Oslavy se v jednotlivých zemích liší s ohledem na historické tradice či víru obyvatel. K obecným zvykům ale patří zdobení stromku, stavění betlémů, zpívání koled, vzájemné obdarovávání a hodování. Ve 20. a 21. století jsou Vánoce, jimž předchází čtyřtýdenní období adventu, vnímány převážně jako svátky pokoje a rodiny.
V Česku a v dalších zemích s převládající římskokatolickou tradicí začíná oslava Vánoc na Štědrý den - 24. prosince; slavnost Narození Páně pak připadá na 25. prosince. Ve většině západních zemí (USA nebo Velká Británie) se dárky rozbalují 25. prosince ráno, pravoslavné země (Řecko, Rumunsko či Rusko) slaví 6. a 7. ledna.
Jedním ze symbolů Vánoc je stromek, který míval ochranitelskou funkci. Tradice jeho zdobení pochází z Německa, jedna z prvních zpráv o ozdobeném a osvětleném stromku je v brémské kronice z roku 1570. V současnosti některý z jehličnanů či jeho umělá atrapa zdobí příbytky obyvatel kromě Evropy či USA také například v Singapuru, Austrálii či v Nikaragui. V afrických zemích lidé často zdobí palmy, v Rusku k oslavám přelomu roku neodmyslitelně patří jolka.
Nejoblíbenějším vánočním zvykem, zejména mezi dětmi a obchodníky, je tradice obdarovávání. S rozdáváním dárků je spjata celá řada postav. Patří mezi ně zejména svatý Mikuláš (Saint Nicholas) a osoby od něj odvozované: angloamerický Santa Claus, francouzský P. Noël, irský a portugalský Father Christmas (Otec Vánoc), nizozemský Sinterklaas či německý Weihnachtsmann. Santa Clause, zobrazovaného jako veselého, dobře živeného muže s bílým vousem, doprovází v některých kulturách Černý Petr pro zlobivé děti.
Ve střední Evropě, v jižním Tyrolsku, jižním Německu, Rakousku, Lichtenštejnsku a ve Švýcarsku pak rozdává dárky Christkind čili v češtině Ježíšek (ve slovenštině Ježiško a v maďarštině Jézuska). V Rusku obdarovává Děda Mráz, ve Finsku Joulupukki, ve Švédsku Jultomten (Vánoční muž), v Norsku zase dědeček Julenissen. Řecké děti dostávají dárky od svatého Basila na Nový rok, v Itálii naděluje Babbo Natale, v Turecku Noel Baba a v Polsku svatý Mikolaj.
Samostatnou kapitolou vánočních oslav je gastronomie. Zatímco v Česku, Rakousku či Polsku patří mezi tradiční jídla kapr, v mnoha zemích dominuje vánoční tabuli nadívaný krocan. V severských zemích je pak oblíbeným pokrmem šunka či různé pečeně, ve Francii vítězí husí játra a quiche - slaný koláč se šunkou a vejci. Někde se ale servírují i bezmasá jídla, například v Bulharsku či na Ukrajině; zde je tradičním pokrmem kuťa - jídlo z pšenice, medu či máku.
Na stole nesmí chybět také vánoční cukroví a různé dezerty. Nejznámějším je zřejmě anglický vánoční puding s alkoholem, ve Francii mají pamlsek zvaný buche neboli poleno (dezert na způsob rolády). Belgickou obdobou českých vánoček jsou cougnous, v Rumunsku cozonac. V Maďarsku se mlsá ořechová roláda, ve Švédsku marcipán a v Argentině koláče z pštrosích vajec.
K vánočním tradicím patří rovněž rozvěšování jmelí, které je považováno za rostlinu pomáhající proti bleskům, nemoci a čarodějné moci. Mezi staré obyčeje patří také rozsvěcování světel, které zjevně symbolizuje zimní slunovrat, či výroba betlémů a jesliček. První jesle, jako symbol betlémského mýtu, údajně posvětil při vánoční mši již v roce 354 papež Liberius. Jiná legenda říká, že jesličky poprvé vytvořil o Vánocích v roce 1223 svatý František z Assisi.
Opomenout nelze ani vánoční písně. Tou pravděpodobně nejslavnější je skladba Tichá noc, o jejíž rozšířenosti svědčí fakt, že se na Štědrý večer zpívá přibližně ve 230 jazycích, mezi jinými rovněž v samoánštině. Svou premiéru měla v roce 1818 v salzburském Oberndorfu; autorem textu byl místní farář Josef Mohr, nápěv složil Franz Xaver Gruber. K oblíbeným vánočním písním patří také americká Jingle Bells či hit White Christmas od Binga Crosbyho.
