  |
Pár let jsme plánovali Alpy na předělu francouzských a italských hranic, ale odkládali jsme to. Nejdřív kvůli Islandu, pak kvůli Bosně, Albánii… (o cestě do Albánie čtěte zde). K nápadu jsme se vrátili až nyní - byla to vhodná volba pro první cestu s malými dětmi (2 a 4 roky). Od zimy jsme si také pohrávali s myšlenkou na Korsikou. Příroda na obrázcích vypadala famózně: vodopády, pláže, brody - něco pro každého z nás. Čas byl, tak proč ne. Jako třešničku na dortu jsme si nakonec schovali italskou řeku Tagliamento se svým věhlasným širokým korytem.
Upgrade Iveca Daily 4x4 na offroad pro 4 člennou rodinu (bez potřeby stanu)Nebyl čas ani finance na kompletní přestavbu, tak jsme se vrhli na vše, bez čeho nemůžeme jet a co půjde použít i později: - Voda: nová nádrž uvnitř, rozvod teplé i studené vody včetně sprchy a umyvadla. Poučení: když už voda vyteče, je to lepší ven, než dovnitř. - Sedačky: nové sedačky (otáčení se nestihlo, příště) - Vybavení: markýza, střešní okno s ventilátorem (obousměrným tahem a termostatem), kompresorová lednička, chemický záchod a plynový vařič na kartuše. - Odlehčení: odstranění zahrádky a žebříku, nový naviják se syntetickým lanem. - Spaní: vlastní výroba dětské palandy napříč auta vzadu (položené na zvýšené podlaze) - Úložné prostory: tři zadní “boxy” zvýšené podlahy obsahovaly nářadí. Další pak: oblečení, potraviny, vodu, záchod, lednici (kvůli které jsme museli zvýšenou podlahu ještě navýšit), dřez, nádobí a vařič integrovaný v přidělaném schodu ke zvýšené podlaze. - Topení: na doporučení “čínské” ale tímto ho dále nedoporučujeme (asi špatný kus, ale ani několik rozborek/zborek profíků ho nedalo dohromady). Po návratu jsme si pořídili dražší “ruské”. |
Alpy
Vyrazili jsme v půli července směr Lake Cenis (Francie). 2,5 dne jsme strávili v autě vyjma jednoho dopoledne u Lago Maggiore. Bohužel nám naše cestovní rychlost 90 km/h neumožňovala být rychlejší, ani s ohledem na obdivuhodně hodné děti. Jezero (přes 2000 m. n. m.) je nádherné. Zastihlo nás ale špatné počasí a hned první noc se nám nenávratně pokazilo nezávislé topení.
Naštěstí jsme děti popřikrývali a dopadlo to dobře. Pro příští dny jsme museli volit spaní v nižších polohách. Druhý den jsme i přes déšť a vítr všichni vyšlápli na Fort de Variselle, kde jsme podnikli podzemní průzkum a nakonec se i počasí umoudřilo. Přejeli jsme do Susa a pokračovali přes krásný průsmyk Colle delle Finestre, kde jsme poprvé pozorovali vyskakující horské sviště. Ranní mlhy vystřídalo slunce a tak byl krásný výhled.
Pokračovali jsme panoramatickou cestou Strada dell’Assietta vedoucí po hřebenech v téměř 2500 m. n. m. a vyjeli na Monte Pramand po kterém přišel na řadu neúspěšný pokus o projetí tunelu Galleria Monte Seguret. Jeho výška je zcela neznámá. Pravděpodobně z důvodů neustálých sesuvů a s tím spojenými rekonstrukcemi. Tunel byl znovu otevřen teprve rok zpátky. Před samotným dlouhým tunelem je ještě jeden kratičký, který jsme úspěšně ale těsně projeli (kdyby řidička viděla, jak těsné to je, určitě by k tomu nedošlo, ale pozorující manžel znakoval, že ok) a tak jsme usuzovali, že to byl test pro hlavní tunel a když jsme se do vjezdu vešli, jeli jsme dál. Bohužel se cca po 200 m objevily výztuže tunelu, auto se cuklo a ozvala se rána. Odnesla to střecha. Zatmelili jsme ji něčím, co bylo po ruce a doufali, že to bude stačit.
Potvrdilo se nám, že i ze špatného někdy vzejde dobré. Místo průjezdu jsme to otočili a směřovali přímo na jednu z velkých výzev pro Iveco - výjezd na Col de Sommeiller do 3000 m. n. m. Původně jsme tam měli jet až příští den, který byl hodně mlhavý a díky dřívějšímu výjezdu jsme si maximálně užili výhledy na pohoří, které se nám cestou nabízely a člověk jen tak nezažije. Cesta na Col de Sommeiller je ke konci placená a je otevřená pouze v některých měsících a to v závislosti na počasí. My jsme měli štěstí a mohli jet dál. Ačkoli se ledovec nahoře extrémně zmenšuje (díky čemuž zaniklo zdejší lyžařské středisko), jeli jsme skrz velké množství sněhu. Kolem nás byly místy až 1,5 m vysoké závěje, na kterých byly ještě nánosy sněhu z prorážení cesty. Motorkáři měli náš obdiv, pro ně to rozhodně nebyl pohádkový terén. Iveco to zvládlo na jedničku. Nejhorší na výjezdu byly velice úzké cesty a ostré zatáčky, kdy jsme měli vepředu pocit, že auto už není koly na cestě.
Další dny jsme přejeli Embrun, koupali se v La Durance, projeli jeden z nejvýše položených tunelů v Evropě (Parpaillon, 2 637 m. n. m.), projeli průsmyk Col de Tende a dorazili na Fort Central, kde jsme přespali, což byl nezapomenutelný zážitek nejen kvůli nenadálým změnám počasí. Bohužel kvůli výšce auta (3,2m) jsme museli zrušit průjezd slavnou Ligurskou cestou. Jsou tam skalní převisy, které bychom nepodjeli.
Přibližná mapa cesty
Korsika
Zbývalo nám 14 dní a tak jsme se rozhodli zkusit Korsiku. Přesunuli jsme se do Janova (kam se hrabe ucpaná Praha) a riskli, že na Korsice nechytíme covid a pustí nás za 12 dní na zpáteční trajekt. Přijeli jsme zcela bez plánu, což je pro nás nezvyklé. Představy o spaní na divoko se ukázaly jako zcela mylné. Každá cestička, která vede nikam, je něčí a zatarasená. Měli jsme ale obrovské štěstí a potkali německé offroaďáky s úžasnou německou knížkou s aktuálními mapami offroadových cest, které jsou volně a legálně průjezdné. To nám zachránilo dovolenou. Mohli jsme si ji nafotit a provázela nás tak celých 10 dní, které byly naprosto úžasné, i když dost horké. Při naloďování na trajekt jsme teplotu neměli a tak jsme z ostrova úspěšně odpluli. Tady je pár drobných poznatků z Korsiky:
- spaní na divoko nenajdete, pokud nevíte přesně kam jet
- začátkem srpna je tam velké vedro, ale vzhledem k dostupnosti koupání na každém rohu se to dá přežít
- v létě nečekejte, že najdete brody, všechny jsou vyschlé, našli jsme jeden jediný
- ač nejsme srdcem pěší turisté, hodně nás láká myšlenka na cestu GR20 skrz celou Korsiku a tuto nádhernou přírodu (o trekové trase GR20 více čtětě ZDE)
Divoké vlny u Porto
