13. ledna 2018 6:09 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Sydney a Uluru. Dvě nejkrásnější místa v Austrálii?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Uluru, Sydney | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uluru, Sydney | foto: Vlastimil Tichý

Nedostávám se tam tak často, jak bych si přál. Důvody jsou pořád stejné … čas a čas. Profesně i soukromě se věnuji Austrálii dvacet let, tak snad se zase brzy podaří najít řešení a budu třímat v ruce letenku. Plánujeme totiž šestou cestu do země „Down Under“ a chtěl bych se s vámi podělit o své „těšení se“. Zároveň bych pro vás rád porovnal dvě krásná místa z časového odstupu a z náhledu několika návštěv.

Uluru: počasí hned 4x jinak

Uluru leží přímo v srdci kontinentu a je jeho nejznámějším monolitem. Již dříve jsem se vracíval do míst, která mám rád a která jsem navštívil několikrát. A pokaždé to bylo jiné… na Uluru (Ayers Rock) jsem byl poprvé v období australské zimy (červen) a i když přes den bylo teplo, kolem 20°C, tak noci v autě nás pěkně vydesinfikovaly, -1°C bych v centrální Austrálii „tenkrát“ ještě nečekal. Ráno jsem vylezl do mrazu, začal si rozdělávat malý ohýnek ze suchých větviček, prsty mi mrzly, a v tom mi nad hlavou prolétlo hejno velkých barevných papoušků. To by se z těch extrémů člověk picnul.

Uluru, Sydney
Opera v Sydney

Podruhé jsem v Red Centre, v rudém centru Austrálie, byl na jaře, myšleno je jaro na jižní polokouli (snad to byl říjen, už ani nevím), a teplotně to byla pohoda, nad 25°C. Ideál místa ale narušoval častý déšť a vítr. Jedno z vyhlášených míst v tomto národním parku (souhrnný název parku je Uluru – Kata Tjuta) se jmenuje Údolí větrů a slunečno pro fotografování jsme si tam museli vyčekat.

Vítr, ten se zkrotit nenechal po celou dobu návštěvy parku a na Uluru nám udělal doslova čáru přes rozpočet. Na ceduli pod místem, kde začíná „climb“ (prostě tam, kde se dá na Uluru vyšplhat) bylo napsáno: „Climb closed due to strong winds on summit“. Na šplhání si tedy musíme počkat do příště. Fotografii ale mám z minula, tak se podívejte, jak to na skále vypadá. Uluru je 348 metrů vysoký kámen. Je to pěkný sešup a „válet sudy“ bych tam nechtěl.

Do třetice všeho dobrého přijíždíme do oblasti v létě. Jsou Vánoce, takže tam, kde se přezdívá Down Under, je skutečné vedro. Noční teploty jsme si přáli mít přes den a denní raději nemít vůbec. Brzy ráno jsme se vydali na okružní cestu skalami Valley of the Winds (na Kata Tjuta), abychom unikli pozdějšímu palčivému slunci. Tady nám minule hodně foukalo.

Prošli jsme 7,5 km dlouhý okruh, fotili si zebřičky i suché kmeny stromů… Kolem poledne už jsme jenom leželi pod přístřeškem a vydávali co nejméně energie. Nikdy jsem nezažil teplejší stín. Na sluníčko se nedalo vyjít. V ten okamžik na liduprázdné parkoviště přijel karavan. Vystoupil Japonec. Na sobě měl dlouhé kalhoty, svetr a větrovku. Vypadal zmrzle. Nesl si několik fotoaparátů. Každý jeho spolu-turista z klimatizovaného autobusu mu dal do ruky svůj přístroj, aby on vyšel do toho pařáku, do míst, odkud bylo na skály vidět, a na každý ten foťák pořídil jeden snímek. Ostatní se ven vůbec neodvážili. Bylo 46°C ve stínu.

Ale ani toto nebyla moje poslední návštěva centrální Austrálie. Jeli jsme tenkrát velký okruh tropickými oblastmi na severozápadě Austrálie, takže jsme u protinožců potřebovali být v jejich suché sezoně (v tropech Austrálie tomu říkají „dry season“). Nechtěli jsme ale vynechat ani pouště kolem Uluru a krásy ostatních národních parků v okolí, takže „zima nezima“, je srpen a nás znovu čekají extrémy. Jak známo, pouště se přes den rychle ohřejí, ale v noci teploty padají strmě dolů. Ve 24 hodinách zažijete rozdíl klidně až 30 °C.

Snažíme se využívat co nejvíce hodin denního světla, protože v tuto roční dobu je den nejkratší a tma přichází brzy. Místo na spaní hledáme vždy až se soumrakem, teprve potom rozkládáme věci na kempování a chystáme večeři. Rádi bychom potom poseděli u kávy, ale i když si postupně oblékáme všechny vrstvy, co v batozích máme, tak tělo uvyklé na horko nechce akceptovat ten teplotní skok. Zavrtáváme se do svých letních spacáků… i tak nad ránem zuby nevydržely a drkotají. Naměřené -2°C jsou mým australským pouštním rekordem. S prvními paprsky slunce se ale vše znovu prohřívá, takže ze spacáku může vylézt i ten motocyklista, který v noci zaparkoval nedaleko od nás a zvolil si spaní pod širákem. Jinovatka zmizí do hodiny a zase se ohřeje.

Sydney: pro mnohé hlavně Opera a Harbour Bridge

Do města, které je pro většinu lidí synonymem Austrálie, se těším vždycky. Chodíval jsem po Sydney a Opera House jsem fotil docela často. Dnes ale s hrůzou zjišťuji, že jsem v Sydney nebyl již více než deset let, přestože jsem tam kdysi rok a půl studoval. Hrozně to letí. Mé cesty do Austrálie mě poslední dobu vedly vždy více na západ a do centrálních částí, než do středobodu všech potenciálních zájemců o cestu ke klokanům. Sydney je ale to první, co vás napadne, když si řeknete, že do Austrálie poletíte.

V roce 1997 jsem se před Operou objevil poprvé a zvenku mě ta budova naprosto okouzlila. Různé úhly pohledů jsem přímo hltal a fotil, no považte, na kinofilm. Kdo to dneska ještě dělá? Dneska je moderní selfie, takhle se fotil náš student (Kukabara Agency) a kamarád Lukáš před 3 roky. Dodneška si pamatuji ty procházky, které jsem tou stejnou cestou od Royal Botanic Gardens také rád chodíval.

Trochu nostalgické atmosféry ze Sydney nabízí fotografie, která vznikla v roce 2004 na Vánoce. Navštívit Sydney, jít se podívat k Opeře a mít zataženou oblohu, to si nepřeje nikdo. I tak vznikla památeční fotografie plná pěkných vzpomínek.

Na Operu se miliony turistů dívají zvenčí, ale nezapomeňte, že uvnitř jsou koncertní a operní sály a výstavní plochy. Budu však muset teprve s další návštěvou objevit, zda i po 20 letech, kdy jsem uvnitř byl poprvé, jsou chodby z hnědého „papundeklu“, což bylo pěkně ošklivé. To sály jsou luxusní a se skvělou akustikou.

Z venku je to ale stejně hezčí. Nejvyšší bod Opery je 65 metrů nad hladinou zátoky. Tradiční pohled se vám naskytne při příchodu od Circular Quay, což je blízká stanice metra, ale velmi zajímavé pohledy jsou i přímo z vody. Doporučuji si zakoupit jízdenku lodí po zátoce Sydney Cove a podívat se do „plachet“ Opery pěkně čelně. Vzpomínky mi přivolává i porovnání dnešní Opery s tou v čase Olympijských her, které se ve městě konaly v roce 2000. Lidské olympijské kruhy na schodišti nebyly jedinou atrakcí, které se v letech kolem olympiády konaly. Město tenkrát největší sportovní událostí přímo žilo.

Opera v Sydney

Harbour Bridge je o dost starší, než Opera. Od jednoho k druhému to není daleko a fotit si most od Opery je dobrým nápadem. Most byl dostavěn v roce 1932 a na jeho pevnosti se podílejí i nýty z bývalého Československa (Opera je o hodně mladší, dokončili ji v roce 1973). Dá se po něm šplhat, ale to je spíše dražší špás pro vybrané turisty. Projít se po mostovce je procházka zadarmo a je to milá procházka, trasa měří něco přes kilometr. Na silnici, která přes něj vede, jste přibližně ve stejné výšce, jako jsou vrcholky Opery. Oblouk, ten je ještě mnohem vyšší, 134 metrů nad vodou. Místním most připomíná ramínko na šaty, proto mu říkají Coat hanger. Krásný pohled na něj je i v noci.

Všem, kteří by se chtěli do Sydney nebo kamkoli do Austrálie podívat, se věnujeme v Kukabara Agency. Austrálie je ale na druhém konci světa, takže letět tam jenom na dovolenou na 2 týdny není tou nejideálnější variantou. Mnohem lepší je si cestu spojit se studiem angličtiny nebo dokonce nějakého odborného studia. Strávíte-li někde 6 měsíců (nebo déle), proniknete do všech tajů života, a když si zvolíte Austrálii, věřte mi, nebudete litovat.

Vlastimil Tichý, HedvabnaStezka.cz
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz