NOMÁDI: Zkuste to taky. Aspoň jednou v životě, píše z cesty na Dálný východ česká posádka

Nervózně přešlapuji v hotelovém lobby poblíž centra íránské metropole Teheránu. Po třech týdnech cestování naším dostavníkem na území dřívější Persie nám přišlo jako vhodný nápad přiblížit se opět zevnějškem těm fotkám z cestovního pasu. Teploty tu na konci května (obzvlášť na jihu) nezřídka překračují 40 stupňů a to je v autě bez klimatizace už celkem dost. Radši bych volil kemp nebo snad hostel, ale prvního se v Íránu téměř nedostává a druhá možnost je buď stejně drahá nebo dražší než ubytování v hotelu. Vědomi si jistého pohrdání od pravověrných cestovatelů smlouváme cenu jak nejníž to jde a čekáme na akceptaci námi navrhované sumy „manažerem“. Už jde jenom o hru o čas, moje nervozita je z části hraná a pak také způsobená hrozným hladem. Je totiž ramadán…

Na cestu po Asii jsme se z Česka vydali na den přesně před dvěma měsíci. Stanovili jsme si poměrně smělý cíl dorazit během půl roku po stopách Hedvábné stezky, dále přes Pamirskou dálnici, Kazachstán a Mongolsko až do ruského Magadanu. A za měsíc zpátky. Že je to možné, dokázala spousta nomádů před námi (naposledy zřejmě Po vlastní ose). Že to bude těžké, nám v nepravidelných intervalech připomínají patálie na hranicích či (zatím) drobnosti s autem. Především je to ale krásné. Milujeme poznávání a objevování nového a je jen málo dnů na naší cestě, které nám něco takového nedopřály.

Putování po Íránu se však pomalu blíží do svého závěru a zhruba za týden budeme překračovat hraniční přechod do Turkmenistánu. S trochu štěstí na to nebudeme sami - v přístavním městě Busher jsme potkali Sandru s Chrisem, švýcarský pár s dodávkou i plány podobnými těm našim. Vlastně každou chvíli někoho potkáváme. Pavola s Ivanou, dva Slováky spolu na cestách kolem Světa. Maxe s Annou, kteří odjeli z Berlína bez jediného víza nebo snad jen náznaku přesnějšího itineráře cesty. Partičku šesti španělských bláznů ve středních letech, kteří na Vespách (!) míří do Vietnamu a spoustu dalších. S někým máme společný kus cesty nebo nocležiště v přírodě, s jiným jenom prohodíme pár slov o nomádských osudech, vyměníme expediční samolepky a pokračujeme dál.

Mnoho více či méně známých osobností z české cestovatelské scény nám před odjezdem bylo vzorem a inspirací. Jejich články, fotografie a videa pak přímo motorem pro uskutečnění něčeho zdánlivě tak bláznivého. Zároveň jsme si s sebou však stále vezli tu skrytou metriku „dobrodružnosti“ naší cesty. Jsme na stejných místech, zažíváme to samé, co jsme četli/viděli u jiných? Nemělo to být podle popisu lepší? Děláme všechno „správně“? Nutno přiznat, že právě až Írán nám v tomto směru otevřel oči. Naučil nás zahodit všechna očekávání a užívat si překvapivé příběhy tak, jak je umí zprostředkovat snad jen místní lidé. Pro většinu z vás to může být naprostá samozřejmost, pro nás drobné vítězství na cestě za pocitem úplné svobody.

Částka za ubytování v hotelu je odsouhlasena oběma stranami, vyrážíme vstříc klimatizovanému luxusu. Po krátkém odpočinku se chystáme navštívit pár zajímavostí hlavního města a sehnat nějaké náhradní díly na auto. Snažíme se o to už od Tabrizu, v zemi výhradně benzinových či plynových aut je bohužel pro naše dieselové vozidlo těžký život. Hlavně se ale konečně půjdeme najíst! Počítáme poslední dny postního (?) měsíce a společně si slibujeme, že příští návštěvy muslimských států budeme líp plánovat. A co dál? Dál se necháme týden unášet osudem směrem k severním hranicím Íránu. Probouzet se s mlhavou představou nového dne a usínat s pocitem dalšího poznaného koutu naší planety. Zkuste to taky. Aspoň jednou v životě.