Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Cestování

SEVERSKÝ ŠOK: Když město slaví výročí aneb od Lenina k ginu

Finské děti, Lenin, Stalin v Leninově muzeu foto: Darina Ivanovová

V době mého pracovního pobytu město Tampere slavilo výročí svého založení. Na naše poměry je mladé, slavilo pouhých 240 let. Město se veselilo hlavně první říjnový týden. Velké obchodní domy se připojovaly slevovými akcemi, magistrát rozdával koblihy (uf, nechci, přestože jsou finské) a taky nabízel kávu zdarma na hlavním náměstí. Malá odbočka – Finové jsou největší konzumenti kávy na světě, na jednoho obyvatele připadá neuvěřitelných 12 kilogramů kávových zrn ročně.
  11:55
Úložné boxy v muzeu
U vstupu do muzea

Kávová kultura je hluboce zakořeněná, pracovní doba zahrnuje i oficiální pauzy na kávu. Káva se pije většinou filtrovaná. Přístroj na její překapání se skleněnými konvicemi najdete snad úplně všude. Espreso je ve Finsku Popelkou. Nejpřekvapivějším místem pro kávový servis pro mě kdysi v zimě byl stolek u běžecké stopy v pustém lese. Na stolečku stála obrovská termoska, papírové kelímky a kasička na dobrovolný poplatek. Ani běžkař kávomilec tady prostě nepřijde zkrátka.

Darina Ivanovová

Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II. V minulém akademickém roce pracovala na Beijing International Studies University, v současné době působí na Tamperské univerzitě ve Finsku. Baví ji cestování, design a architektura.

Darina Ivanovová

Kromě barevných hudebních fontán na řece ve večerních hodinách město nabídlo i další zajímavý kulturní počin – na celý víkend otevřelo zdarma své galerie a muzea a dokonce i právě zrekonstruovanou městskou hasičárnu. Tam chtěla vyrazit i má finská kolegyně s malou dcerkou, já ale nedokázala z hlavy vypudit slavnou „hasičárskou“ reportážní scénku Bridget Jonesové. Rozhodla jsem se pro návštěvu muzea, do kterého bych vstupné zaplatila leda ze sadomasochistických pohnutek- vypravila jsem se do Leninova muzea. Překvapil mě už jen samotný fakt, že je funkční, prý je jediné svého druhu mimo postsovětské státy. Lenin měl k Finsku srdečný vztah, několikrát se sem uchýlil do exilu. Taky se v Tampere poprvé setkal se Stalinem. Právě v budově, kde k setkání došlo, sídlí dnes muzeum. 

Říká se, že poté, co chtěl Jelcin definitivně uzavřít Leninovo mauzoleum, chtěli jeho tělo převézt do Tampere. Rozumím, že vztah Finů k Leninovi musí být přinejmenším rozporuplný. Když Finsko vyhlásilo svou nezávislost na Rusku, Lenin byl ten, kdo se zasadil jako první o jeho uznání. Část muzea je věnovaná jeho osobnosti, běží zde ve smyčce i krátký dokument, kde návštěvníkům Lenin vypráví svůj životní příběh na pozadí historických událostí. 

Většina expozice dokumentuje socialistický styl života - od pionýra, unifikovaný sektorový nábytek až po – světe, div se, našeho Krtečka jakožto oblíbené animované postavičky socialistického bloku. Zaskočil mě počet různých suvenýrů se socialistickou tématikou, pomyslnou třešničkou na dortu byla hadrová panenka s podobou Karla Marxe a voskové figuríny Lenina a Stalina, u kterých bylo možno spáchat selfie (ne, opravdu nemám). Odcházela jsem odtud se smíšenými pocity, minimálně bylo zajímavé vidět, jak socialistický život prezentuje někdo, kdo si ho nemusel odžít.

Hlavu jsem si odvětrala v muzeu Sary Hildén, což je prostorná galerie moderního umění skrytá za zábavním parkem na krásném místě u jezera. Místní tvrdí, že je nemožné v galerii natrefit na špatnou výstavu. Já jsem si tam prohlédla retrospektivní výstavu Juhani Harriho, který byl finským průkopníkem asambláže (cosi jako třírozměrná koláž). Velké okenní tabule galerie nabízí výhledy na jezero a artefakty zakomponované do okolní přírody. Mně ony výhledy až moc rozptylovaly pozornost – venku byl slunečný podzimní podvečer a listy početných stromů hýřily neskutečnou paletou barev.

Suvenýry v Leninově muzeu

Víc už jsem toho v onu sváteční neděli nestihla. Večer jsem narozeninám Tampere připila Longdrinkem, což je finský míchaný nápoj z ginu a grepového džusu v plechovce. Za svůj vznik vděčí olympiádě v roce 1952 a tehdejšímu omezenému prodeji alkoholu, kdy byl tento koktejl rozumným kompromisem, kterým uspokojili poptávku zahraničních návštěvníků. Je to nejprodávanější finský alkoholický nápoj posledních let a má už taky svůj den. Pro svou charakteristickou našedlou barvu je jím slaven „nejšedivější den“ v roce, který si Finové stanovili na 16. listopadu. Bohužel to už ve Finsku nezažiju, ale cosi mi říká, že tahle pěkná tradice by se dala úspěšně přenést do Česka.

Autor: