čase zážitky slijí a člověk si pak už nepamatuje, kde se mu co přihodilo. Vzhledem k tomu, že máme velmi omezené místo, omezili jsme se na minimum foto vybavení. Na fotografování používáme zrcadlovku. Dále máme 3 malé kamery. Jedna je vybavena gimbalem, druhé dvě máme vždy po ruce na zaznamenávání zajímavých věcí.  Na zahrádce v krabici ještě vozíme dron, který občas vytáhneme k natočení vzdušných záběrů.

Vzhledem k tomu, že jezdíme jenom 2, není možné vždy a vše zachytit. Nejobtížněji se nám zachycuje interakce s místními. Když se něco stane nebo když něco vidíme, ne vždy si uvědomíme, že máme vytáhnout kameru a natáčet. Někdy to ani nestihneme. Např. v Kazachstánu, když jsme začali zapadat ve velmi jemném písku, tak jsme oba křičeli hrůzou, ale ani nás nenapadlo začít natáčet.

Příště se podíváme na to, jak všechny ty krámy v Barče skladujeme.

Jana a Dan Urbanovi