Nejen proto, že se skoro žádné děti nevrátí do škol ani studenti na univerzity. Nejen kvůli zmatkům, které jsou už od začátku uvolňování - Španělsko je rozdrobené na regiony, které si hodně věcí dělají po svém, takže je logické, že je tomu tak i v případě návratu do normálu.
Také situace ohledně koronaviru byla hodně odlišná v různých částech země, nejhůře na tom byl Madrid, Barcelona a část Kastilie a Leónu, nejlépe naopak některé menší Kanárské a Baleárské ostrovy. Ale myslím si, že i proto, že příběhy, které začal psát koronavirus, ještě zdaleka neskončily.
Nemám teď na mysli příběhy tragické - těch byly bohužel plné skoro všechny sdělovací prostředky hodně dlouho. Spíše příběhy s otevřeným koncem, nečekané, vyvolané problémem, který si ještě u novoročního připitku málokdo z nás dokázal představit, když jsme si přáli všechno nejlepší a zároveň se ptali, co nám asi ten kulatý rok 2020 přinese. Koronavirus sice už existoval, ale byl hodně daleko a asi nikoho nenapadlo, jak je vlastně blízko.
Příběhy, které vidím okolo sebe. Čím více je v našem životě přítomný “mezinárodní prvek”, tím více je koronavirovu epidemií ovlivněn. To je docela logické. Ze země, která se stala mým druhým domovem, beru odklad své cesty do Česka jen jako nepříjemnost, která se doufám brzy vyřeší. Ale vidím příbuzné, kteří přiletěli začátkem března na rodinnou svatbu - z Londýna, z Malajsie - a v Madridu ještě jsou. Což ještě není tak špatné, protože jim zaměstnavatel umožňuje pracovat z domu a tak si vlastně nečekaně prodloužili návštěvu.
Není to případ ojedinělý - během krize z roku 2008 a po ní se hodně mladých lidí vydalo hledat práci do zahraničí, protože nezaměstnanost ve Španělsku byla hodně vysoká a postihla nejvíce právě mladé absolventy vysokých škol.
Vidím a prožívám s dcerou také příběhy jejích spolužáků z vysoké školy. Tam už je to komplikovanější. Mnoho jich je ze zemí Latinské Ameriky a bydlí tady v San Sebastiánu na kolejích. V polovině března, když už bylo jasné, že situace s koronavirem je vážná, ale ještě nebyl vyhlášen nouzový stav, se muselo hodně zahraničních studentů rychle rozhodovat, co dělat.
Některým se podařilo dostat se domů, jiní tady museli zůstat. Buď se jim nepodařilo sehnat tak rychle letenku, nebo jejich země už uzavřely hranice. Zůstali tedy na kolejích, které se nedají srovnat s těmi, na kterých jsme za socialismu bydleli my - jsou to vlastně spíše hotely, kde mají zajištěno stravování a úklid.
To je za normální situace výhodou, ale v době nejpřísnějších opatření tomu bylo přesně naopak - my jsme totiž mohli jít ven aspoň na nejnutnější nákup, což v jejich případě neexistovalo a pokoj na kolejích se tak proměnil doslova v nedobrovolné vězení, ze kterého měli povoleny jen krátké individuální vycházky na dvorek… to vše mnoho tisíc kilometrů od domova, i když díky technologii v kontaktu s rodinou. A to jsou právě ty příběhy, které budou pokračovat i v nové realitě.
Kateřina Ferenčíková Nolasco |
Ale zpět k veselejším věcem - ani nouzový stav, ani zhoršené počasí minulý týden skoro v celém Španělsku nám nevzalo chuť k jídlu. Píšu nám, protože pokud jde o gastronomii, už dávno se za Španělku považuji, možná i proto, že jsem české kuchyni nikdy moc neholdovala. Místo pláží tedy většina Španělů vyrazila na terásky, i když mnohdy s venkovním přitápěním a tepleji oblečení. Pochutnat si po dlouhé době na jídle v restauraci je obzvlášť příjemné, i když k tomu místo slunce svítí infrazářič.
Gastronomie je ve Španělsku celkově a v Baskicku obzvlášť tématem, které si zaslouží samostatnou kapitolu, takže více až příště.