Kromě vybavení na běžný výlet by se tentokrát hodila kouzelná hůlka anebo stroj času, zkrátka cokoliv, co by nás přeneslo do časů na přelomu 17. a 18. století. Právě tehdy totiž hrabě František Antonín Špork začal labské údolí měnit v okouzlující letní dvůr se spoustou lázeňských a kratochvilných radovánek. Projet vypracoval italský architekt Giovanni Battista Alliprandi, a zatímco levý břeh měl představovat českou podobu malého Versailles s rušným společenským životem, stavby na pravém břehu byly určeny pro záležitosti duchovní.
Myšlenku břehu života a břehu smrti naplňoval i hospitál s kostelem Nejsvětější Trojice a rodovou hrobkou Šporků: majestátní stavba a dnešní dominanta celého Kuksu ale měla být pouhým doplňkem, tečkou za zdařilým dílem a rovněž připomínkou, že smrt je stále na číhané. To hlavní se točilo kolem zámku na druhém břehu Labe, z něhož dnes nezbylo vůbec nic. Pravda, na rozdíl od hospitálu byl „jen“ dřevěný, ale i tak tvořil nedílnou součást areálu, který svou krásou bral dech. Bylo tu například přírodní bludiště, Dům filozofů s knihovnou pro hraběcí hosty, střelnice na ptáky anebo koňská dráha, takzvané rejdiště, lemovaná sochami trpaslíků, kteří údajně měli tváře Šporkových nepřátel. Zajímavé je i to, že hrabě chtěl mít ze své rezidence výhled přímo do krypty na svítící věčné světlo a že sochy ctností a neřestí od Matyáše Bernarda Brauna, lemující severní průčelí hospitálu, byly původně barevné.
Co vzala voda
Nemá smysl lkát nad tím, co bylo, i dnešní Kuks má co nabídnout. Ironií osudu se dochoval právě hospitál, jehož otevření se hrabě Špork nedožil. Zemřel v roce 1738 a byl tak ušetřen jak pohledu na panstvo, které záhy dalo jeho lázním vale, tak na povodeň, která roku 1740 smetla divadlo, rejdiště, dům s kulečníkem i další stavby.
V roce 1743 na pozvání Šporkovy dcery Anny Kateřiny přišel do Kuksu řád milosrdných bratří. Ti založili ovocné a bylinné zahrady, zřídili lékárnu U Granátového jablka, údajně druhou nejstarší zachovanou barokní apatyku ve střední Evropě, a v jejich péči pak hospitál fungoval až do roku 1938.
Dnes barokním komplexem procházejí čtyři prohlídkové trasy: hlavní okruh vás seznámí s historií a stavebním vývojem, osobností hraběte Františka Antonína Šporka a hospitální činností řádu milosrdných bratří, další vás zavede do Šporkovské hrobky. Historii lékáren od baroka po dnešek je věnována třetí trasa a čtvrtá, nazvaná Z apatyky do fabriky v přízemí konventu mapuje výrobu léčivých přípravků od malého množství v lékárnách až po průmyslovou výrobu v továrnách.
Vinice a vinobraní
Hospitál je otevřený denně a podívat se do jeho interiérů můžete iv sobotu 8. září při Vinobraní, ovšem jedině se vstupenkou na akci. Vinice tu za hraběte Šporka nebyly, vinná réva našla v Kuksu domov teprve na začátku třetího tisíciletí a stala se tak staronovou spojnicí světského i duchovního světa. Rarita a kuriozita? Na ploše téměř půl hektaru doplňují tradiční burgundské odrůdy keře Tramínu bílého přezdívaného Brynšt, téměř zapomenuté odrůdy našich předků.
Ke zdejšímu vinobraní patří ochutnávky vín a burčáku od několika desítek vinařů, řemeslný jarmark, stylové občerstvení a kulturní program pro dospělé i pro děti. Radovánky, kdy po kaskádovém schodišti zdobeném sochami tritonů teklo za dob hraběte Šporka víno přímo do skleniček, se už ale nedočkáte. O konec oblíbené atrakce se postarala dlouhá sucha, v korýtkách u zábradlí už pár let neteče ani voda a kameny jsou vyschlé, takže víno by se do nich okamžitě vsáklo.