Už pár dnů platí nařízení nosit roušky všude, tedy i venku. A to je v horku a vlhku hodně nepříjemné. Vím, že v Česku bylo nošení roušek povinné hned od začátku, a myslím si, že to byl jeden z důvodů, proč se koronavirus nerozšířil tak, jako například tady ve Španělsku. Ale nařízení nosit roušky i venku bez ohledu na možnost dodržování dvoumetrových rozestupů právě teď mi připadá přehnané.
Asi nebudu příliš politicky korektní, ale napadá mě to, co jsem slyšela často od svých známých: pokud chcete, aby Španěl jel někde padesátkou, musí být na dopravní značce 30. Převedeno do současné situace – aby byla dodržována alespoň základní nařízení, musíme je zpřísnit až moc.
Kateřina Ferenčíková NolascoKateřina Ferenčíková Nolasco žije v Baskicku, autonomním regionu na severu Španělska. Živí se jako učitelka angličtiny.  |
Přitom to může být docela jednoduché: nestačilo by jen dodržovat rozestupy na ulicích a nasazovat roušky uvnitř? Když se podívám z okna – před domem máme nově rekonstruovaný hotel – vidím obdobu toho, o čem jsem se právě zmínila: podle nařízení sice máme nosit roušky vždy a všude, ale soused venčí psa bez ní, dělníci dokončují příjezdovou cestu s rouškou pod bradou a telefonující turista ji také na ústech nemá…
Pokuta za nedodržení nařízení o rouškách je sice 100 eur, ale asi ani to některé lidi neodradí. I když musím přiznat, že včera večer jsem vyběhla se smetím bez roušky i já, protože to nemám zažité. Když jsem si to uvědomila, hned jsem se vrátila a nasadila si ji. Ale moc mi chybí možnost nadýchat se čerstvého mořského vzduchu, který jsme si mohli dopřát i během nejpřísnějších opatření, když jsme šli nakupovat základní potraviny, do lékárny a někteří i do práce. A určitě nejsem sama.
Minulý týden se konaly volby v Galicii a do baskického parlamentu – první španělské volby v době koronaviru a v rouškách. To bylo ještě v době, kdy se musely nasazovat pouze ve vnitřních prostorech. Na sociálních sítích jsem sledovala zajímavé debaty o tom, jak to bude v praxi vypadat – mimo jiné i jak bude možné voliče v rouškách identifikovat. Nakonec vše proběhlo bez problémů, ale pobavilo mě, když jsem na procházce podél pláže uviděla sochu Clary Campoamorové, bojovnice za volební právo pro ženy, které někdo nasadil roušku… Že by předzvěst nařízení, které začalo platit o pár dnů později?
Když i sochy nosí roušky
Teď jsou tedy roušky opravdu všude. Chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči, jak to bude vypadat na pláži, a vydala jsem se tam v neděli. Vydržela jsem jenom hodinu. Hlava na hlavě, většina lidí sice dodržovala nařízení nosit roušku vždy kromě doby, kdy leží na ručníku nebo jdou do vody a zpět, ale k letní pohodě to mělo daleko. Alespoň pro mě. Nehledě na to, že kvůli velkému množství lidí bylo prakticky nemožné dodržovat předepsané rozestupy.
Ve vodě to bylo podobné. Při plavání, na kajaku nebo surfu sice rouška povinná není, ale i tak bylo hodně lidí blízko sebe. I proto, že byl příliv. Údaj o tom, kdy je příliv a odliv, byl vždycky důležitý hlavně v létě, teď o to více, že v době přílivu jsou úzké části pláže zavřené, aby se zabránilo shromažďování velkého počtu lidí na malém prostoru. Jaké je tedy řešení? Nejbližší francouzské pláže jsou 25 kilometrů a tam je situace jiná. Roušky zatím povinné nejsou. Zatím, protože vlastně všude se situace mění skoro ze dne na den. A to na klidu a pohodě určitě nepřidá.
