10. května 2018 6:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: ‚Jasně, ty máš problém‘. Z řeckých klášterů do tureckého servisu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Noční předměstí Istambulu, Luboš a duchové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Noční předměstí Istambulu, Luboš a duchové. | foto: Expedice dolů a doleva

Od řeckých klášterů – Meteora – postavených na skalách jsme se vydali „doleva“. Z odborného hlediska je to na východ. Směr Soluň, Alexandropolis a dále Turecko. Chvíli po Egejském moři, chvíli kousek od něj. V nejbližší vzdálenosti k němu volíme krátkou zastávku a konečně se regulérně koupeme. Voda není úplně teplá, ale ani naopak. Nejdůležitější je překonat určité mužské partie a pak už to jde samo. Po turnaji v házení žabek pokračujeme na východ za Soluň.

Uhýbáme z dálnice a štrádujeme ke dvěma jezerům, kde bychom mohli přespat. Trochu offroadujeme a sjíždíme na úžasnou písečnou pláž. Bohužel po lehké obhlídce zjišťujeme, že je to pastva neboť je tam obrovské množství kravinců. O ranní hovězí společnost nemáme zájem, a tak skrze polní cesty a 

Hledáme nomády nového věku!

Máte podobné zážitky, cestujete podobně zajímavým vozem a máte pěkné fotky?

Napište nám na internet@lidovky.cz. Do předmětu napište Nomádi.

někdy i políčka se slzami v očích opouštíme tento rolníkův kraj. Po několika kilometrech se objevuje druhé jezero, které vypadá stejně hezky. V devadesátce si po levé straně všímám sjezdu a za ním hned hladina. Brzdím, otáčím, sjíždím. Objevuje se před námi krásná louka s dřevěným přístřeškem a řeckou vlajkou. Objíždíme stožár s vlajkou a zjišťujeme, že v sezóně to místo funguje jako area pro kitaře a windsurfaře. Parkujeme tedy u přístřešku a vážeme k němu hamaky. Při roztápění ohně slyšíme blížící se psy, kteří pravděpodobně zavětřili čerstvé maso.

Odháníme je celkem snadně a máme od nich pokoj. Až ráno zjišťujeme, že jeden z nich spal přímo vedle nás na Lubošovým kufru – asi hlídal. Těšili jsme se, že až vstaneme, tak si zaplaveme v jezeře, ale bohužel je dost zelené a nemáme důvěru v jeho kvalitu. Opouštíme tedy po snídani řecké jezero Limmi Volvi a valíme na Prýgl. Teda na Turecko…

Kláštery Meteora.
Obec Kastraki pod Meteorou.

Těsně před tureckou hranicí nás potkává první pkíbjeh aka golden czech hende. Z důvodu zbytečně drahé nafty v Řecku jsme se totiž rozhodli zkusit dojet na to, co máme v nádrži, při případném neúspěchu dolít pár litrů z kanystru na střeše a obojí pak doplnit v Turecku. Opakuji, že jsme se rozhodli dojet na to, co máme a opravdu jsme na to také dojeli! Zhruba deset kilometrů před hranicí s Tureckem se Luboš začal zakuckávat, a tak jsme zastavili na krajnici, abychom dolili naftu. Nalili jsme skoro celý kanystr s tím, že čerstvou naftu vezmeme v Turecku. Na hranici nám zapisují Luboše do pasu a kontrolují jestli je přítomen řidič. Moje jméno v jejich podání zní dost jinak, a tak chvíli trvá než se přihlásím. Pak už jsme vpuštěni do Krocanistánu a hned za čárou si u babči ve starým autobusu dáváme první pořádný čaj. Naším dnešním cílem je dostat se k moři a přespat. Vybrali jsme pláž Papatay beach, ale bohužel je příliš v centru a ostatní plochy jsou zastavěné industriálními zónami a přístavy.

Míříme dál s ideou, že, co se nám bude líbit, tam zastavíme. Cestou nicméně přicházíme na to, že tahle oblast je jedna velká industriální zóna bez přírodních ploch. Stále tedy jedeme až se dostáváme do bezprostřední blízkosti Istambulu, což pro nás není vůbec dobré. Až do té doby než při stoupání do jednoho z kopců uvidíme po pravé straně štěrkový plácek s úžasným výhledem na město a zátoku s přístavem. Vzhledem k desáté hodině večer a lehké unavenosti vidíme plácek jako totál úžas plácek na spaníčko a Lubošem si děláme zástěnu od cesty. K zahrádce přibyde celta proti rannímu sluníčko, které tady je dost ostré. Dneska jsme po cestě ulovili pár vajíček a k jídlu jsou tedy míchaná, ke kterým dělám tátův okurkový salát, zde ještě obohacený o kopr. Yea…

Hned vedle našeho parkoviště je benzinyho pumpa a jelikož jsme předchozí večer zjistili narušenou manžetu vnitřního kloubu levé poloosy, tak je jasné, že s ní musím něco udělat. Ihned jsme zváni na čaj. Turek se vyptává, kam jedem a odkud jsme. Druhý se chlubí, že má v garáži brouka a „té dvojku“. Zvedám auto a lezu pod něj. Nacházím natrhlou manžetu a v okolí rozstřik kapaliny olejovitého typu. Nutnost výměny je jasná a alespoň pomocí gaffy se snažím zabránit úplnému vytečení náplně než najdeme servis. Pod kapotou také čistím a prostříkávám snímač teploty chladící kapaliny, který nás trochu začal zlobit.

Po cestě zjišťujeme, že bohužel jen jednu z věcí se zadařilo opravit a želbohu ne tu důležitou. Teplota ukazuje jako víno, ale z kloubu se začínají ozývat velmi nelichotivé zvuky. Zastavujeme znovu na benzince a já se vydávám sehnat vazelínu, kterou kloub naplním a znovu zafixuji s vidinou, že v servisu nám kloub vyčistí, naplní pořádně a vymění jen manžetu ač už ve skrytu duše stejně tuším, že vzhledem k lehkému kouři a pohledové vyboxovanosti kloubu spolu s making noise bude potřeba vyměnit celý kloub respektive u našeho Luboše bude potřeba vyměnit celou poloosu i s klouby na obou stranách, protože je to jeden díl. Vazelínu nicméně na benzince ani u kamióňáků na parkovišti nezískávám a kupuji tedy ATF. Vedle popelnice řežu pruh linolea a z našich zásob beru pár stahovacích pásek.

Připadám si jako Pankrác v české počítačové hře Polda. Vše kombinuji do sebe a vytvářím tak linoleovou dočasnou manžetu zajištěnou stahovacími páskami. Kluci zatím na trávě vaří oběd. Prokopa volám na pomoc, protože potřebuji podržet nálevku vytvořenou z kusu zavlažovací hadice válející se na trávě, uříznutého hrdla pet-flašky a opět gaffy. Nálevku prostrkáváme do otvoru v linoleu a plníme „átéeskem“. Lino manžetu ještě opět celou zakrývám gaffou. Balíme a vyrážíme do servisu poblíž. Bohužel turecké dálnice mne už dlouho vytáčejí tím, že mají málo sjezdů, a tak náš servis přejíždíme a musíme se k němu vracet. Cestou se rozhlížíme a hledáme další servisy pro případ, že by ten náš měl zavřeno nebo neexistoval. Míjíme dva a u třetího se zasekávám a odmítám jet dál z čistě nejasných důvodů. Jdu dovnitř a jelikož tam nikdo nemluví anglicky, tak rukama naznačuji, že moje auto je „broken“ a ať se jdou podívat.

Mechanik se dívá a jde se zpátky dovnitř radit se šéfem. Ten se po chvilce zvedá a odchází do kůlny vedle servisu. Zpátky se vrací s poloosou v ruce a já v ní poznávám stejnou jako je ta naše. Nevěřícně kroutím hlavou a on pokyne ať s ním jdu do kůlny. Uvnitř se na zemi válí zadní náprava z piána! Magika! Říkáme, že máme jen eura a celý servis se tedy radí kolik si mají říct. Nasazují cenu na 120euro a my okamžitě rezolutně odmítáme. Navrhuji 80e. Oponují, že sto je minimum. Nechceme, stojíme si za 80e za poloosu a práci. Vždyť ta poloosa je někde z kůlny, vysvětluju. Jsou tvrdí jenže my jsme jen lidi a tudíž navrhujeme lidskou variantu – 90euro a 0,5l lahev Becherovky. Chvilku si vyměňujeme úsměvy a šéf potom s nějakou poznámkou o československý zbrojovce ČZ přistupuje a přebírá vzorek českého alkoholu – deal!

Pouštějí se do práce a my zevlíme na chodníku přemýšleje jaký štěstí máme, že tu poloosu měli. Za necelou hodinku je Luboš opět na kolech, loučíme se s mechaniky a odjíždíme šťastni. Je už večer a po vesměs neplodném dni musí přijít zase spánek. Od servisu ujíždíme do divočiny a na mapě se nám ukazuje opět jezero, máme na ně štěstí. Malý výběžek asi 300m za Shellkou se zdá být ideálním. Vydáváme se na něj a shledáváme, že ideální je. Kolem je pár místňáků, ale vypadá to, že s večerem odjedou. Rybáři zůstávají o něco déle. Jdeme pro dřevo a zakládáme oheň na opékání tureckých buřtů. Objevují se vymazaní turci na kroskách a nesmyslně víří prach. Je nám to buřt. Když nám všechno dřevo shoří, svlékáme se a nabíháme do jezera smýt ze sebe hnus a špínu z Las Vegas a pod celtovým přístřeškem pak před spaním ještě rozehráváme třetí sérii celoexpedičního mistrovství v žolíkách. Další den je over…

Turecký autoservis

Ráno je trochu studený, ale krásný. Kolem jde pán venčící jezevčíka, mladý pár si vybírá místo k randění a na jezeře trénuje regatový tým pod vedením trenéra křičícího skrze megafon z motorové loďky. Prokop vaří čaj, Danda si čistí zuby na břehu jezera a já jdu opravit rozkládací židličku. Všem se nám úkoly daří a tak můžeme po lehce nešťastném dni opět vyrazit vstříc světlým zítřkům. No… až do chvíle než se od poloosy zase začnou ozývat boxovací zvuky. Rázem přecházím do nepříčetnosti, když vleže pod autem znovu zjistím rozstřik oleje a dokonce, že vnitřní kloub jde povysunout cca o 1cm, kde pak právě dochází k úniku oleje. A jelikož jsem vyučený v oboru, tak dobře vím k čemu došlo – uvnitř diferenciálu není tisícihran zajištěn segerovkou! To je totiž jediné zajištění poloosy v tomto směru.

God damn turecký opraváře. Jednoznačně obracíme a jedeme k nim na opravu v ceně, protože tohle už je totiž únik oleje z rozvodovky a ten by mohl skončit daleko fatálněji než z kloubu… Chlapi v servisu nejsou, takže čekáme – nechceme do jiného servisu, kde bychom za to měli zaplatit. Po cca 30min přijíždějí a první, co říkají je: „problém?“. Jasně, Ty máš problém. Segerovka a diferenciál se v turečtině říkají špatně, tak volím easy variantu: ukazuji rukama zhruba velikost poloosy se slovy „axle“ s palcem nahoru a „montáž“ s palcem dolů! Krčí rameny a po vyjetí s bavorákem ukazuje ať najedeme na zvedák. Segerovka opravdu chybí, a tak se v podstatě celý postup opakuje stejně jako ten včerejší jen si zkontroluji přítomnost segerovky. Je tam! Odjíždíme a upřímně doufáme, že už se neuvidíme. I přesto jsou tihle dva chlápci naši lifesavers!

To, že jsme další den opět zjistili únik oleje už nestojí za řeč a hlavně je tato část nepublikovatelná pro svou vulgárnost. Šestkrát jsem ležel pod zvedlým autem a nějakým způsobem se to snažil opravit. Zprvu jsme naplnili manžetu olejem pomocí nafukovacího balonku a brčka a dalším balonkem jsme zadělali díru. Vzniklou záplatu jsme pojistili dvousložkovým lepidlem, které se po několika kilometrech ukázalo jako naprosto nevhodné. Další variantou byl silikonový tmel na motory a opět nafukovací balonky. Oprava vypadající jako tutová vydržela o něco déle než dvousložkové lepidlo, ale zklamala také. Třetí a zatím poslední variantou je nalezená a ukradená duše z kola. Podélně jsem ji rozřízl, kraje natřel silikonovým tmelem a omotal ji kolem vazelínou naplněné manžety. Stahovačkami jsem ji po krajích stáhl, tmel nechal zatuhnout a přes tuto novou manžetu jsem ještě vytvořil ochranný sarkofág ze zbytku duše. Naplněn zážitky z nedávné návštěvy Chernobylu si při omotávání manžety duší přijdu jako likvidátor jaderné katastrofy. Nic nesmí projít ven!

V neděli se konečně dostáváme k Černému moři, a to do města Unye. V plánu je opět kempík, protože si chceme dát pořádnou sprchu. Bohužel na severu Turecka začíná sezona ještě později než na jihu a sehnat kemp je obtížné. Nakonec se nám podaří přemluvit místního Sira Anthony Hopkinse. Jde jen o jednu noc a jsme tiší a hodní chlapci z Československa. Ukazuje nám sprchu a říká si o směšných 80,- za osobu. Po krátké procházce po černé pláži si k večeři si chystáme fišku, žampiony, krůtí a zeleninu. Ráno přichází na řadu sprcha, ale bohužel zjišťujeme, že nefunguje. Je ledová a nesprchuje. Sir nás ujišťuje, že v sezoně je v topu. OK. Fotíme, mizíme. Čeká nás 350km do čajového města Rize, kde se zdržíme… kvůli čaji!

ZA EXPEDICI DOLŮ A DOLEVA – JIŘINA AKA DVOJKO KUBIĆ
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz