STOPEM SE PSEM PO ASII: V Kyrgyzstánu lidé nevědí, kde jsou hranice a s kým sousedí

Dostopovat do Oshe není nic těžkého, už to pojedu podruhé v životě. Cesta je plná hor, jurt a nádherných výhledů. Stopnul jsem si staršího pána s kamionem, kterého jsem pracovně nazval „Mr. Kámen”. Pan Kámen totiž mluvil monotoním hlasem a za dvě hodiny neprojevil jediný náznak úsměvu nebo naopak rozhořčení. Potkal jsem tisíce lidí, ale pan Kámen je opravdu jen jeden. Já byl nadšený z krásné krajiny a říkal jsem si, že tady mě nemůže nic překvapit. V tu chvíli nás předjelo auto s českým nápisem: „Metal není jen hudba.“ 

Z města Osh je to na hranice s Uzbekistánem jen pár kilometrů. Netušil jsem ale jak náročný úkol to bude. Místní totiž netuší, kde ty hranice jsou a jak se tam dostat. Což mi přišlo tak bizarní, že jsem tomu nemohl věřit. Pokaždé, když jsem se někoho zeptal na hranice, tak přišla otázka: „A hranice s jakým státem?” 

Jak se na to vůbec mohli zeptat? Nechápu. Když jsem je ujistil, že s Uzbekistánem, tak nevěděli cestu. Představoval jsem si, kdybych celý život bydlel v Železné Rudě a někdo by se mě zeptal na hranice a já mu řekl: „A s jakým státem?” 

„S Německem!” 

A já bych řekl jen: „Tak to nevím.” 

Sakra, vždyť to město leží na hranicích, jak to můžeš nevědět? Dodnes jsem to nepochopil.

Po dlouhém trápení se mi to podařilo a hned za hranicemi jsem viděl velkou změnu. Všichni se na mě smáli, mávali mi. Bylo jasné, že tudy turista projde jen málokdy. Ruštinou ale většina lidí nebyla vybavena a pro mě po dlouhé době na cestě vznikla jazyková bariéra. Vždycky se nějak domluvíte, ale je to jen složitější a náročnější. A bylo horko, přes den teplota neklesla pod 40° a přes noc pod 30°.

Lidi jsou milý a přátelští, na stopu se mi snaží co nejvíce pomoct a proto mě všichni vozí na autobusové nádraží do centra měst. To je to nejhorší, co mohou udělat. Autobusy nevezmou psa a proto musím vyjít pěšky z obrovských měst, kde je teplota i 45°. Procházím bazary plný lidí i krásná historická města, neužívám si to, jediné, co mě zajímá je, kde jsou hadice s vodou, abych pil a zchladil trochu Corey, tím že jí dám sprchu. Dvakrát se oklepe a je stejně suchá a já se snažím tedy pokračovat do hor v Tádžikistánu, tam takové vedro nebude.

Po dvou dnech mě super vysmátý kluci vezou přes hranice a zvou na zmrzlinu. Ten den se mi podařilo dojet k jezeru Kajrakkum a stavěl jsem si stan na pláži, vykoupal se v jezeře a ráno měl budíček v podobě školky, která si přišla hrát na stejnou pláž, kde jsem měl stan. Corey má ráda děti, ale radši jí dávám granule. V 7 ráno jsem ale přemýšlel nad vyjímkou.

Stopnul jsem si například konzula nebo starší businesmany a cesta do Safed Dara mi krásně odsejpala. V Safed Dara jsem měl sraz se svým kamarádem Michalem Tlelkou. Slovák, se kterým jsme se poznali na festivalu Cestou Necestou v Žilině a Mišo, vystupoval i na mém festivalu rok nato.

Příští týden společně vyrazíme na hory. Pokusíme se udělat prvovýstup česko-slovenské-psí výpravy na horu, která nemá ani jméno. Necháme se okrást, budeme spát na vojenské základně na hranicích s Afgánistánem a celkově si budeme užívat Pamír Highway.