Severní část yucatanského pralesa leží v Mexiku, jižní část v Guatemale, v jejím největším okrese Petén, velkým jako třetina rozlohy České republiky. Okresním městem Peténu je ostrovní městečko Flores, ideální vstupní brána do neporušené džungle Mayské biosférické rezervace. Kulturní a přírodní bohatství biosférické rezervace, uznané UNESCEM v roce 1990, se rozkládá na jedné pětině území Guatemaly, chrání 75 % lesů země a počítá se k plicím planety. Lokalita je pokryta tropickým deštným pralesem, zahrnuje i mokřady a sezóně zaplavovaný les. Průměrná roční teplota je tu 27 °C a období sucha stihnete od ledna do dubna.
Cesta do pralesa
Přijíždíme do Dos Aguadas, typické mayské vesnice, do níž vede pouze hrbolatá polňačka. Většinu obyvatel tvoří čistokrevní Mayové živící se tradičně zemědělstvím, v této části Guatemaly ale převládá chov dobytka. Několik mužů ve vesnici se domluvilo a dali dohromady průvodcovskou skupinu nazvanou Mayatrek. Jeden z nich se soustředí na faunu a floru pralesa, jiný je znalcem mayských ruin, třetí je učitel, který vypráví mýty opředenou mayskou historii, pak kuchař, komunikační důstojník a výpravy doprovází několik mul se zásobami a barely s vodou. Všichni naši průvodci jsou vzrůstem malí, mají typické mayské rysy a jsou nesmírně přátelští a otevření. Vypadá to, že na výpravu se těší stejně jako my.
Vesnice velmi výhodně leží na starobylé obchodní stezce napříč Yucatanem a přímo na okraji deštného pralesa. Indiáni z Mayatreku mají co nabídnout – jednak samotné dobrodružství výpravy do pralesa, který tisíce let využívali jejich mayští předkové, a za druhé ruiny dávných mayských měst zarostlých džunglí.
Za vesnicí se táhnou pastviny, sem tam je vidět stádo dobře živených krav. Postupně se polní cesta zanoří do lesa, nyní v období sucha je pevná, pohodlná. Les kolem tvoří zatím sekundární porost, je poznat, že je hospodářsky využívaný. Asi po pěti kilometrech nás zastavuje brána, vstupujeme do chráněného biotopu San Miguel la Palotada, který tvoří nedílnou část Mayské biosférické rezervace. Do široka se rozprostírá rovina s nízkými vápencovými hřebeny, pahorky a skalními stěnami. Niva řeky San Pedro a několik periodicky zaplavovaných pánví akumuluje dešťové srážky a v některých místech může v období dešťů hloubka vody dosáhnout až jednoho metru. Od brány cesta, nyní už zachovalým deštným pralesem, pokračuje v neztenčené šíři, tak aby po ní projelo vozidlo, a je velmi pohodlná.
Během asi 50 kilometrů treku si užijeme oba aspekty oblasti, jednak ruiny starověkých měst Mayů, kteří se vyvinuli až po monumentální městskou civilizaci, i sílu a drsnost tropické přírody. Obzvlášť se můžeme těšit na Skálu netopýrů, útočiště tisíců tvorečků, kteří každý večer poskytují fascinující divadlo, a archeologický komplex El Diablo s chrámem Nočního Slunce, nově objevenou hrobku „vládce, který zastínil slunce“.
Ze života Mayů
Cestou se dozvídáme, jak mohli Mayové v tom stěží prostupném deštném pralese s hustými mračny moskytů a v období dešťů těžko průchodnými mokřady vlastně žít. V období sucha naopak slunce mokřadní nivu řeky San Pedro vysuší a chybí tu voda. Je to země mačet, bláta, moskytů, hadů i vyschlých řek. Mayové ale postupně přišli na to, jak nehostinné podmínky překonat. Usídlili se poblíž řek, lagun, mokřadů a naučili se krajinu intenzivně využívat. Čistili prales mýcením a žďářením, pěstovali kukuřici, tykve, kakao. Aby se půda nevyčerpala, střídali plodiny, hnojili popelem, nechávali půdu odpočinout ladem. Jak obyvatel přibývalo, osvojili si efektivnější způsoby zemědělství – kompostování, terasování, zavlažování. Velkým pokrokem bylo zkultivování mokřadů přidáváním zeminy, naproti tomu mokřady poskytovaly bahno a naplaveniny. Klasičtí Mayové vypěstovali na chudé půdě dost potravin pro několik milionů lidí. Jejich tehdejší počet výrazně převyšoval dnešní osídlení regionu.
  |
El Zotz – město netopýrů
Odpoledne dorážíme do El Zotz, což je vedle archeologické lokality i jednoduchá základna sloužící archeologům a návštěvníkům. Tábořiště tvoří palmovými listy krytá kuchyň s vyvýšeným ohništěm, obytná chýše pro pět lidí a rovný vyčištěný plácek. Stavíme si stany, kuchař se zabydluje v kuchyni.
Těsně před setměním vyrážíme do džungle ke Skále netopýrů. Už pár stovek metrů před skálou je cítit výrazný kořeněný pach. Pralesem, kterým se prodíráme, prolétá velké množství netopýrů a čas od času se s některým střetnu tváří v tvář, na poslední chvíli se vždy elegantně vyhne. Tropický porost náhle končí, stojíme na jakési úzké mýtině, na jejímž opačném konci se nad koruny pralesních velikánů tyčí mohutná skalní stěna. Mýtina je tvořena tmavou hmotou těžko odhadnutelné tloušťky vydávající ostře aromatický pach. Zhruba kolem šesté hodiny večerní – musí to být ve chvíli, kdy slunce, z pralesa pochopitelně neviditelné, padá za obzor – vybuchne skála nečekanou energií. Celá jako by se začala chvět výronem temných sil a vydává stupnici melodických pískavých zvuků. Než se vůbec vzpamatuji, vylétnou ze všech otvorů, dutin a jeskyněk tisíce netopýrů a nad mýtinou zavíří obrovské hejno složené z drobných tělíček. Stojím jako opařený a na mou hlavu se snáší hustý déšť. Jsou to drobounké netopýří bobky – guáno, bubnují do mě jako miniaturní broky. Po počátečním chaosu před skalní stěnou se netopýři jako na povel řadí do spořádaného proudu a v podobě nekonečného hada letí lovit do rozlehlých pralesů Yucatanu.
U večeře, pěkně při svíčkách, si vzrušeně vyměňujeme dojmy. Podařilo se vůbec někomu ten přírodní zázrak zachytit? Antonio nám připravil ještě jedno překvapení přírody – silně aromatický a ostrý pralesní čaj „pimenta“. Je připravený z listí jednoho ze zdejších hojně se vyskytujících stromů. Dochází nám, že jeho plody dobře známe jako nové koření. S pimentovníkem pravým se setkal na Jamajce začátkem 16. století Kryštof Kolumbus a dal mu jméno jamajský pepř. V noci pak někde velmi blízko našeho tábořiště obchází jaguár! Ne, že bych ho viděl, ale tak hrozný řev může vydávat jenom on, skutečný král zdejšího pralesa.
Mayské ruiny a Ďáblova pyramida
Dopoledne procházíme ruiny starobylého mayského města El Zotz. Archeologické naleziště, objevené roku 1978, je rozděleno do sedmi okrsků. Tři z nich se rozkládají na pahorcích a zbytek na úpatí vápencových svahů, odkud přechází v údolí Buenavista. Zakladatel dynastie Pa’Chan vládl z okrsku El Diablo, který tvoří 21 staveb, ale hlavní stavby jsou především Palác a Chrám nočního Slunce. Poloha na vrcholcích kopců a červená barva budov umožňovala jejich viditelnost ze značné dálky.
Chrám Nočního Slunce, postavený kolem roku 370, plnil ceremoniální funkci, byl vyzdoben nejméně 14 kamennými maskami, které zachycují různé manifestace Slunečního boha. Ten během dne a noci mění svoji podobu. Na východě je Slunce zpodobněné jako žralok, uprostřed polední Slunce chlemtá krev a na západě noční Slunce Jaguár představuje svoji každodenní pouť do tmy podsvětí. Před chrámem je malá svatyně s královským hrobem zakladatele dynastie Pa’Chan, který byl pohřben s bohatými dary, včetně šesti obětovaných dětí ve věku mezi jedním až pěti roky, 38 nádob a několika šperků z jadeitu a mušlí. Ikonografie chrámu spojuje vládce přímo s bohem Slunce Kinichem. Královský hrob byl objeven teprve nedávno, roku 2010!
Mapa k treku
Naši mayští přátelé pro nás zinscenovali i malé představení – improvizaci tradičního rituálu s obětováním vonné pryskyřice kopál. Místo bohatých rouch starých kněží se vyzdobili palmovým listím a krátkými tanečními krůčky tancují kolem obřadního ohýnku.
Putování živým pralesem
Putujeme džunglí dál, čeká nás asi 12 kilometrů po úzké pralesní stezce udržované jen mačetami našich indiánských průvodců. Vysoký les, který porůstá vápencovou pahorkatinu, dosahuje více než 30 metrů a všude okolo na nás číhají zajímavosti místní vegetace. Například nápadný strom sapodilla produkující vedle sladkých plodů surovinu chicle. Z tropického stálezeleného stromu vytéká mléčná šťáva, z níž následným srážením vzniká růžovo-červeno-hnědá guma. Chicleros, tedy sběrači, chodí do pralesa a řežou široké „V“ zářezy do kmene sapodilly z výšky asi deseti metrů směrem k zemi. Mléko z ran teče dolů po kmeni do nádoby u země. Nařezání často strom zabije a tato sklizeň má nezřídka za následek vyčerpání sapodillových lesů. I když strom přežije první nařezávání, jeho životnost pro sklizeň chicle je kolem deseti let. Chicle se stal dobře známým jako hlavní přísada do žvýkaček. Dnes jsou naštěstí pro prales žvýkačky vyráběny převážně ze syntetických zdrojů.
Zaplavovaná místa údolí Buenavista jsou porostlá vegetací dosahující do výše maximálně 20 metrů, významnější dřeviny tvoří palmy corozo, cedar a allspice (pimenta). Stezka údolím Buenavista umožňuje vychutnat si unikátní přírodu, která byla v předkolumbovské době intenzivně osídlená, protože sloužila jako tranzitní zóna pro obchod a kulturní styky. Nyní, kdy se po odchodu mayské civilizace na místo vrátil prales, je chráněna pro svoji biodiverzitu jako unikátní Mayská biosférická rezervace, ve které můžeme potkat vřešťany a chápany středoamerické, 31 druhů plazů a více jak 50 druhů savců. Ačkoliv není jednoduché je spatřit, v pralese žijí také jaguáři, jeleni, pumy, oceloti, mravenečníci a více jak 100 druhů ptáků, často spojených s periodicky zaplavovanými lokalitami. Laguna El Palmar, největší stabilní vodní plocha v oblasti, která mimochodem umožnila rozvoj prvního osídlení, je víc než jen pouhou zásobárnou vody. Představuje přirozené prostředí pro mnoho zvířecích druhů, jako je krokodýl Moreletův, bílá želva a bílá ryba.
Na prahu tajemného Tikalu
Další tábořiště leží na prosekaném kousku pralesa se vzdušnou kuchyní a velkou střechou z palmového listí na kůlech, pod kterou se staví stany. „Campamento“ stojí na hranicích národního parku Tikal, zároveň zde končí biotop San Miguel la Palotada. Přímo nad tábořištěm se dá cestou necestou vyšplhat strmým úbočím vápencového hřebene na 150 metrů vyčnívající skálu s nádhernou vyhlídkou. Je odtud vidět zpět na pyramidu El Diablo, na lagunu El Palmar, která je jinak utopená v pralese, i mohutnou pyramidu v Tikalu. Vše je nasvíceno pastelovými barvami zapadajícího slunce. Kdo někdy klopýtal pralesem, jakoukoliv vyhlídku ocení, protože celý den nevidí nic kromě zeleného pekla.
Ráno, ještě za šera, po pár krocích vstupujeme do národního parku Tikal. Představuje jedno z nejdůležitějších chráněných území v Guatemale, v roce 1979 vyhlášené jako Světové přírodní dědictví. Kdepak je jednoduchá schůdnost široké cesty z prvního dne? Neustále kličkujeme mezi liánami, překonáváme padlé pralesní velikány, uhýbáme ostnům ježícím se přímo z některých kmenů. Stezka kopíruje úpatí vápencového hřebene, který tvoří severní vymezení údolí Buenavista. Dvacet kilometrů do starověkého města Tikalu zabere dost času. Není to jen pomalejší chůzí, ale i spoustou zajímavých zastávek – liána, ze které se dá pít voda, různé léčivé dřeviny, obrovití pralesní velikáni s působivými kořenovými pilíři, mezi nimiž se pohodlně schová celá naše výprava, termitiště ve větvích a pochopitelně zarostlé a džunglí pohřbené mayské pyramidy, které vypadají jako kopečky.
Tikal – monumentální město bez vody
Naše výprava do mayské džungle končí tam, kde pro drtivou většinu návštěvníků Peténu vlastně začíná. V monumentální nádheře Tikalu. Město bylo osídleno jednou z nejmocnějších dynastií celého Mayského světa, což se odrazilo v architektuře, sochařství a hmotné kultuře. Tikal je nejvíce probádaným městem mayských nížin, s dlouhým seznamem vládců jedné dynastie, s nalezenými hroby většiny z nich a rozluštěnými stélami. Vlastní jádro města bylo kompletně zmapováno a pokrývá území více než 16 kilometrů čtverečních, které ukrývají přes 3000 staveb.
Hlavní zástavba je vmáčknuta na vyvýšená místa a jednotlivé okrsky jsou spojeny cestami překonávajícími na náspech mokřady. Město disponovalo úrodnou půdou a dominovalo přírodou vytyčené obchodní trase údolím Buenavista, napříč Yucatanským poloostrovem od Karibiku až na Mexickou plošinu.
Tikal byl částečně zrestaurován Pennsylvanskou univerzitou a vládou Guatemaly. Je postaven z vápence a ukrývá zbytky pyramid s chrámy, které na výšku měří skoro 70 metrů, velké královské paláce a množství menších pyramid, náměstí, rezidencí, administrativních budov, platforem a stél. Nachází se zde i sedm hřišť na obřadní míčovou hru. Vápenec použitý na stavbu se těžil v lomech přímo v místě. Jámy, které vznikly jeho těžbou, byly omítnuty vápennou omítkou a využity jako rezervoáry, stejně jako několik přírodních depresí. Tikal nemá žádnou jinou vodu než tu, kterou v období dešťů zachytí a zadrží v nádržích. Hlavní náměstí měla vápenný povrch a byla vyspárována, aby systém kanálků odváděl vodu do těchto rezervoárů.
Jak je to se zánikem Tikalu
Procházíme rozlehlý archeologický areál společně s našimi mayskými přáteli. Nejen, že znají všechna tajemství města, ale mají nadhled, který jim umožňuje sdílená kolektivní mayská paměť. Díky tomu se jejich povídání liší od katalogového výčtu dat, spíš nám přibližuje život v kdysi tepajícím městě z pohledu běžného obyvatele, který byl na hony vzdálen luxusu života úzké nobility.
Poslechněme si jejich vyprávění: „My Mayové jsme vždy záviseli na zemědělství. Pak vzrostly ambice našich náčelníků, kteří se chtěli vyrovnat bohům. Nechali vystavět velká města, do nichž se koncentrovalo mnoho obyvatel, narůstala sociální skupina, která se na produkci potravin nepodílela. Půda byla vystavena značnému tlaku a odlesňování způsobovalo erozi a vysychání krajiny. Příchod dešťů je často nevyzpytatelný a dlouhá období sucha, která se mohla před dozráním plodin vyskytnout, fatálně ohrožovala obyvatele. Žádný pralesní strom, ani mahagon, neroste do nebe. Zánik měst ale neznamenal zánik Mayů, jakkoliv mnozí jistě padli za oběť hladomorům nebo válečným střetům. Přeživší opustili města, a tím se do jisté míry dostali mimo rozlišovací schopnost archeologů, aniž nutně nějaký kolaps prožívali. Prostí Mayové se jednoduše rozptýlili v menších komunitách po pralese do takových vesniček, jako je ta naše. Nepotřebujeme stavět pyramidy a nepotřebujeme krále.“
