23. června 2018 6:53 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

O putování po širém světě v tuktuku, pěšky nebo na kole

Pozitivní přístup je základ úspěchu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pozitivní přístup je základ úspěchu | foto: Archiv Tomáše Vejmoly

Tomáš Vejmola alias Tomík na cestách před dvěma lety opustil práci, prodal všechno, co měl, a vyrazil do světa. Prošel trek kolem Annapuren v Nepálu, na kole ujel za 101 dní sedm tisíc kilometrů do Gruzie a zpátky a nyní se pokouší o další výzvu. V thajském Bangkoku koupil tuktuk, ve kterém by rád dojel až do rodných Hranic na Moravě.

Máš za sebou cesty pěšky nebo na kole. Proč sis pro tu další vybral zrovna tuktuk čili motorovou rikšu běžnou v jihovýchodní Asii, která je pro nás spíš exotické vozítko?
Je to zas něco nového. Nikdy předtím jsem se taky do světa nevydal pěšky nebo na kole neujel více než padesát kilometrů, a právě proto mě tyto cesty lákaly a zdály se mi tehdy nemožné, ne však nereálné. Nakonec jsem těch sedm tisíc kilometrů na kole ujel, i když tomu moc lidí nevěřilo. Cesta z Bangkoku tuktukem domů… Už jen ta věta zní šíleně a skrývá se za ní mnoho dobrodružství a neznámého. Jakmile lidi říkají, že něco nejde, tak se na to hrnu. Miluji bourání hranic a stereotypu. Tohle vozidlo jsem si vybral taky proto, že doma zkrátka žádné nejezdí a bylo by fajn ho dovést na Moravu přes půl světa a ukázat, že to jde, když se chce.

Během své cesty už jsi musel řešit nespočet poruch. Která tě nejvíc zdržela?
Těch bylo mraky, ale když se ohlédnu zpět, tak se směju, jaká to byla ve skutečnosti drobnost, a stačilo třeba jen utáhnout šroubek a předejít poruše. To je ale to, co mám na téhle cestě rád. Člověk se pořád učí. Jak si lépe zapamatovat chybu a poučit se, než si pořádně narazit nos. Poruchy jdou rychle opravit, ale v Asii je na všechno čas, lidi tu nepospíchají, zvlášť v Indii. Zdržení kvůli opravě mi ale tolik nevadí, mám díky tomu čas se seznámit s místními lidmi. Bydlím třeba u mechanika doma a poznávám jejich kulturu, jejich zvyky a vnímám tu zemi daleko více než běžný turista ubytovaný na hotelu s jednodenním výletem na nejbližší památku a zpět. Maximální zdržení bylo 14 dní s opravou pístu, který se ani neopravil, ale za to jsem potkal nové přátele, které zas rád uvidím.

Vyjížděl jsi s nulovou znalostí motorů apod. Co ses naučil opravit si sám?
Den před cestou mi otec vysvětloval na naší benzínové sekačce, jak funguje karburátor, a nikdy předtím jsem vlastně do motoru ani nenahlédl. Zkrátka mě to nezajímalo, tak proč o tom mám něco vědět? Tady mám ale za úkol dovést přes půlku světa 35 let staré asijské vozidlo a nemám nikoho za zadkem, a abych dojel v pořádku domů, tak mě to donutilo začít přemýšlet, jak takový motor funguje, co potřebuje a jak se o něj starat. Teď i podle zvuku poznám, jestli je ucpaný karburátor, jede jen jeden válec nebo je svíčka od uhlíku. Zkrátka potřebuji dostat Žihadlo domů, tak mi nezbývá jiná možnost než se to vše naučit opravovat. Naštěstí můžu volat tátovi nebo kamarádovi Pepovi, kteří jsou mechanici a na dálku můžou poradit. Protože tady tomu nikdo nerozumí.

Na hranicích Thajska jsi měl celkem problém tuktuk převést. Jak se to nakonec podařilo?
Musel jsem navštívit několik úřadů, abych získal povolení. Což nebylo lehké. Zkuste získat povolení, které většina úředníků v Thajsku nezná, neumějí pořádně anglicky, stejně jako já, a snaha pomoct mi je minimální. Při prvním pokusu přejet hranice jsem podle celníka neměl všechny papíry k překročení hranic v pořádku, a tak mě nepustil. To bylo v loji, protože další vstup do Barmy byl možný až za dva měsíce. Na druhý pokus jsem s sebou měl ty samé papíry plus pár navíc ověřených právníkem. Čím víc papírů, tím lépe. Pustili mě a já se najednou cítil volný. Tohle jsem bral za největší překážku na cestě. Při odjezdu mi ukápla slza. Řekl jsem si, že už mě nic nezastaví.

Mezikulturní setkání
Spaní pod stanem je super

Máš za sebou v tuhle chvíli přes 7000 km přes Thajsko, Barmu, Nepál a Indii. Jaké dojmy v tobě ty země zanechaly?
Tohle ještě nedokážu pořádně říct, protože jsem neustále v jedné velké agonii a všechno to opadne, až dojedu domů. Myslím na to, co je teď a co bude zítra. Když jsem ale dnes vybíral fotky pro tento rozhovor, tak jsem na ně nevěřícně koukal, jak jsem projížděl třeba mimořádně nádhernou Barmou s tímto strojem. Při vzpomínce na toto období mě krásně zamrazilo. V Thajsku jsem potkal mnoho hodných lidí a přespával v buddhistických chrámech a učil se od mnichů jejich tradice. V Nepálu zas s kamarády utíkal v džungli před slonem a zažil tam nejkrásnější výhled na Himálaje. No a Indie... té mám po třech měsících plné zuby, jelikož jsem tu sám a ke všemu cizinec s vozidlem, tak se mě snaží často ožebračit. Prostor jim na to moc nenechávám, ale ubránit se stojí plno sil. Psychicky je to náročné a podobné dohady jsem nikdy v životě nezažil. Klika, že tu mají dobré jídlo.

Jak na tebe reagují místní? Nejsi pro ně trochu exot?
Já byl za exota i doma, takže v tomhle žádná změna. V Indii jsou hotoví, když vidí thajský tuktuk, a dvakrát tolik hotoví, když ho řídí běloch. Často se mě snaží zastavit a ptají se, odkud jsem a co tu dělám. Nemůžou uvěřit, že jedu z Thajska po zemi. Často si myslí že jsem letěl letadlem nebo lodí. Taky mě litují, že jsem sám a už mi i nabízeli jejich dceru. Na pár dní by to bylo fajn, ale ženská by mě zdržovala.

Hodně mě taky zastavují policajti, jen aby se podívali, co to je za stroj, a nabízejí mi doprovod s majákem, když hledám třeba servis. Raději tedy jezdím z kapucí a šátkem přes obličej. Budí to méně pozornosti a já můžu aspoň trošku nerušeně projíždět. Jednou jsem třeba přespával ve slumu v jedné vesnici ve východní Indii, tam většina lidí bělocha nikdy neviděla a všichni si mě museli omrknout a osahat. Zajímal jsem je spíš jen já než vozidlo, které ujelo takovou dálku. Bylo to zvláštní, to vám povím.

Jak se ti jezdí v hektické asijské dopravě?
Pro lajka ze začátku vypadá místní doprava hekticky, zvlášť v Indii. Ale časem poznáte, že to má určitá pravidla. Musíte se tady více ohlížet a dávat pozor, a hlavně troubit a troubit, ale v tom zmatku a hluku stejně ani nepoznáte, kdo troubí. Třeba nehodu na vlastní oči vidím dvakrát třikrát za měsíc. Já je tady nechápu. Řidič na motorce musí mít podle zákona helmu, ale spolujezdec už ne a už vůbec nevadí, že jedou na motorce čtyři lidi i s kojencem. Hlavně, že má řidič helmu. Indii nepochopím. V Thajsku a Myanmaru jsou řidiči ohleduplní mnohem více a do Nepálu moc vozidel nejezdí.

Dál míříš do Íránu. Kudy povede tvoje cesta dál?
Na Írán se neskutečně těším, ale mám i trochu obavy, jak se mi tam pojede po dlouhých nekonečných písčitých cestách, kde nic, tu nic. Pak mířím na Gruzii, Rusko a Ukrajinu. Loni jsem tamtudy jel na kole a rád bych navštívil lidi, kteří mě hostili minulý rok. Chci je překvapit. Taky mě cestou láká místní kuchyně, pěkný holky a nádherná krajina. Pořád ale přemýšlím, jestli to nevzít jihem Turecka, poté na Bulharsko, Rumunsko a domů. Uvidím, kam mě to zaveze. Nechci být ničím vázaný a mít striktní plán. Člověk je pak ve stresu, když maličko odbočí nebo něco nevyjde. Mám rád překvapení. Prostě jedu domů, a to je vše, co je potřeba vědět.

Cestu jsi pojal celkem nízkonákladově. Na čem se dá podle tebe na takhle dlouhé cestě nejlíp ušetřit?
Tahle cesta moc nízkonákladovka nemůže být. Platí se velký peníz za přejetí přes Barmu nebo za loď z Indie do Íránu. Musel jsem pár měsíců pracovat v Anglii, abych na cestu našetřil, využil jsem crowfunding i sponzoři pomohli a za to jim neskutečně děkuji. I přesto se snažím ušetřit, kde se dá. Nejlépe na cestě ušetříte stanem, navíc je to krása, spát ve stanu. Nebo když se stravujete s místními na ulicích – zelenina i ovoce jsou plné vitamínů, jsou levné a navíc výživné. Ušetříte i díky mobilním aplikacím jako couchsurfing, uber nebo obyčejným stopováním, které je v Asii oblíbené.

Na cestě jsi už přes osm měsíců. Zabrat dostalo kromě tuktuku jistě i ostatní vybavení – stan, spacák atd. Co si ti osvědčilo?
Zatím všechno drží, což se divím, protože jak batohu, tak stanu nebo spacáku dávám zabrat. Často spím ve stanu. Mám to raději než hotel. Většinou najdu klidné místečko, kde je klid a romantika. Mám stan Sparrow od High Peaku, kde je dost místa. Hodím si tam přes noc všechny věci, co vezu v tuktuku a ještě se krásně vyspím. Stejně tak i pohodlná nafukovací karimatka od stejné značky. A věci jsou pořád stejně funkční, a to já potřebuji.

Kvalitní spánek je na cestách obrovsky důležitý. Když se člověk vyspí špatně, tak si špatnou náladu nese po zbytek dne. Tady si to nesmím dovolit. Každá negativní myšlenka a špatná nálada mě vzdaluje od domova. Jediné, co se pořádně opotřebovalo, byly proprděný trenky.

Na cestě člověk potká celou řadu zajímavých lidí, JV Asie

O své cestě točíš pravidelně videa a sdílíš je na svých stránkách a na facebooku. Co chceš svými příspěvky lidem sdělit?
Nějak jsem nepřemýšlel, co bych tím chtěl sdělit. Já zkrátka dělám v životě to, co mě baví, a každý si z mého cestování může vzít to, co chce. Někoho možná inspiruji, někoho třeba rozesměji a jiného zase do něčeho nakopnu. Ono už je to dva roky, co své zážitky z cest sdílím na sítích. Začalo to nevinně – hlavně pro kamarády, aby se koukli, jak si trouba bez zkušeností poradí. Na videích se snažím zachytit opravdové zážitky a emoce, problémy i schopnost umět si přiznat chybu. Točím věci tak, jak jsou, a na nic si nehraju. Je to přirozenost, co mě baví sdílet. Podle mne je to klíč ke štěstí – být přirozený a svůj.

A co cesta přináší tobě osobně?
Hezká otázka. Je to neskutečné dobrodružství, které přináší obrovské emoce. Člověk projíždí přes půlku Asie v tuktuku a cítí nepopsatelné štěstí a radost ze života. Často si říkám, že tohle nemůže být ani sen, protože o tomhle se mi nikdy ani nezdálo. Ale najednou se během lusknutí prstů ukáže druhá stránka mince – nemáte sílu dál pokračovat, protože jste samotní, motor se kazí, a když si uvědomíte, kolik kilometrů máte ještě před sebou, tak si přejete ze všeho nejvíc konec. Tady tyhle výkyvy nálad mě velice unavují a často se cítím beznadějně. Za tu dobu jsem ale naučil s tím pracovat, vědět, že každý problém má řešení a většinou více než jedno. Hlavně nikam nespěchat, to by byl kámen úrazu. Je taky důležité si věřit a sám sobě říct, že to není tak zlé a že mám ještě dost síly na pokračování. Člověk zvládne mnohem více, než si myslí.

Kdybych se za tu dobu nenaučil se sebou pracovat, tak bych cestu dávno vzdal. Baví mě nad sebou vyhrávat a sám sebe překvapovat. Taky bez velké podpory lidí, co mě sledují a drží palce, a bez Ladislava, který je mou pravou rukou z domova, bych cestu těžko zvládl. Cesta mi tedy přinesla i zjištění, že na tom světě žije i plno hodných lidí, co pomůžou, a díky kterým můžu zdárně dokončit cestu. No a na závěr snad jen, že jsem vždycky chtěl mít trošku jiný život a v tomhle jsem se našel.

Tomíka na cestách můžete sledovat na facebooku nebo na stránkách www.tomiknacestach.cz

Natálie Kohoutková