Autobus, který míří do Henningsvaeru, pozvolna opouští pobřežní cestu a vjíždí na most. Venku panuje deštivé počasí. Skrze mokré okno matně rozeznávám spleť dřevěných domků natřených na červeno, hovících si na několika kamenných ostrůvcích, které dohromady spojuje síť mostů.
Lov velryb v Japonsku. Obnovení tradice, nebo začátek konce upadajícího průmyslu? |
Takový je Henningsvaer. Malá rybářská vesnice na jižním pobřeží Lofot, kde nastálo žije okolo pěti set obyvatel. Dříve ale byla největší svého druhu v Norsku, před půl stoletím zde fungovalo 69 továren na zpracovávání ryb a plodů moře. Ačkoliv jsou slavné dny už dávno pryč, Henningsvaer si stále udržuje svou popularitu. Stal se vyhledávaným cílem pro turisty, kteří jej navštěvují kvůli atmosféře tradiční severské rybářské vesnice. Můj cíl je ale jiný. Chci v jedné z místních restauracích ochutnat velrybu a spáchat tak svůj osobní ekoterorismus.
  |
Po příchodu do jedné z přístavních restaurací mi tiskne ruku Ragnar Palsson (46), místní kuchař a zároveň rodák s Henningsvaeru, se kterým jsem se domluvil na rozhovoru. Kroky mě sem nezavedly náhodou, podnik se totiž specializuje na mořskou kuchyni, včetně velryb. „Velryby mají velice jemné maso. Tradiční příprava jídla je osmažit maso, udělat omáčku a smíchat to. Pak už to jen krátce povaříš v marinádě a je hotovo,“ vysvětluje mi Ragnar a na stůl přede mnou klade talíř místní speciality – velrybí polévky.
Jídlo přátelství
Lžící nabírám kousek velrybího masa a dávám se do jídla. Na jazyku se mi rozlije chuť, která se podobá vepřovému, konzistencí má blíže k játrům. Není to vůbec špatné. Zatímco si do úst vkládám kousky kytovce, Ragnar mi vypráví o tom, jak je velrybí maso v Norsku populární.
K mému překvapení na něj v restauracích prý není lehké narazit. „Když na Lofotech jdete na posezení k přátelům, je zcela běžné přinést s pivem i velrybí polévku. Lidé si jí také často připravují třeba k narozeninám. Dá se říci, že je to jídlo přátelství,“ vysvětluje u stolu Ragnar.
Jak se žije Čechovi pod arktickým sluncem, které nezapadá. O půlnoci se chodí na golf i na výlety |
Velrybí maso začalo být v Norsku oblíbené zejména po druhé světové válce, protože bylo dostupné a velmi levné. Lov obřích kytovců je ale součástí zdejší kultury už po celá staletí. V 19. století se velryby lovily především kvůli tuku, který se používal např. ke svícení. Maso bylo vedlejším produktem, protože zapáchalo a mělo játrovou pachuť.
Ekoterorismus nepácháme, loví se jen velryby Minke
Tehdy měly hospodyně v každé domácnosti trik, jak se té chuti zbavit. Maso buď marinovaly, nebo se chuť pokusily překrýt zeleninovou omáčkou. A tak vlastně vznikla velrybí polévka. Dnes se maso hned po ulovení uloží na led, aby tam tři týdny odpočívalo.
Podle Ragnara lov velryb ekosystém prý nijak zvlášť nezatěžuje. „Velrybáři si hlídají počet velryb, které naloví. Norská vláda stanovila limit na pouhých 300 velryb ročně pro celou zemi. Přitom se loví pouze velryby Minke, které nejsou na seznamu ohrožených druhů,“ vysvětluje u stolu Ragnar.
Island omezil velrybářství kvůli komerčnímu využití, tamní trh je totiž velmi malý a export masa ilegální. Oproti tomu Japonsko žádné zábrany nemá a velryby loví ve velkém, nehledě na druh. „V Norsku se trh navzdory tradicím také neustále zmenšuje. Počítáme s tím, že po čase možná úplně zmizí,“ dodává Ragnar, zatímco z talíře vyškrabávám poslední zbytky polévky.
