V Lucembursku nám nejvíce chyběl tvaroh, chléb a kroupy, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Jako první věc před stěhováním většinou řešíte bydlení. Hledat byt v Lucembursku není žádný med - realitní trh je velmi živý a hezký byt zmizí během chvilky. Proto ani nemá cenu shánět pronájem dlouho dopředu. Pokud se vám nějaký byt líbí a nabízí ho za přijatelnou cenu, není radno váhat a smlouvu je lepší podepsat raději hned po prohlídce. Mně s výběrem a prohlídkami bytů pomohla agentura, kterou mi zaplatil zaměstnavatel jako jeden z nástupních benefitů. Za jeden den jsme s poradkyní projeli zhruba deset bytů. Z těch tří, které se mi líbily, zůstal odpoledne už jen jeden, takže jsem moc na výběr neměl. Bydlení je velmi drahé a tvoří významnou položku v rodinném rozpočtu. Mnoho lidí dokonce denně dojíždí za prací z okolních států. Město kvůli tomu muselo vystavět obrovské množství parkovišť.

Po příjezdu se mi líbila klidná atmosféra města, čistota a udržované veřejné prostranství. A jsou to i drobnosti, například když pracovníci technických služeb v parku při sbírání kaštanů schválně nechají pár hezkých na zemí, aby je mohly sebrat děti. A květiny přesazované podle toho, kdy kvetou. Mezi domy a silnicí bývají vjezdy do garáže nebo předzahrádky, které bývají až kýčovité nazdobené. Ploty jsou spíše symbolické - nízké a kamenné. Domy v centru měst také nehýří náhodnými barvami, velmi oblíbená je především kombinace bílé a pískové barvy, zřejmě po vzoru šlechtických sídel. Střechy jsou tmavě šedé, což může pro středoevropana zvyklého na pálené tašky působit trochu nezvykle. A také dřevěné okenice, typické pro Francii. A hlavně, je tu minimum reklam, plakátů a billboardů, což je obrovský rozdíl, který si zpětně uvědomíte až po návratu do Čech.

Překvapilo mě i nezvyklé prolínáním jazyků, ze kterého jsem byl ze začátku velmi zmatený. Je to dáno především polohou Lucemburska a tím, že zhruba polovina obyvatel jsou cizinci ze všech koutů světa, kteří sem přijeli za prací. Lidé jazykové tanečky řeší dennodenně, jsou velmi tolerantní, snaží se najít společný jazyk a porozumět si. U pokladen v obchodním domě Auchan dokonce mají na každé pokladně vlaječky, které značí, jakými jazyky se s danou pokladní domluvíte. Někdy je to vlajka jediná (typicky francouzská), u jiné pokladny najdete vlajek až pět. I doktora či úředníka můžete online vyhledat podle toho, jakým jazykem mluví. Jak říkají sami Lucemburčané: jeden jazyk nestačí. Úřední jazyky jsou tu hned tři: lucemburština, němčina a francouzština. Pokud se do Lucemburska chystáte, ideální je naučit se francouzsky, tak se tu domluvíte asi nejlépe. Ale i s angličtinou tu lidé přežívají léta celkem bez problému. Velkou roli v prolamování ledů hrají děti, ale to je asi všude. Rodilých Lucemburčanů mnoho neznáme, ale vypadají jako příjemní a velmi slušní lidé, kteří si rádi užívají života.

Další typickou věci jsou rolety. Téměř každý dům a byt je vybaven šedými venkovními roletami. Ptali jsme se, proč tomu tak je, ale názory se různí: lepší tepelná izolace, spánek v absolutní tmě, ochrana soukromí... Já si myslím, že je to asi kombinace všeho. Každopádně, zvuk otevírajících se rolet patří k lucemburskému ránu stejně jako vůně čerstvé kávy a croissantu.

Co mi dále utkvělo v paměti, bylo množství elegantních kravaťáků, kteří se do práce vozili na elektrické koloběžce, samovyvažovacím vozíku, nebo jiném nezvyklém dopravním prostředku. Když už jsme u toho, nemůžu opomenout ani vozový park. Většina aut není starší pěti let a trvá jen krátce, než se přestanete ohlížet za každým Bentley, Maserati a Aston Martinem, který kolem projede. Velké bavoráky a rovery rozváží děti do škol, střední třída jezdí do práce audinou nebo mercedesem a mezi nimi kličkují hejna malých vozítek typu Mini Cooper, Fiat nebo Smart. Občas potkám i Teslu nebo nějakého naleštěného veterána. Movitější lidé mají aut několik - malá auta do města a větší na výlety.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Tady je těžké s něčím narazit, dalo by se říct, že už tu v jistém smyslu viděli všechno. Proto jsou zdejší obyvatelé velmi tolerantní, ale i trochu rezervovanější. Nikdy jsem se nesetkal s žádnou negativní reakcí přímo, ale člověk tak nějak podvědomě tuší, že určitým způsobem reprezentuje svoji zemi a naopak, země jeho původu reprezentuje jeho. Takže jsem pyšný na všechny české úspěchy a na to, co naši rodáci dokázali, ale na druhou stranu, za všechny trapné politické kauzy se stydím, i když je nemohu přímo ovlivnit. Co se Českých zvyků týče, v humoru jdou Češi určitě dál, než je tu běžně zvykem. Také možná zmíním oblečení. Myslím, že se Češi rádi oblékají především pohodlně, nikoliv pro vnější efekt. Tady mi to připadá posazené naopak a s tím mám jako ajťák „občas“ problém. Nenajdete zde také mnoho dětí, které by ve třech letech ještě nebyly v jeslích. Přijde mi, že o vzdělání dětí obecně se tu lidé velmi zajímají, a jsou ochotní za něj platit nemalé částky, i když mají státní školství k dispozici zdarma.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Nejspíš ano, zatím ale nemáme konkrétní představu o termínu. Čím déle tu zůstaneme, tím více si našetříme, ale návrat bude o to těžší.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Manželce ze začátku chyběl především tvaroh, kroupy, mletý mák a český chleba. Ale na druhou stranu, místní jídlo bychom zase postrádali v Česku. Potraviny tu jsou velmi kvalitní a člověk nemusí tolik koukat na složení, například jestli je šunka nebo párek opravdu z masa, čokoláda z čokolády, a podobně. Za to se platí vyšší cenou, ale žádný extrém to není. Řekl bych, že ceny některých dražších potravin (víno, sýry, masné speciality) dokonce i odpovídají těm českým, kde jsou však kvůli takové ceně považovány za luxus. Kdo chce na jídle ušetřit, jede nakupovat do Německa nebo do Francie, je to jen pár desítek minut cesty. Stačí koupit dva prášky na praní a cestu máte zaplacenou tam i zpátky. Pořád je to pro mě trochu divný pocit, jezdit do Německa jako do levné země. A Francie má v tomto ohledu poměr výběr/cena/kvalita snad ještě lepší. Když jsme chtěli uvařit něco českého, většinou jsme upekli makovec, velikonoční beránek, mazanec, buchty a podobně. Všechno se snědlo, jen jsme se museli naučit na požádání přeložit názvy všech surovin.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Máme dvě dcery. Naše děti česky určitě mluvit budou, protože tak doma mluvíme s manželkou a čas trávíme i s dalšími Čechy. Kromě toho tu existuje tzv. Česká škola, která funguje o víkendu. Je prý po Bruselu druhá největší a podporuje ji i naše místní ambasáda. V současně době ji navštěvuje zhruba 60 dětí a moje žena tam začala učit také. Výuka je primárně užitečná dětem, které mají jednoho rodiče z ciziny a chtějí se zlepšit ve výslovnosti, slovní zásobě a ve znalostech o České republice.

Jinak je to tu se školami celkem složité. Škol je nepřeberné množství (veřejných i soukromých), na ty dobré se tvoří pořadníky a jsou velmi drahé. Za montessori školku můžete dát ročně víc, než za studium na českém PORGu. Ale není to nutné, bezplatné vzdělávání zajišťuje stát. V typické státní škole se děti učí nejprve psát německy a mluvit lucembursky. Po několika letech se začnou některé předměty učit i francouzsky a jako další jazyk přibírají angličtinu. Není zvláštní, když desetileté dítě plynně mluví i pěti jazyky. Má to však i stinnou stránku: děti, které jsou jazykově přetěžované, mohou být lehce frustrované, začínají obecně mluvit později a ze začátku míchají jazyky dohromady. Za pár let se to může srovnat, ale mohou s tím být i problémy.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Jak od koho - v naší kanceláři je téměř každý z jiné země a mluvíme dohromady zhruba dvanácti různými jazyky. Jsme ale dobrá parta a rádi si ze sebe a ze vzájemných předsudků děláme legraci. Z Česka znají kolegové většinou Prahu, Dvořáka, Jágra, Havla a Muchu. Taky ví, že máme dobré a velmi levné pivo. Ne všichni už ale ví, že nejsme Československo. Jedna historická postava, která nás s Lucemburskem spojuje, je Karel IV. Byl to syn Jana Lucemburského (zde známý jako Johann dem Blinden - Jan Slepý), který je pohřbený v kryptě pod katedrálou. Občas chodím kolem a navštívím ho. Lucemburčana však v týmu žádného nemáme, z práce znám všehovšudy jen jednoho. Většina zaměstnaných Lucemburčanů totiž pracuje ve státní správě.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Lucemburskou politiku příliš nesleduji, ale občas narazím na nějaký článek. V novinách se často píše o předsedovi vlády Bettelovi a velkovévodské rodině. Lucemburčani je milují, ale spíš jako svůj národní symbol. Hlavou státu je sice velkovévoda Jindřich, ale Jeho královská Výsost fakticky nemá žádnou moc. Poslední zbývající nástroj, tedy právo veta, si nechal odebrat parlamentem v čele s Jean-Claudem Junckerem v roce 2008. Velkovévoda totiž nemohl kvůli svému svědomí podepsat zákon o eutanazii, ale chtěl respektovat názor voličů, a tak společně s parlamentem změnil Ústavu tak, aby podpis neznačil vůli a názor panovníka, ale stal se pouhou formalitou. Podle mě to byla velká chyba.

Spravovat malou a bohatou zemi má určitě svá úskalí: nemůžete se vymlouvat, že na něco nejsou peníze. Peníze jsou na všechno, jde jen o to, aby se politické strany mezi sebou dohodly a následné budování neparalyzovalo chod města. Ve městě, kde se někde neustále něco staví a opravuje, je i mnoho otravných uzavírek. Mezi největší probíhající projekty bych zařadil stavbu tramvaje, rekonstrukci Pont Adolphe, terminálu Hamilius a výstavbu několika zbrusu nových moderních čtvrtí. Lucembursko prochází zlatým věkem a ceny realit tomu (bohužel či bohudík, podle toho, kolik jich máte) odpovídají.

Scénu momentálně ovládají křesťanští demokraté (CDU), demokratická strana (DP), ale jsou tu i zelení, piráti, extrémní levice (Die Linke) a konzervativní strana ADR. Vláda také musí neustále myslet na zadní vrátka a nenosit - jak se říká - všechna vejce v jednom košíku, tedy nebýt příliš závislá na bankovním sektoru, podobně jako byla před lety na ocelářském průmyslu. Investuje se tedy štědře do vzdělaní, IT a kosmických technologií.

Co se politické kultury týče, řekl bych toto: nevěřím, že by západní politici byli nějak výrazně lepší a čestnější než jejich české protějšky, ale co si nedovolí, je dělat z voličů blbce. Obecně by se dalo říct, že tady v Lucembursku je politické scéna stabilní a klidná. Vzrušení občas vzbudí nějaké referendum, například to o zavedení lucemburštiny jako primárního úředního jazyka nebo o volebním právu cizinců.