,Vesnici zatopila řeka.‘ Ukrajinská Bakota je jako výrazně levnější Irsko

,Ukrajinci nechápou, co tam chcete dělat.‘ Pripjať u Černobylu pohltila příroda, budovy hrozí zřícením

Do Kamence Podolského jsem vyrazila jedním z nočních (lůžkových) vlaků. Stejně jako před třemi lety, kdy jsem byla překvapená tím, jak se k vlaku přihrnula prakticky celá vesnice, se mi i tentokrát naskytl pohled na místní prodávající všechno možné od piva přes sušenou rybu. Jedna z bábušek tentokrát dokonce neváhala a prošla vlakem s košíkem plným sladkého pečiva. „Dáte si šáteček s třešněmi, slečny?“ usmála se na nás a já si okamžitě vybavila scénu z Harryho Pottera, kdy Harry jede poprvé do Bradavic a paní mu nabízí všemožné sladkosti. I když vypadaly vážně lákavě, v batohu jsem měla dost jídla, a tak jsem se uchýlila k „Ronovu“ ne. Ostatně ruský překlad prvního dílu Harryho Pottera jsem shodou okolností ten víkend zrovna dočítala.

Do Kamence to ovšem nebylo na ukrajinské poměry daleko, a tak jsem do něj dorazila už před půlnocí. A opět si potvrdila, že v cestování občas příliš neboduji.

Zapomněla jsem si stáhnout mapu města i adresu ubytování. Data mi totiž v telefonu kdoví proč nefungují, takže musím technické věci většinou řešit dopředu. I když jsem oběhla hned několik taxikářů, ani jeden z nich mi nebyl ochoten pomoci, přestože všichni svorně tvrdili, že internet v mobilu mají. Na druhou stranu, možná mi jen neporozuměli. Moje ruština totiž ani po téměř čtyřech měsících není zcela ideální (eufemisticky řečeno).

Na konci světa

Nakonec jsem usoudila, že na vztek ani bezradnost (nebo taky hysterii) není v pozdní hodinu čas. A že bude lepší hledat v řadách mých vrstevníků, kteří rozumí slovu hotspot.

Po stáhnutí potřebných informací jsem si odchytla jednoho z mladých taxikářů. Ten se sice tvářil, že ví zcela přesně, kam má jet, ale podle telefonátů, které během řízení vedl, bylo jasné, že ne. Potvrdil mi to i fakt, když jsme dojeli kamsi daleko za centrum města. „Tohle nevypadá na hotel,” prohlásila jsem pobaveně, když jsme se vydali po hodně, hodně špatné cestě kamsi mezi domy. „Dělám taxikáře teprve krátce,” prohodil ke mně omluvně. Nakonec se rozhodl vydat cestou zpátky a vyhodit mě kousíček od hradu. Právě pro něj je Kamenec tak známý. Já sama jsem se na něj byla podívat už před třemi lety, když jsem jela poprvé s přáteli na Ukrajinu. Mým cílem tak nebyl hrad ani město jako takové. Využila jsem jej částečně jako výchozí bod pro návštěvu údolí řeky Dněstr, na které mě nalákalo hned několik Ukrajinců.

Zatopená vesnice a nevěsta

Ačkoli při googlování vypadá Bakota jako zcela nedosažitelné místo, kam vás za pořádný balík eur vezme tak akorát cestovní agentura, opak je pravdou. Z místního autobusového nádraží odjíždí denně hned několik autobusů, je ovšem třeba dát si pozor na zpáteční cestu. Poslední autobus jede totiž už ve čtyři hodiny.

V maršrutce jsem potkala další tři slečny, které se taktéž rozhodly vyrazit do údolí. Jak jsem z pozdějších rozhovorů pochopila, udělaly si předsvatební výlet z Kyjeva, neboť jednu z nich čekala brzo svatba. Z maršrutky kdesi mezi poli nakonec vystoupily ještě další dvě holky. Po přibližně hodinové cestě kolem polí a sadu jsme dorazily na břeh řeky. A tehdy mě poprvé napadlo, že Bakota je takové výrazně levnější Irsko. Jednotlivé cípy druhého břehu zářily sytě zelenou a zakusovaly se do širokého Dněstru.

„Víš, jaká je historie tohohle místa?“ zeptala se mě jedna ze slečen, zatímco měla na čele přilepený papírek s ruským slovem, které měla uhádnout. Zakroutila jsem hlavou. Popravdě řečeno, mě příliš nenapadlo hledat si větší podrobnosti. „Asi před třiceti lety tady byla vesnice, pak ale spustili vodní elektrárnu a celou ji nechali zatopit.“

Po prozkoumání břehu řeky a výhledu na bakotský záliv, jsem si rozdělala oběd. K němu jsem si mimo jiné koupila domácí mléko na místním trhu. Jestli mě něco na Ukrajině hodně baví, tak je to právě jídlo. Ať už v těch úplně nejlevnějších jídelnách, dražších restauracích nebo na trzích. V podstatě zde dá docela práci najít místo, kde vaří podprůměrně nebo vyloženě špatně. Snad jedinkrát (a to ještě při mé první cestě na Ukrajinu) se mi stalo, že mě vyloženě šokovalo, když mi místo varenyků se smetanou přinesly varenyky s majolkou. Nedoporučuji.

Při návratu se mi povedlo zastavit si maršrutku, jak to dělají místní. I když tomu bylo možná proto, že jsem si ji nestopovala sama. Zbytek odpoledne jsem strávila bloumáním po městě, které je v květnu neuvěřitelně zelené. Zároveň jsem z něj získala podobný dojem, jaký mívám z Kutné Hory. Do ní každé září jezdím na literární festival Ortenova Kutná Hora, který se pro mě za ta léta stal literárními Vánocemi.

Bahno? Osmkrát prosím

Druhý den jsem se rozhodla strávit chvilku čtením na kopcích, které obklopují hrad. Než jsem ale na jeden z nich vylezla, podařilo se mi asi osmkrát skončit v bahně. Tou dobou totiž na Ukrajině po parných dnech pršelo každou noc. Až posléze jsem si pochopitelně všimla i jiné cesty, která umožnila poněkud důstojnější výšlap.

Po snídani s výhledem na hrad, jsem se rozhodla prozkoumat okolní krajinu. Během toho se mi povedlo narazit i na stádo koz. Po obědě jsem zavítala na hrad, kde mi pán u vstupu buď říkal, že jsem pěkná nebo mi přál pěknou podívanou. Patrně to druhé, ale jistá si nejsem.

Zbytek odpoledne jsem strávila dočítáním posledních kapitol Harryho, kterého jsem byla odhodlaná přečíst. Ačkoli mluvení mi dělá potíže, čtení tak těžké není. Nakonec jsem se rozhodla projít se městem a ulovit si něco k večeři. To se mi povedlo (k mému překvapení) v místním kině, kde ještě nenasadily nekřesťanské ceny za kyblík popcornu. Krom něj nabízeli i klasická jídla jako těstoviny nebo pizzu.

Svůj výlet jsem zakončila asi o půl páté, když vlak dorazil do Vinnycji, kde teď žiju.