8. září 2018 6:06 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Od moře k moři putuje sama jen s lehkým batohem. Jak se žije na cestách?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Batoh Gossamer Gear Gorilla 40 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Batoh Gossamer Gear Gorilla 40 | foto: Archiv Viktorka Hlaváčková

Má za sebou už třetí etapu své výpravy „kolem světa“. Tentokrát se Viktorka Hlaváčková vydala na přechod Kavkazu - putovala pěšky od Černého moře ke Kaspickému.

Viktorčin batoh je vcelku malý, a přesto obsahuje všechno, co mladá cestovatelka potřebuje. Na svých cestách testuje vybavení pro obchod Pod 7 kilo, a svůj gear list má propočítaný na gramy. Jaké to je, toulat se sama kavkazskými horami, a jak si na takovou cestu sbalit?

Máš za sebou cestu od Černého moře k moři Kaspickému, což je pořádná štreka, začneme tedy od začátku. Co je tvůj první krok, když se začínáš balit na takovouto cestu?
Nejdřív si zrekapituluju kvality a slabiny vybavení z předchozí dlouhé cesty. Kvalit se pak držím, a slabiny se snažím nahradit něčím lepším. S tím mi pomáhají kluci z Pod 7 kilo. Jezdí pravidelně na veletrhy s outdoorovým vybavením a mají výborný přehled o tom, co se v ultralightu děje a jaké jsou novinky, což já tolik sledovat nestíhám, vzhledem k tomu, že dávám přednost horám před veletrhy. Takže já se třeba z pěší cesty do Istanbulu vrátila po půl roce do Čech a stěžovala si, že nepromokavá bunda, kterou jsem testovala, je skoro ve všech ohledech perfektní, jenže má tu vadu, že membrána není moc trvanlivá, když na ní nosím batoh.

A kluci mi na to řekli, že ta stejná firma začala vyrábět podobný model, Montane Minimus 777, který je lehčí a při tom s třívrstvou, trvanlivější membránou. Tak jsem si ji vzala s sebou na Kavkaz, a po sedmiměsíční cestě je ta bunda pořád v perfektním stavu, teďka ji mám s sebou na Islandu. Tímhle způsobem svůj gearlist každoročně zdokonaluju.

Jaké největší chyby (pokud nějaké) jsi dělala při výběru vybavení pro svoji první cestu a teď už je určitě neuděláš?
Chyby jsem udělala, a dělám je pořád, i když teď už se jedná spíš o detaily. Když člověk vybavení testuje, musí tam zbýt nějaké místo pro omyl, to by jinak nebylo testování. A kvůli tomu prostoru pro chybu, mě to pořád ještě baví, kvůli tomu, že je pořád co vylepšovat. Teď už mám třísezónní vybavení do hor v mírném pásu dost zmáknuté, ale čekají mě taky úplně jiné podnebné podmínky. A tam zase ty chyby určitě budou.

Například na přechod karpatského oblouku, což byla moje první půlroční cesta, jsem si vzala pouze 25 L batoh. Všecky věci se mi tam vešly, a ještě mi v batohu zbylo místo. Jenže to nebylo dost místa na jídlo třeba na týden, nosila jsem pak zásoby navázané zvenku na batoh, a to moc praktické nebylo. Navíc jsem nepočítala s tím, že rychle zhubnu, a tak mi byl po pár týdnech bederní popruh příliš velký. Dneska už nosím batoh o objemu minimálně 40 L a počítám s tím, že bederák musí mít rezervu.

Pokud člověk jde několik měsíců, musí mít věci, na které je spoleh. Když si vybíráš vybavení, jaká kritéria jsou pro tebe nejdůležitější?
Hmotnost na prvním místě. Nemá smysl tahat se s těžkým vybavením, takže si vybírám hlavně ultralight produkty. Zároveň ale nejlehčí věci nejsou samozřejmě nutně nejlepší, je potřeba zhodnotit taky další parametry. Třeba multifunkčnost – tou vyniká můj oblíbený pončo/přístřešek od Sea to Summit. V batohu miniaturní balíček o hmotnosti 184 g a v praxi pláštěnka pro mě i batoh, celta pod karimatku nebo přístřešek proti dešti, namísto stanu. Důležitá je samozřejmě i kvalita provedení, musím té věci věřit, že půl roku permanentního používání v horách vydrží. A pak je to individuální u různých věcí, třeba odolnost a prodyšnost u bot, dostatečně paropropustné taky musí být membrány v oblečení nebo ve žďáráku.

Vybavení na přechod Kavkazu od Černého moře ke Kaspickému
Sea to Summit pončo-přístřešek

Podle čeho například vybíráš boty?
Myslím, že na kratší cesty, když člověka cestou nečeká moc sněhu, a když chodí po prošlapaných cestách, stačí běžecké boty – jsou lehké, pohodlné a rychle uschnou. Na druhou stranu, jejich životnost bývá maximálně kolem tisíce kilometrů, v náročném terénu ještě míň. Já potřebuju na své delší cesty odolnější obuv, nečeká mě nikde balíček s novými. Často chodím exponovaným terénem mimo jakékoli pěšiny, a na podzim už bývá na horách sníh, a tak nosím pohory. První dva dlouhé pochody byly pohory nejslabší stránkou mého gearlistu, ale na Kavkaz mi česká firma Prabos ušila celokožené pohory bez membrány, a na ty teď nedám dopustit.

S dobrými koženými botami může člověk v pohodě přecházet potokem, aniž by promokly, a když už promoknou, vyschnou rychle. Membránové boty svoje dobré vlastnosti tak po měsíci chůze ztratí, pak extrémně pomalu schnou, jsou málo prodyšné a začnou zapáchat. Takže membrána, ať už jakákoli, dle mého názoru do trekových bot nepatří. Jinak s sebou nosím taky ultralehké barefoot sandály Huarache od českého výrobce Tara. Jedna váží 50 gramů a používám je nejčastěji při brodění řek, a potom taky, když se chci chvíli zdržet na jednom místě – je dobré, když si jednou za čas můžou nohy odpočinout od pohor.

A spacák a věci na nocování obecně?
V našich podnebných podmínkách se mi osvědčila kombinace péřový spacák Cumulus Lite Line 300, bivakovací vak High Point Superlight Cover, skládací karimatka Therm-a-Rest Z-Lite a už zmíněné pončo/přístřešek Sea to Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho. Celé to dohromady, včetně stanových kolíků, váží jenom 1409 g, a od jara do podzimu mě to ochrání před dešti a chladem. V zimě pak vyměním skládací karimatku za nafukovací Therm-a-Rest NeoAir XLite, a vezmu si teplejší péřák. Péřové spacáky totiž mají mnohem lepší poměr tepelné izolace a hmotnosti než syntetické.

Sea to Summit pončo-přístřešek

Nosit s sebou stan ve zvyku nemám, nevyhovuje mi, že pak nevidím kolem sebe, a že jsem nápadná. Navíc pro stavbu stanu si člověk potřebuje najít vhodné místo a jsou to zbytečné gramy navíc. Přístřešek si můžu postavit v podstatě kdekoli, klidně uvnitř nějakého křoviska, je nenápadný a sbalený se vejde do kapsy.

Co oblečení?
Mám vynikající zkušenost s oblečením z merina od Icebreakeru, hlavně pokud jde o spodní prádlo, termoprádlo a ponožky. Merino vlna dlouho odolává zápachu, takže triko s krátkým rukávem stačí jedno – občas ho vyperu v potoce, vcelku rychle uschne. Ponožky do trekových bot od Icebreakeru jsou jednoznačně nejlepší, jaké jsem kdy testovala – nezapáchají, jsou pohodlné a výborně odvádějí vlhkost. Na půlroční cestu mi stačí troje, a nemusím je minimálně devět dní prát.

Kromě Icebreakeru mám ještě péřovou bundu od Cumulu, který je známý především výrobou ultralehkých spacáků. Je neskutečně lehká a při tom bez kompromisů. Když dlouho prší, přetáhnu si přes ni ještě nepromokavou bundu Montane Minimus 777, a jsem v teple a suchu. Pokud jde o kalhoty, používám odepínací, rychleschnoucí. Nejradši mám Exploration Convertible pants od The NorthFace, v létě je nosím jako kraťasy, a za chladného počasí pod nimi nosím legíny z merina.

Bez čeho bys nemohla vůbec na cestě fungovat?
Nemohla bych fungovat bez zápalu pro to, co dělám, bez lásky k horám. Věci jsou vždycky nějak nahraditelné, člověk nemusí mít s sebou všecko, a nemusí nutně mít ty nejlepší věci. Na druhou stranu mi přijde nesmyslné tahat na zádech dvacetikilový batoh a kupovat si nekvalitní vybavení, jako to často vídám u trekařů, které na cestách potkávám. Kromě toho, za nekvalitní vybavení člověk ve výsledku utratí víc peněz, protože jej musí často obměňovat.

První dvě pěší etapy cesty jsi podnikla s rozpočtem 1 Euro na den. Bylo to teď stejné?
To euro na den, to byla spíš taková meta, které jsem se snažila držet. V průměru jsem vždycky o pár centů přetáhla. Během druhé etapy už bylo euro na den limit jenom pro jídlo, za noclehy jsem neutratila ani cent, ale platila jsem cestu domů, půjčovné za kajak apod. Během třetí etapy jsem projedla odhadem necelá dvě eura denně – zhubla jsem sice jen 7,5 kg, ale protože to bylo fyzicky náročnější, měla jsem potřebu jíst víc. Kromě toho, na některých místech Velkého Kavkazu jsou ceny jako v Alpách – koupila jsem si třeba plechovku fazolí za cca 80 kč.

Co tě k této „šetrnosti“ vede?
Čas, který nemusím trávit vyděláváním peněz, je čas, který můžu trávit svobodně. Když si člověk zvykne na luxus, je pro něj pak luxusní máloco. Když má občas hlad, pochutná si i na suchých vařených bramborách jako by to byl třeba kaviár. A to mě baví, mám prostě radost ze života. Třeba v Adžárii jsem squatovala ve třetím podlaží nějaké opuštěné ruiny. Přímo na pláži, s vynikajícím výhledem na moře. A večer si pod tím barákem postavili stany nějací Rusové, a hráli celý večer na kytary a zpívali. Takže jsem úplně zadarmo měla pro sebe celý barák přímo na pláži s fantastickým výhledem a živou hudbou před spaním – říkala jsem si, že kdybych si tohle chtěla koupit, nebylo by to zdaleka tak dokonalé, jako takhle.

Péřová bunda Cumulus Incredilite Endurance a rukavice Montane Prism Glove

Samota může být občas hodně nepříjemná, zvláště když člověk jde dlouho monotónní krajinou. Jak to zvládáš? Nechybí ti blízcí přátelé, kamarádi neb rodina?
Samotu jsem zažila jenom jednou, to bylo v Karpatech. Od městečka Vatra Dornei na severu, až po hory Bucegi, což bylo asi měsíc chůze, jsem nepotkala jediného baťůžkáře. Potkala jsem jen pár místních, ale nebyli tak přátelští jako Rumuni na severu nebo na jihu, nebo jsem prostě na setkání s takovými neměla štěstí. A tak jsem přibližně ten měsíc nemluvila s nikým déle, než pět minut, a spíš jen o praktických věcech.

Vybavuju si moment, kdy jsem sešla do nějaké zapadlé vesničky dokoupit zásoby potravin. Tak strašně jsem prahla po jakékoli vstřícné interakci s člověkem, že jsem prodavačku hypnotizovala snahou o oční kontakt a pořád se na ni usmívala jako pitomec, protože jsem hrozně chtěla, aby mi úsměv oplatila. A ona se neusmála. Zpětně se tomu nedivím, protože jsem se jí nejspíš musela zdát jako blázen.

Pak už jsem v horách samotu nezažila nikdy. Lidi, co v horách žijí, bývají obvykle velice družní a přátelští, na pocity osamocenosti tak nezbývá místo. A na svoje blízké se samozřejmě těším, ale vědomí, že jsme jeden pro druhého, mi dává sílu vždycky, když to potřebuju. Láska a důvěra se přeci neztrácí po pár měsících, kdy se lidi nevidí. Naopak, společně stráveného času s přáteli si teď, když cestuju, vážím víc, než dřív.

Už máš v hlavě nějaký další cíl?
No jo, těch cílů je spousta. Nejbližšími cíli jsou napsat o svých putováních knížku a sestříhat dva filmy, které už mám natočené. Ale jak to tak vidím, bude to možná ještě rok trvat, neboť mám spoustu dalších aktivit, a jsem trochu perfekcionalista. A míst, která mě lákají, je všude po světě hodně, ráda bych se vrátila ještě na Kavkaz, jsou tam pořád místa, která mi unikla, hlavně v Ázerbajdžánu. A íránské hory, ty mě taky silně vábí. Jediný kontinent, který mě nijak zvlášť neláká, je Afrika. A obávám se, že právě z toho důvodu, se tam budu muset vydat - čekám jen na moment, až mě to posedne.

Co bys poradila úplnému začátečníkovi, který tenhle rozhovor čte a chce vyrazit na dlouhý trek?
Doporučila bych vyrazit. Lidi se pořád na něco vymlouvají, třeba nedostatek financí na vybavení je výmluva, kterou slýchám často. Ale kdo chce, ten jde, a může mít třeba spacák po dědečkovi a krosnu po babičce. Taky jsem začínala s nejlevnějším batohem ze supermarketu nebo třeba s vojenskou pláštěnkou proti postřikům namísto žďáráku. A šlo to – ono to špatné vybavení člověka časem naučí umět si ty outdoorové věci správně vybrat a dobře sbalit batoh, stejně jako vydržet nějaké to nepohodlí.

Jiří Kalát, HedvabnaStezka.cz
  • 5Diskuse