27. srpna 2018 6:59 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Pojedu kamkoli, když je to dopředu: Jak to začalo aneb Korálky z Maroka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Risani - městská brána | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Risani - městská brána | foto: Petra Slavíková

Od naší první cesty stopem do Řecka uplynulo 26 let. Za tu dobu se změnila spousta věcí - kromě jedné - touhy rozletět se někam do světa a alespoň na nějaký čas za sebou nechat všední starosti i zaběhnuté pohodlíčko běžného život

Prvním autem byl Peugeot 405. Stačil nás ale odvézt jen na Sicílii a zpátky a pak nás, ne zcela dobrovolně, opustil. V našich rozhovorech se teď až podezřele často začalo objevovat slovo karavan a tak brzy poté následovala koupě dalšího člena rodiny, tentokrát VW Transporter 2 Westfalia. Díky němu jsme poznali voňavou Provence, věčné město Řím i úžasné divoké pláže západního pobřeží Itálie.

Přišly děti a „folcík“ začal být najednou malý, a tak zároveň s tím, jak přibývaly zkušenosti z cest i počet procestovaných zemí, směřovali jsme neodvratně k dalšímu levelu. Tím byl DAF 400, původně chátrající vrak, který Vláďa bez mrknutí oka proměnil na obytný karavan s vnitřkem Orient expresu! Absolvovali jsme s ním hodně cest, ale tím nejúžasnějším počinem byla poněkud neplánovaná cesta výsostným územím centrálních Karpat - jen dřevaři, jeden motorkář a my, po lesních stezkách, přes kořeny stromů, hluboké výmoly a nedůvěryhodně vyhlížející dřevěné můstky, průsmykem Passul Tartarau do rumunské Voineasy. Tehdy nám úplně do zpěvu nebylo, ale dnes je to jedna z našich nejdobrodružnějších cest.

Kenitra – kasba, cestou k Atlantskému oceánu
Fés – keramická dílna

Jak děti postupně odrůstaly, naše další cestovatelské plány nabíraly na síle a DAF byl náhle zbytečně velký, s malou průchodností. Když jsem pak uviděla inzerát s fotkou poněkud olezlého Nissana, bylo to jasné. A tak k nám přišel Brumbál, jednoznačně největší dříč, co znám, který neúnavně, bez zadýchání zdolával vysokohorské silnice Atlasu, do nebe stoupající kopce vzdáleného Kurdistánu i kodrcavé mongolské rolety. A protože toho ujel už opravdu hodně a nikdy nás nenechal v nouzi, sluší se ho trochu představit.

Nejprve jsme Brumbála testovali jen samotného bez „bedny“. Premiéru už jako...

Typ: Nissan Patrol K260 hardtop

Rok výroby: 1991

Motor: 2,8 TD s chladičem vzduchu, 86 kW

Palivo: nafta

Úpravy: podvozek Ironman, vzduchové měchy na zadní nápravě, mechanické volnoběžky ARB, zesílené tyče řízení, alu kryty podvozku, zesílený rám, pevnostní prahy, naviják 12 tis. liber

Vlastnoručně vyráběná nástavba: Základem je ocelová konstrukce, plášť ABS plast, alu plech, izolace 5 cm polysty-ren. Celková hmotnost při plném naložení cca 400 kg Nástavba je „sundavací a zas tam dací“.

Nejprve jsme Brumbála testovali jen samotného bez „bedny“. Premiéru už jako expediční speciál si odbyl v Maroku. I když v padesátistupňových vedrech funěl, dál tvrdohlavě stoupal do strmých kopců Atlasu, prokousával se horkým saharským pískem a pak spokojeně, jako velká kočka vrněl ve stínu palem v údolí řeky Zíz. A tak jako my jsme obdivovali nádhernou přírodu Maroka, místní lidé obdi-vovali našeho Brumbála, všechno je zajímalo a díky němu jsme k nim měli cestu otevřenou a o přátelská setkávání nebyla nouze. Ať už se samozvaným průvodcem noční medinou městečka Ouazzane, ze kterého se vyklubal tkadlec koberců a který nás pohostil ve svém domě, nebo s párem chlapíků z pumpy, kterým jsme s důvěrou svěřili peníze, když nás opustily brzdové destičky a oni nám pro ně nejen dojeli, ale ještě nám pomohli s jejich výměnou. A další setkání s policistou, který si nás stopl a když jsme se loučili, vlepil Vláďovi pořádnou pusu, i s dalšími dvěma, co nám nejprve ochotně poradili, přivítali nás ve své zemi a nakonec popřáli šťastnou cestu. S klukem, co kamsi odběhl, aby se vzápětí vrátil a obdaroval mě kyticí pavích per, i s prodavačem keramiky, co v chladivém přítmí bílého domečku, ukrytého mezi kvetoucími oleandry, nabídl Vláďovi místo hrnečků pytel hašiše.

Příjemné bylo i setkání s Wafim, který nás jako zkušený průvodce nenechal za-bloudit v úzkých křivolakých uličkách starého Fezu, kterých je prý více než 9000, a člověk tu sežene všechno, od čajových konviček přes nádherné, zlatem protkávané látky, ručně tkané koberce všech barev a velikostí, překrásně zdobenou keramiku a nejrůznější upomínkové předměty až po obrazy s podobiznou krále, kterého Maročané milují.

Dojeli jsme s Brumbálem málem až na samotný konec Maroka. Odtud jsme po silnici, která nás spojila s pobřežím a kterou jsme z pochopitelných důvodů sou-kromě pojmenovali Road to Hell, zamířili do Marrákeše a Casablanky a po pobřežní silnici do Tangeru, vstříc Evropě. Španělská Sierra Nevada a nádherné divoké pláže s vodou tak modrou, až by se chtělo říct kýč, už byly jen třešinkou na našem marockém dortu.

Sahara

Ještě jsme ani nedojeli domů a už se pomalu, ale jistě začínala rodit nová cesta, tentokrát do Mongolska. Evropa nám začala být malá.

A ty korálky? No, ony to vlastně nejsou korálky, ale usušené a obarvené drobné kvítky, navlečené na nitce. Za pár dirhamů jsem je dostala od jednoho malého kluka, co je prodával u pumpy. Jedny visí na zdi v obýváku a druhé v kabině Brumbála na zrcátku, takže máme Maroko vlastně pořád s sebou. Ostatně, bylo by to tak i bez nich…

Petra Slavíková
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz