Ťuk-ťuk, klapou podpatky po dlážděné cestě, která se pne nad velkorysou hladinou řeky Rhôny, aby náhle zničehonic jako rozťatá v půli zmizela. Před krokem do vzduchoprázdna spasí nohu kovové zábradlí – a samozřejmě i vědomí toho, kde se nachází. Právě došla na konec proslulého mostu Saint-Bénézet, známějšího spíše jako Avignonský most díky kolovrátkové melodii a textu „Sur le pont d’Avignon, l’on y danse tout en rond“. Navzdory tomu, že všechny ty krásné dámy a galantní pánové se na mostě kdysi otáčeli pouze v myslích pařížských milovníků operet... Leč popořádku.
Oblouky Avignonského mostu.
Most a pasáček
Na začátku je třeba vysvětlit, proč právě Saint (svatý) Bénézet. Každá slavná památka má svoji legendu k vyprávění, a náš most ji má vetkanou přímo do jména. Bénézet, malý pasáček ovcí, jednoho dne roku 1177 vyhnal své stádo na pastvu, aniž by přitom věděl, že to dělá naposledy. Nastalo zatmění slunce, první v jeho životě, a k chlapci promluvil Ježíš Kristus, který mu svěřil důležitý úkol: spojit oba břehy Rhôny, avignonský a ten protější, pevným mostem. Neboj se, odvětil Bénézetovi, když se pasáček strachoval o osud svého stáda. Zvířata ti pohlídají andělé.
Místo splněných přání. Slovinský Bled patří k nejkrásnějším pokladům Evropy |
Upokojený Bénézet se tedy vypravil do města, kde všem vyprávěl, že má pověření od Spasitele, a žádal měšťany o pomoc se stavbou. Dočkal se posměchu zleva i zprava, dokud se s ním rázně nevypořádal: uchopil balvan, se kterým se marně lopotilo třicet silných mužů, a hravě jej odnesl na břeh řeky, kde ho prohlásil prvním kamenem budoucího mostu.
Jeho publikum užaslo. „Zázrak! Zázrak!“ ozývalo se prý všude kolem, zatímco slepí prohlédli, chromí se postavili na nohy a hluší znovu uslyšeli; zázraků se tehdy odehrálo celkem osmnáct, tvrdí legenda. Bohatí měšťané se najednou předháněli, kdo požehnanému (a později svatořečenému) Bénézetovi vypomůže. S jejich pomocí založil pastýř Bratrstvo mostů, které v následujících letech vybudovalo nejen ten avignonský, ale také řadu dalších.
Kontemplace nad rychle ubíhající hladinou.
Zuby válek a pohrom
Po smrti byl Bénézet pohřben přímo na mostě, v kapli svatého Mikuláše, která si dodnes zachovala svůj románský ráz a dokládá skutečné stáří památky. V tomto ohledu je výjimkou, neboť dnešní podoba mostu je výsledkem mnohých katastrof, které stavbu v průběhu staletí postihly.
Krásná a tvrdá jako její železo. Kropa, sídlo kovářských mistrů a dechu historie |
Most byl poprvé zničen v roce 1226 během obléhání Avignonu vojsky francouzského krále Ludvíka VIII., jenž v regionu vedl křížovou výpravu proti albigenským. O osm let později byl opraven, aby se v průběhu dalších století pravidelně stával obětí rozvodněné Rhôny. Poslední povodeň v roce 1669 mu byla osudná, větší část stavby nemilosrdně smetla. Most už nikdy plně neopravili a až do 19. století překračovali místní řeku na lodi převozníka. Zrekonstruováno pak bylo jen to, co zbylo, tedy čtyři oblouky z původních 22, které kdysi nesly téměř kilometr dlouhou cestu.
A co se písně Sur le pont d’Avignon týče: faktem je, že jestli se někde tančilo, nebylo to přímo na mostě, ale pod ním, v místech, kde se rozkládal významný obchodní přístav a konaly se tu trhy i slavnosti. Nápěv se sice zrodil už před staletími, ale tehdy se v textu po mostě procházela opěvovaná kráska. Tanec se objevil až v 19. století, a konečně v jeho druhé polovině se zrodila ikonická verze, kterou zpopularizovala v Paříži složená a hraná opereta. Pařížané toho o Avignonu moc nevěděli, směje se naše průvodkyně, ale místní most proslavili – a teď je z něj památka světového dědictví UNESCO.
Gotický gigant
Od konce mostu obraťte zrak zpět k jeho vstupní bráně. Spatříte dlouhý pás středověkých hradeb a za nimi val mohutných zdí a věží, které jako by nebraly konce. Seznamte se s Papežským palácem, mementem dob, kdy byl Avignon sídelním městem celé katolické církve. I on je zapsán na listině UNESCO.
Éra takzvaného avignonského (někdy babylónského) zajetí papežství se začala psát na samém počátku 14. století, kdy do Avignonu v důsledku církevní krize a rozkolu mezi římským stolcem a francouzským trůnem přesídlil Francouz Klement V. Spokojil se s dominikánským klášterem, zatímco jeho nástupce měl už větší nároky a přestěhoval se do biskupského paláce poblíž avignonské katedrály.
Křižovatka balkánské historie, která zdobí jih Kosova. To je Prizren |
Benediktu XII., dalšímu papeži v pořadí, však nestačil ani tento na svou dobu luxusní příbytek - přál si sídlo, které by odráželo majestát jeho funkce a poslání. Vznikla stavba, k níž stěží hledáme obdoby, monumentální palác, který se před užaslými zraky tyčí jako horský masiv a upomíná člověka na jeho nepatrnost v soukolí času a dějin.
Ohromení z prvního setkání je ještě větší, když se dozvíte, že celý kolos byl vybudován za pouhých sedmnáct let. Stavba robustnějšího Starého paláce (Palais Vieux), který připomíná spíše pevnost a je přesvědčivým důkazem neklidu své doby, byla zahájena v roce 1335, přičemž zdobnější Nový palác (Palais Nouveau), jenž vznikl z vůle Benediktova následovníka Klementa VI., byl dokončen už v roce 1352.
Na zážitek, který si z pohledu na gotického giganta odnesete, vás nepřipraví nic. Samozřejmě, můžete se dočíst, že celková výměra paláce čítá 15 tisíc m², ale to je jen abstraktní číslo. Můžete se podívat na fotografie, jenže každý fotograf bude zápolit s tím, aby hledáčkem ze země pojal celou stavbu.
Papežský palác je zkrátka obrovský – a nádavkem k tomu nádherný. Jeho velikost vám exploduje před očima, uchvátí vás svou brutální a zároveň rafinovanou krásou a vzbudí hluboký obdiv k těm, kteří něco takového zvládli vybudovat vlastníma rukama, bez moderních strojů v zádech. Dostatečně výmluvný je fakt, že místní kaple Klementa VI. je větší než celá avignonská katedrála.
Neméně působivé jsou i vnitřní prostory paláce. Na prostranném nádvoří vás obejmou čtyři impozantní stěny, jedna z nich ozvláštněná vysokým oknem, odkud papež promlouval k věřícím a uděloval jim požehnání a odpuštění – místní obdobě vatikánského balkonu se proto přezdívá „odpustkové okno“. Po vstupu do nitra budovy vás pohltí labyrint chodeb a točitých schodů. Kráčíte jimi po stopách dávno zesnulých církevních hodnostářů i jejich poradců a sloužících, proplétáte se komnatami včetně papežovy osobní ložnice, pracovny či šatny... Cesta dějinami se zdá být nekonečná - a vám to ani trochu nevadí.
Špinaví, nebo čistí?
Nás zavedla mimo jiné i do papežovy koupelny. Čas na vyvrácení dalšího mýtu: není pravda, že se středověcí předci dnešních Francouzů nekoupali. Pravda, ulice měly k čistotě daleko a nezřídka značně zapáchaly, ale v Provence se zachovaly funkční lázně z římské doby a místní, aspoň ti lépe postavení, jich s oblibou využívali.
Sám papež si mohl dopřát luxusu vlastní palácové koupelny a dělal tak velmi rád, dlouhým lázeňským procedurám se oddával v průměru dvakrát týdně. Kupříkladu Klement VI. si podle všeho liboval v oleji lisovaném z rudých růží, kterých byla za jeho pontifikátu plná palácová zahrada, neboť měl rudou růži v erbu. Jestlipak se tu s ním koupal i náš „Největší Čech“ Karel IV., který Klementa VI. v Avignonu navštívil? Nevíme. Historie má svá tajemství a kopie Parléřovy busty českého panovníka, vystavená v jedné z četných komnat, mlčí; na rtech jí však hraje mnohoznačný úsměv.
Ať tak či tak, veřejné lázně ve Francii postupně pohltila dekadence. Církev s roustoucí nelibostí sledovala stále dravější proudy alkoholu a stále početnější a nestoudnější zástupy nevěstek, až zasáhla. Ve spolupráci s lékaři se začala razit nová teorie: koupel vážně škodí zdraví.
Oslnivá mešita šejka Zajeda - megalomanská perla z ropných vln Perského zálivu |
A kdyby jen tělu! V ohrožení byla rovněž duše, neboť voda otevřela póry a pronikla k útrobám, které ničila, a spolu s ní mohli do nic netušícího těla vniknout také nebezpeční démoni. Koupele sice nevymizely, ale až do 19. století hrála prim takzvaná suchá hygiena: ruce a obličej se otřely navlhčeným hadříkem a o zbytek se postaral pudr a parfémy, případně čisté oblečení.
Vojáci - ničitelé i spasitelé
19. století napsalo novou kapitolu nejen v dějinách hygieny, ale také Papežského paláce. Krátce poté, co se Francií prohnala revoluce, která navždy změnila tvář země, se palác proměnil v kasárna francouzské armády. Jakápak památka pro budoucí generace! Vojákům záleželo hlavně na účelovosti a jejich pobyt se na budově citelně podepsal – zazděná okna, probourané stěny, vybrakované poklady.
Kudy do Avignonu?
|
Paradoxně to však byli právě oni, kdo palác dost možná zachránil před úplnou zkázou. Budovy zbudované k užitku a potěše zavržené šlechty často padly za oběť revolučnímu běsnění, popřípadě lhostejnosti. Nebýt zde ubytovaných vojáků, mohl se palác změnit v obří dol na stavební kámen; nehledě na to, že šedá barva, jíž vojáci natřeli stěny místností, zakonzervovala překrásné středověké fresky, jež díky ní přežily.
Když už jsme u maleb, náramně zajímavé kresby se dochovaly rovněž v prostorách někdejší palácové knihovny. Jejich umělecká hodnota je nevalná, zato ta historická a kulturní veliká – najdete zde zachované nápisy a obrázky (leckdy neslušné), jejichž autorem jsou jak vojáci z 19. století, tak i pozdější obyvatelé města. Zvláštní pozornost si zaslouží připomínka druhé světové války. Tehdy se v paláci po dobu tří týdnů schovávalo na 15 tisíc lidí, aby unikli náletům Spojenců, kteří se Avignon snažili vyrvat z rukou německých okupantů - obrázek muže s úzkým knírkem a černou patkou mluví za vše. Mimochodem, jedná se patrně o jediné graffiti na světě, jež je chráněnou památkou UNESCO.
Živé umění
Říká se, že zlatý věk Avignonu skončil se 14. stoletím a smrtí Řehoře IX., posledního uznávaného papeže před velkým schizmatem a místními vzdoropapeži. Jenže o historii se toho napovídá! O sedm století později si Avignon stojí nadmíru dobře, aspoň v očích jeho návštěvníka. Není jen místem, které vám vypráví o velkých dějinách; stejně důležité místo tu má i umění.
Avignonský festival, který město hostí už od roku 1947 vždy poslední tři týdny v červenci, je pokládán za divadelní ekvivalent ikonického filmového Cannes. Každoročně sem zamíří tisíce zástupců Thespidova řemesla, aby publikum okouzlili, předvedli mu, co dokáží, a navázali užitečné kontakty do nadcházející sezóny.
Skotské Glencoe: smaragdová údolí, divoké borůvky a příšerný dialekt |
V tu dobu Avignon doslova dýchá divadlem: největší scéna vyrůstá, jak jinak, na nádvoří Papežského paláce (dosahuje až k jeho oknům a živo na ní bývá až do rána), ale hraje se všude, v menších divadlech, na nábřeží, venku na ulici, v postranních uličkách, podchodech i podloubích. A to v neuvěřitelné kadenci - loni tu diváci mohli denně zhlédnout až tisíc představení.
Největší scéna Avignonského festivalu vyrůstá, jak jinak, na nádvoří Papežského paláce. Dosahuje až k jeho oknům a živo na ní bývá až do rána.
Sbírka se skandální historií
Pokud si na umění potrpíte a na červenec máte zrovna jiné plány, nezoufejte. Avignon k vám bude přívětivý i v jiných ročních obdobích. Stačí například jen několik desítek kroků, abyste se ocitli ve vstupní hale Petit Palais neboli Malého paláce (rovněž památka UNESCO), jenž nabízí bohatou sbírku italského renesančního umění, včetně díla takových mistrů jako Sandro Botticelli či Vittore Carpaccio. Kromě nich zde spatříte také posmrtnou sochu kardinála Jeana de Lagrange – jedná se o vůbec nejstarší dochované umělecké ztvárnění skutečného mrtvého těla.
Obdobně poutavý jako exponáty samy je i jejich původ. Obrazy pocházejí ze sbírky markýze Giampietra Campana (1808-1880), jednoho z největších sběratelů umění své doby. Ku své smůle se markýz mohl pyšnit ještě jedním „nej“: zároveň totiž byl i jedním z nejznámějších zlodějů epochy. Řečeno bez obalu, milý markýz kradl ve velkém, navíc veřejné peníze, a to ne jen tak ledajaké – Campana řídil vatikánskou banku, z jejíž fondů svou sbírku štědře sponzoroval.
Vše se nakonec provalilo, obří skandál skončil před soudem a provinilec putoval nejprve za mříže a posléze do řetězů jako na dvacet let odsouzený galejník. Sbírku zabavil stát a na začátku 60. let její většinu odkoupil francouzský císař Napoleon III. Za astronomickou sumu téměř pěti milionu franků tak Louvre získal velkolepé umělecké bohatství, jehož část o sto let později nechal umístit právě v Avignonu.
Dáváte-li přednost modernímu umění, na své si letos v létě přijdete v Muzeu Louis Vouland, impozantním šlechtickém paláci, jež, kromě stálé sbírky ze 17. a 18. století, bude od června hostit výstavu zasvěcenou dílu op-artového mistra Victora Vasarelyho. Až se nasytíte jeho pestrobarevné geometrie, čeká na vás avignonské muzeum moderního umění, vzdálené slabých deset minut chůze.
Jídlo - delikatesa i fenomén
A když vám vyhládne, nepropadejte panice – jste přece ve Francii! Francouzská gastronomie je od roku 2011 na seznamu světového dědictví UNESCO (ano, i ona), a jak na konto Francouzů poznamenala naše průvodkyně, „konečně mají na papíře potvrzeno, že žijí proto, aby jedli“.
Jídlo je v Avignonu všudypřítomný fenomén: na terasách velkých restaurací i zahrádkách maličkých rodinných bister, v košících plných baget, sýrů a čerstvé zeleniny, které se pohupují na předloktí z trhu se vracejících místních, jako vůně ve vzduchu i téma k rozhovoru, s nímž nemůžete narazit. My si dopřáli fantastickou středomořskou kuchyni v Le 46 nedaleko od paláce, ale neprohloupíte ani jinde.
Předkrm v Le 46: grilované mořské plody s čekankovými listy a smaženým vejcem.
Jestli toužíte po nezpracovaných surovinách, případně po místních laskominách, které si můžete odvézt domů, zkuste známou tržnici Les Halles. Desítky lokálních výrobců a veřejné demonstrace rozličných kuchyní sídlí ve výrazné budově s originální rostlinnou stěnou, jejímž autorem je architekt a botanik Patrick Blanc. Exotická zeď má hned dvojí estetickou funkci: kromě toho, že symbolizuje přírodu a těší oko sytě zelenou barvou, zároveň skrývá nevzhledné vícepatrové parkoviště nad prodejní halou.
Těm, kteří mají radši osobnější přístup, jedno srdečné doporučení: když po příletu do Marseille vyrazíte autem do Avignonu, stavte se v obci La Fare-les-Oliviers. V budově, která zvenčí připomíná malý tovární sklad, najdete poklad - obchod Les Halles 113. „Bonjour, vítejte v Provence!“ uvítá vás kyprá a nesmírně šarmantní paní majitelka, načež vás půvabným gestem pozve dovnitř.
Obchod, kde vypomáhají její maminka i dcera, nabízí výběr z těch nejlepších farmářských produktů v okolí a výrobky místních řemeslníků a umělců, a zároveň je i kulturním prostorem pro malé výstavy, koncerty a společenské setkávání. A samozřejmě také ochutnávky, včetně provensálských specialit jako levandulový med nebo tapenáda z oliv, citronů a tymiánu.
Kremšnita: magie křehkého těsta a sametového krému z úpatí slovinských hor |
Paní majitelka mezitím zručně míchá ovocné smoothie, které svým zákazníkům podává. „Hodně jsem cestovala,“ vysvětluje, „ale pak jsem se vrátila. Chci tady ukázat všechny chutě svého rodného kraje,“ usměje se. „Nabídnout všem bohatství svého domova, na které jsem pyšná.“
Naprosto oprávněně.
Tipy na výlety v okolí Avignonu
GARDSKÝ MOST (Le pont du Gard)
- Dva tisíce let starý most přes řeku Gard u města Nîmes je památkou na monumentální akvadukt, který tu kdysi vybudovali Římané. Se svými 49 metry je vůbec nejvyšším dochovaným římským mostem na světě a pohled na něj je úchvatný – ne nadarmo má i on své čestné místo na seznamu UNESCO.
ZÁMEK LA COSTE (Château La Coste)
- Unikátní spojení vinařství, architektury a umění. Exkluzivní resort s úrodnými vinicemi a bujnou bylinkovou zahradou nabízí svým návštěvníkům jak špičkový gastronomický zážitek, tak díla významných umělců současnosti, která jsou organickou součástí jeho areálu. Brzy nabídne i luxusní ubytovací kapacity, jejichž stavbu nyní finišuje.
MUZEUM LEVANDULE (Musée de la lavande)
- Provence bez levandule není Provence. S ikonou regionu se můžete detailně seznámit jak v Muzeu levandule, tak v otevřené dílně Les Agnels, kde vás naučí, jak se místní fialový klenot destiluje.
SALAMANDŘÍ JESKYNĚ (Grotte de la salamandre)
- Jedna z nejkrásnějších evropských jeskyní se pro návštěvníky otevřela v roce 2013.
PAMÁTNÍK KONCENTRAČNÍHO TÁBORA CAMPS DES MILLES (Site mémorial du Camp des Milles)
- Camp des Milles je dnes jediným velkým koncentračním a deportačním táborem na území Francie, který si zachoval původní podobu (nikoli funkci, samozřejmě) a je otevřený veřejnosti. Součástí areálu je památník, který návštěvníkům kromě připomínky památky obětí osvětluje historický kontext a nabízí reflexi jednoho z nejbolestivějších období francouzské historie.
- A na závěr veseleji. „Zahrada vlaků“ neboli park železničních modelů se rozprostírá na ploše 1200 m² – opravdový ráj pro milovníky železnice. Dvacet vláčků tu jezdí po celkem 650 metrech kolejí, mezi jezírky, říčkami a maketami budov i lidí. V přilehlé budově je k dispozici i 30 m² velké „hřiště“.
