Protože měl ale o tom, co by cestovka měla nabízet, jiné představy, založil v roce 2005 vlastní cestovní kancelář Go2, která postupně k Austrálii přibrala ještě Indonésii, Srí Lanku a 15 dalších destinací. Kromě jejího rozvoje se věnuje také neziskovce Škola v ráji, která pomáhá stavět školy a sponzorovat školáky na indonéském ostrově Lombok. Ačkoli v životě tohoto světoběžníka není pevný domov a pendluje po světě z místa na místo, do Austrálie se rád každoročně na několik měsíců vrací.
Australany si většina Čechů představí jako pohodáře, co pořádají barbecue na pláži. Jací jsou doopravdy?
To docela sedí (smích). Australané působí při prvním kontaktu velice příjemně, protože jsou přátelští a otevření. Asi jak tam pořád svítí sluníčko, tak si z ničeho nedělají těžkou hlavu. Australané mají slušné vzdělání, důraz se klade na individualitu. Nesoudí člověka pro jeho názory a nic nepředjímají. Lidé se tu chovají velice slušně, jsou to takové malé věci, co ale utváří celkový dojem a pocit spokojenosti. Všude vás pozdraví, za všechno poděkují. Kromě Sydney, kde už to bohužel nefunguje. Neexistuje, že byste nastoupili do autobusu, nepozdravili řidiče a on vám na pozdrav neodpověděl – je to běžná věc třeba i ve dvoumilionovém Brisbane, hlavním městě Queenslandu.
V čem se australská mentalita liší od té české?
Mám pocit, že v Česku si každý dost stěžuje, i když mladší generace už je v tomhle trochu jiná. V Austrálii si lidé nestěžují, berou věci tak, jak jsou. Například jsme dlouhá léta jezdili na jednu farmu do outbacku do pouště k farmáři shánět dobytek na koních, v Austrálii a na Novém Zélandu se tomu říká mustering. Byl úplným prototypem australského drsného farmáře, který se nikdy nevzdá. Přijeli jsme tam v době, kdy panovalo hrozné sucho, třetina krav mu pochcípala, protože neměla, co žrát a ohlodávala už i kaktusy… Měl obrovskou farmu, na kterou měl dluh jako hrom, platil alimenty první ženě a byl úplně v pohodě a věřil, že bude líp. Chtěl farmu, krávy, koně… To byl jeho život, tak tomu všechno podřídil. A takoví Australané jsou. Problémy berou spíš jako výzvu a nejsou zbytečně ublížení. Obecně se každý problém dá lépe překonat, když na něj nahlížíte jako na situaci, která má nějaké řešení.
Jak se slaví Vánoce u protinožců?
Typický Australan jde na pláž, kde si udělá barbecue s krevetami. Zážitkem jsou Vánoce na Bondi beach, kde jezdí stovky lidí převlečených za Santa Clause na surfu. Australané se totiž obecně neberou moc vážně a takových recesí se najde víc. Třeba populárním zvykem na tropickém severu v Darwinu jsou závody švábů, brouků, krabů a podobně. Konají se na Anzac Day – tedy den australské a novozélandské armády (25. 4.). Nebo v srpnu se v poušti na řece Todd River v Alice Springs jezdí regatta. Když klientům říkám, že se tam jezdí závody na lodích, tak mi nevěří. To koryto uprostřed pouště je samozřejmě úplně vyschlé, lidé si obléknou srandovní kostýmy a v lodích bez dna běží korytem řeky.
V čem se životní styl Australanů nejvíc liší od toho českého?
Je běžné, že mladí Australané hodně brzy odchází od rodičů a postaví se na vlastní nohy, i když to někdy nevypadá úplně růžově. Mezi mladými je časté sdílení bytu s více spolubydlícími, tzv. homesharing, což v Česku příliš není. Studenti úplně běžně chodí na brigády. Mezi dvacítkou a třicítkou řada Australanů jezdí někam do světa buď pracovat, nebo cestovat, a tam se hodně otrkají. Pokud se vrátí, přivezou si s sebou kontakty ze zahraničí, které se jim můžou v budoucnu hodit.
  |
Austrálie má přísnou imigrační politiku, jak je to s vízy a možností práce?
Pokud člověk nemá správné vízum, nemůže dostat normální práci. Například se studentským vízem se dá pracovat maximálně 20 hodin týdně. V takové situaci je potřeba vzít jakoukoli práci, kterou by člověk jinak nikdy nedělal, třeba i mytí nádobí. Při udělení dlouhodobějších pracovních víz se hodně hledí na to, jaké má člověk znalosti a dovednosti, jsou potřeba zvací dopisy od zaměstnavatele apod. Tím si Austrálie selektuje uchazeče podle toho, jaké profese jsou pro ni užitečné. Pokud chce člověk uspět a přesvědčit lidi, aby ho zaměstnali, tak je potřeba být v tom oboru lepší než místní. Na druhou stranu, když se člověk musí prokousat po pomyslném žebříčku úplně od spodního stupínku, tak si hodně věcí uvědomí. Mně to do života naučilo nahlížet na věci pozitivně a z dlouhodobého hlediska, a hlavně pro mě nic není moc těžké a složité po tom všem, čím jsem si tu musel projít, respektive promýt – od čištění hrnců, nošení cementu a co já vím čeho ještě.
Jak Australané nahlížejí na přistěhovalce za prací z Evropy?
Je to otevřená multikulturní společnost, která má své kořeny v Evropě, a vychází z anglosaské tradice. Přijímá lidi z celého světa a na nikoho nekouká skrz prsty, záleží, co člověk umí a co dokáže. Tím, že se Austrálie snaží vytvořit takový imigrační systém, aby přijímala jenom lidi, které potřebuje, tak to nutí člověka hodně se přizpůsobit.
Pro Čecha, který se tam přestěhuje a přijme jejich kulturu a styl života, je pak život v Austrálii jednodušší a srozumitelnější. Je ale potřeba počítat s tím, že náklady na život jsou mnohonásobně vyšší a člověk si za účet musí přikreslit jednu nebo dvě nuly. Ceny se tu za posledních 15 let neuvěřitelně zvedly a i rodilí Australané tráví v práci dlouhé hodiny. Čím dál víc se kvůli tomu stěhují za prací i mimo Austrálii.
Jak náročnou byrokracii je třeba při rozjezdu podnikání překonat?
Co se týče zákonů a předpisů, v tom je australský systém hodně nekompromisní a je potřeba všechno pečlivě dodržovat. Byrokraticky je to velice složité, ale když se člověku tohle všechno povede, přijde mu pak všechno ostatní jednoduché.
Uvedu příklad: pro licenci na autobusovou dopravu bylo potřeba absolvovat speciální kurz, zařídit si pojištění na dvacet milionů dolarů… Na začátku jsem musel najít dva lidi, kteří by se za mě zaručili. Nemohl to být ale jen tak někdo, musel to být člověk s určitým společenským statusem, na výběr bylo deset zaměstnání, které můžou záruku poskytnout, a mezi nimi byl třeba poslanec parlamentu, doktor, policista, učitel a podobně. To všechno jen, aby tam člověk mohl „točit volantem“.
V čem je obchodní jednání s Australany jiné oproti Čechům?
V Austrálii rádi používají modální sloveso should – což u nás můžeme přeložit jako podmiňovací způsob. Jak uvádí oxfordský slovník, tvrzení uvozené tímhle výrazem by mělo platit asi z 95 %, v Austrálii je to ovšem tak 60 %. Když tedy Australan pronese „It should be ok“ nebo „No worry“, což znamená bez problému, tak byste měli zbystřit. Občas něco slíbí dřív, než si prověří, jestli je to možné. Pokud řeknou, že by něco mohl být problém, tak víte, že to problém určitě je.
Obecně je součástí jejich kultury vzájemný respekt. Tenhle základ je užitečný i při jednání s jinými kulturami všude po světě, protože přestanete být přesvědčení o své pravdě. Austrálie mě naučila nevnucovat nikomu svůj názor na to, jak by věci měly být, a respektovat ostatní, ale zároveň si držet svou linii, přes kterou „vlak nejede“.
Když jsme před dvěma lety otevřeli v cestovce jako destinaci Indii, tak mi zkušenost z Austrálie hodně pomohla v komunikaci s Indy, se kterými je jednání hodně specifické. Stejně tak v Nepálu – když člověk přijme jejich svébytnou kulturu a ctí tradice, je komunikace s nimi srozumitelnější. Když tam jezdím o něčem jednat, tak jsem si vědom, že jsme v jejich zemi, respektuji jejich pravidla a zvyky. Vnucovat jim svůj styl se stejně jedině vymstí, protože si to udělají po svém. A tohle platí všude po světě. Mně se vždycky vyplatilo i cizím lidem důvěřovat, protože lidi důvěru ocení. Na základě důvěry vznikají vřelé a úzké vztahy.
Průvodcujete některé zájezdy sám?
Já jsem přestal průvodcovat před dvěma lety, věnuju se spíš jiným věcem kolem cestovky. A když už něco výjimečně průvodcuju, tak se to týká australské pouště, kde žijí původní obyvatelé – Aboridžinci, kam máme jako jedni z mála Čechů s kolegy licenci.
Soužití Aboridžinců s většinovou australskou společností má dost trnitou historii. Jaká je situace dnes?
Podle mého názoru Aboridžinci pořád vnímají jako velkou křivdu, že jim ten kontinent vzali. Když v 18. století připluli Evropané, byli původní obyvatelé Austrálie pořád v době kamenné, takže bylo snadné je obalamutit pár korálky. Austrálci, tedy Aboridžinci, se cítí podvedení, mají dojem, že jim bílí přistěhovalci jejich půdu ukradli. Ten vztah je dodnes komplikovaný. Ti, co žijí na svých původních územích, kterých není mnoho, pořád udržují tradiční styl života a australská vláda jim do něj příliš nezasahuje.
Systém našeho života a civilizace oproti tomu Aboridžinců je naprosto odlišný a podle mě i neslučitelný, ty pohledy na svět do sebe vůbec nezapadají. Oni jsou vývojově úplně jinde a nemůžeme po nich chtít, aby se rázem ocitli v naší realitě, museli by překročit vývojové období tisíce let. Bílý člověk, ať už turista, nebo Australan, by měl být k jejich chování shovívavý, protože je to pořád jejich země. Kontakt s naší civilizací má na řadu z nich velice negativní dopady – například se uchylují k pití… Je to horší obdoba amerických indiánů.
Ukázkovým příkladem je spor ohledně Uluru. Letos koncem října – přesně 34 let poté, co bylo toto území navráceno Aboridžincům – začíná platit zákaz výstupu na posvátnou horu Uluru. Řada cestovních agentur byla přitom proti uzavření vstupu na skalní monolit, přestože to porušovalo tradice a víru Aboridžinců. Mentalita naší kultury je zkrátka odlišná, Aboridžince uráželo, že my, respektive bílí Australané, vidíme horu a chceme ji zdolat, ale o tom podstata toho místa vůbec není.
Jak složité bylo získat licenci k provádění u Aboridžinců?
Je nutné chodit půl roku na univerzitu v Darwinu na kurz zakončený zkouškou před komisí složenou mimo jiné z Aboridžinců. Bere se to hodně vážně, protože turistům zprostředkováváte jejich kulturu, na kterou jsou neuvěřitelně hrdí.
Jak se v poslední době změnily požadavky a přání českých návštěvníků?
Lidé už do Austrálie nejezdí jenom proto, aby si udělali fotku s klokanem, ale chtějí tu zemi opravdu poznat, a to nejlépe za minimum času. Hledají autentické zážitky, nejen taháky na peníze. V rozhovorech s různými cestovateli čtu kritiku, jak jsou dnešní turisté povrchní. Mně to tak nepřijde. Navíc ani nevidím nic špatného na tom, jet do Austrálie a chtít si vyfotit operu v Sydney a Uluru nebo se vyvalit na pláži. Posuzovat někoho podle toho, že něco je nebo není komerční, je úplný nesmysl. Na cestovce pak je, jestli člověku dokáže nabídnout něco víc než jen to, co si klient myslí, že chce vidět, a nabídnout to tak, aby neničila prostředí a nepřispívala k tomu, že se ztrácí autenticita místa.
Vychází z téhle myšlenky i koncept vaší cestovní kanceláře?
Mě samotného baví cestovat a snad jsem se dokázal vcítit do toho, co lidé hledají. Na cestovkách mi vždycky vadilo, že se často snaží nabídnout to nejznámější, produktově jednoduché a mnohdy nejlevnější, co je v dané zemi k vidění. My jsme zvolili koncept, kdy nabízíme jen to, co sami výborně a do detailu známe. Každou zemi má na starost člověk, respektive tým lidí, který tam dlouhodobě žije a úzce se na ni specializuje. V dané destinaci zároveň máme vytvořené zázemí, kancelář, delegáta a vlastní průvodce a dopravce, kteří se o klienta postarají. Je to sice pro nás výrazně finančně náročnější, ale tato cesta se nám zatím velmi vyplácí. Nenabízíme proto jen klasické okruhy s průvodcem, ale hlavně dovolenou pro cestovatele na vlastní pěst, kterým dokážeme kvalifikovaně poradit za dostupnou cenu. Chceme, aby klient mohl „ochutnat“ zemi, kam jede, aspoň trochu z pohledu místního. Pochopení jejich kultur je to nejlepší a asi nejdůležitější, co chceme zprostředkovat.
Další články si můžete přečíst na cestovatelském portálu HedvabnaStezka.cz.
