18. června 2019 5:03 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

‚V Austrálii nechápali, že nejsme emigrantky, ale přijely jsme se jen učit anglicky‘

Anna Pelikánová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Anna Pelikánová | foto: Archiv Anny Pelikánové

Anna Pelikánová strávila v Austrálii devět měsíců. V roce 1993 tam vyrazila se svou tehdy devítiletou dcerou Eliškou. Její muž zůstal s mladší dcerou v Čechách a věnoval se podnikání, do kterého se měla zapojit i Anna, jakmile bude mít perfektní angličtinu. Dnes Anna spolupracuje se svojí mladší dcerou Šárkou v její firmě. Účetní a daňovou kancelář Connect Economic Group totiž Šárka založila právě pro svou matku.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Velkým šokem bylo počasí, a to hlavně kvůli velké ozónové díře. Vyčerpání po tak namáhavém letu nám moc síly nedodalo. Pamatuji si tu nesnesitelnou vlhkost vzduchu a to, že hned po prvním dnu byla moje malá dcera spálená až na maso. Hned v prvních dnech nás čekalo přihlášení se do školy. Já do jazykové, dcera do základní školy, kam chodila s místními dětmi. Ačkoliv jsem se anglicky učila již několik let, a dceru jsem k angličtině aktivně vedla od jejich pěti let, měla jsem velký problém s jazykem. Ani ne s mluvením, ale s poslechem a dorozuměním se. Po čase jsem si ale ani už neuvědomovala, že jsem v jiné zemi a komunikovaly jsme plynule. Mnoho místních lidí mělo také pocit, že chceme z Česka emigrovat a že jsme utekly. Proč bychom tam také jinak byly, že? Musely jsme ze začátku neustále někomu dokazovat, že jsme tam přijely opravdu za poznáním a za výukou angličtiny.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazily? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Neměla jsem moc čas přemýšlet nad tím, co je dobré, co je špatné. Musela jsem se postarat o svoji dceru a o sebe v jiné zemi, kde se žilo naprosto odlišným způsobem. Vzpomínám si, kdy jsem se poprvé setkala s bankovní kartou. Ta u nás v roce 1993 vůbec nebyla. Takže včetně prvotních problémům s dorozuměním jsem se musela poprat i s tím, že jsem přijela do úplně jiné mentality a jiných standardů. Co bylo pro mě naprosto nové, byly řady levných produktů, které dnes běžně nalezneme v jakémkoliv supermarketu. Nechápala jsem, jak mohou být některé potraviny levnější, když je na nich logo daného obchodu. Každopádně stravovali jsme se tam velmi zdravě, a to hlavně kvůli zvyku prodávat ovoce na konci dne za velmi nízké ceny. To jsme chodily s malou s batohy na zádech a kupovaly bedny avokád za dolar. Další zajímavostí bylo nalezení si práce. Musela jsem si tehdy nějakou najít, abych měla na zaplacení výletů a dalších základních potřeb pro sebe i dceru. V Čechách bych šla na pracovní úřad, v Austrálii jsem šla do pracovní agentury. Měla jsem pocit, jako bych byla v jiném vesmíru.

S klokanem
Nejkrásnější vzpomínky mám na mé přátelé Korejce a Filipínce ze školy. Celé to...

Lidovky.cz: Co konkrétně jste v Austrálii dělala a překvapilo vás něco?
Nakonec jsem si našla práci u jedné moc milé rodiny jako opatrovnice. Paní domu umíral muž na rakovinu a do toho měli dvě malé děti. Starala jsem se tedy o kluky a domácnost, pomáhala paní s nemocným mužem. Jako matka dvou dětí jsem se snažila dát i těmto dětem to nejlepší co šlo, a proto jsem pravidelně vařila. To byl zase šok pro moji zaměstnankyni. Ta byla zvyklá přijet domů s hamburgery a tím to pro ni skončilo. Proto jsem byla ráda, když to děti ocenily a chtěli ode mě jíst vydatné české polévky. Protože jsem vyrůstala v domě na vesnici, chtěla jsem pomoci i se zahradou. Minimálně posekat trávu. Když jsem se o to ovšem pokusila, všichni okolo mě se zhrozili. Naprosto jsem jejich reakci nerozuměla, chtěla jsem přeci pomoci. Vysvětlili mi, že sečení trávy je práce pro místní komunitu postižených lidí, které se díky takovým jednodušším aktivitám mohou integrovat do společnosti a vydělat si peníze. Posečením trávy bych jim tedy vzala jedinou formu obživy. Dodnes vnímám velký rozdíl mezi stylem bydlení Čechů a Australanů. U nás je zvykem, že se lidé (někde více žena, někde je zapojen více i muž) starají o své bydlení, mají to tam rádi čisté. Pamatuji si, když jsem přišla poprvé do domu mých zaměstnavatelů, musela jsem nejdříve celý dům vydrhnout do základů. Děti byly také zvyklé čmárat běžně po stěnách. Šel tam zkrátka vidět ten západní styl života, který dnes obdivujeme, ale v mnoha ohledech kritizujeme.

Lidovky.cz: Jak reagovala na tamní základní školu vaše tehdy devítiletá dcera?
Velmi mě potěšil její přístup k místnímu stylu učení. Sice si dost hráli a měli možnost se do určité míry projevovat, ale nezapomenu, když malá přišla jednou domů a řekla mi: „Maminko, do takové školy bych nechtěla dlouho chodit. Tam bych se nic nenaučila.“ Škola hrou ji prostě nezaujala. Večery jsme často trávily učením, kde jsem si i já zopakovala slovní zásobu z mnoha oborů. Bylo úžasné vidět, jak jí to baví a nedělalo jí problém začlenit se do nového kolektivu a zvyknout si na nový jazyk. Po půlroce ve škole zakončila své studium se samými jedničkami. Byla jsem na ni opravdu hrdá.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybělo nebo naopak?
Nejkrásnější vzpomínky mám na mé přátelé Korejce a Filipínce ze školy. Celé to začalo tím, že jsem zjistila, že moje dcerka nechce doma jíst. Když jsem v tom přišla na důvod jejího vzdorování proti domácí stravě. Ona se totiž naučila jíst u našich korejských přátel. A tam jí vyvařovali úplně jiné věci. Mořské plody, všemožné řasy, nudle, jejich typickou rýži. Malá byla šťastná a já taky, protože jsem, díky společným večeřím, poznala spoustu báječných lidí.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Jaké byly první asociace, které jste slýchávala, když jste řekla, že jste z Česka?
Když jsem řekla, že jsem Češka, lidi ani nevěděli, kde to přesně je. Ani jsem neměla pocit, že by se zajímali. Ačkoliv jsem byla připravena vykládat jim o revoluci, o tom, co jsme zažívali několik desítek let, nebyl o to zájem. Občas bylo velmi těžké vyjít s penězi. I když manžel tehdy už v Čechách podnikal, nemohli jsme si dovolit všechno, co si mohli dovolit v Austrálii ostatní. Pamatuji si, když se agentura zpozdila s týdenní výplatou, musela jsem naběhnout na místo a žádat je, aby mi co nejdříve poslali peníze na účet. Nebylo to tak jednoduché, jak si mohlo mnoho lidí tehdy myslet. Převrat nastal v době, kdy jsem si musela jít přebookovat letenku, jelikož doma se mi mezitím rozpadalo manželství, jak jsem se dozvěděla po telefonu, a já se musela urychleně vrátit do Čech. Tehdy jsem šla smutná z kanceláře aerolinek, nevnímala jsem realitu. Z ničeho nic zastavilo auto, někdo otevřel dveře, skočil po mojí kabelce a rychle s ní odjel pryč. Měla jsem tam jak ty nové letenky, tak naše pasy, kartu, všechno. Musela jsem vše začít zařizovat od začátku. Měla jsem strach, jak to celé dopadne. Po několika dnech mě kontaktovali, že se kabelka našla někde odhozena a bylo v ní vše, kromě peněz. O ty mi ani nešlo. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát udělala velkou radost. Nechala jsem se tam obarvit a ostříhat. Když jsem přijela zpátky do Čech, všichni na mě koukali s otevřenou pusou. Takové účesy se tady vůbec nenosily.

apeAlena Pecháčková

Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete
Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete

Chcete někomu udělat radost pohledem, který domalujete a vybarvíte s dětmi? Připravili jsme celou sérii, kterou si zdarma stáhnete. Využít ji mohou i účastníci našeho Letního kolotoče.