8. srpna 2019 5:54 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Za řeckými památkami na Ukrajinu. Po silnicích, které mají víc děr než asfaltu

Archeologické naleziště Pontská Olbia. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Archeologické naleziště Pontská Olbia. | foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

ODĚSA/NIKOLAJEV Na Ukrajinu jsem vyrazila na jeden semestr učit češtinu. Během února až června jsem se pokusila navštívit co nejvíce míst. Mimo jiné jsem také zamířila k moři do Oděsy a na pozůstatky řeckého osídlení kousek od Nikolajeva.

Na cestu jsem vyrazila ze své „domovské” Vinnycji nočním vlakem. Při příjezdu do Nikolajeva mě zaujalo především to, že v něm chybí jakési hlavní centrum. Místo toho se městem line dlouhá centrální ulice s obchody. Při podrobnějším prozkoumání města jsem také došla k závěru, že to, co se o nikolajevské oblasti povídá, je pravda. Je to chudá část Ukrajiny a zoufale zde chybí peníze.

Nádraží v Nikolajevu.

Zvlášť patrné mi to přišlo v okamžiku, kdy jsem seděla v autobuse mířícímu k vesnici Parutyne, vedle níž se nachází přírodní rezervace Olbia. Silnice totiž měla víc děr než asfaltu, jízda po ní připomínala pouťovou atrakci… Jen výrazně levnější. Přibližně třicetikilometrovou vzdálenost jsme zvládli asi za hodinu a půl. Ne všude je to ale takové. Při mém výletu k izmajilským jezerům na západním cípu Ukrajiny jsem naopak byla překvapená, jak skvělé silnice mají.

Vývoz obilí, ryb a otroků

Pan řidič mě z autobusu propustil na hlavním náměstí, kterému dominovala stará zastávka, záhon s růžemi a obchod s potravinami. Ještě než stihl odjet, jsem se poptala, v kolik se chystá jet zpátky. Představa toho, že tam zůstanu trčet a budu muset stopovat, mi už jen vzhledem k počasí nepřišla zrovna lákavá. Cestou nás totiž zastihl silný déšť, který nepřestával, a to ani dlouho poté, co jsem se s mapou v telefonu vydala hledat řecké osídlení.

Archeologické naleziště: Pontská Olbia.

S kompletně promočenými teniskami jsem se rozhodla nejprve obhlédnout řeku Jižní Bug, která už z autobusu připomínala pořádně rozbouřené moře. Když jsem pak málem skončila na zemi v kluzkém bahně, už mi to nepřišlo jako ten nejlepší nápad.

Vesnice Parutyne.
Ve vesnici Parutyne byla k vidění spousta zvířat.

Při vstupu do samotné rezervace Olbia jsem zastavila místního pána, abych se poptala, kde můžu zaplatit za vstup. Nicméně, jak jsem pochopila, platí se pouze za muzeum, které po takovém lijáku s vizí, že už nikdo nepřijde, raději zavřeli. I tak mě ale poslal na venkovní obhlídku základů někdejšího řeckého osídlení. Jen pro zajímavost - Pontská Olbia sloužila jako jeden z hlavních přístavů na severním pobřeží Černého moře (respektive při ústí řeky Jižní Bug) a byla určena k vývozu obilí, ryb a otroků do Řecka.

Muzeum připomíná maják.

Na první pohled mě zaujala samotná budova muzea, která mi svým tvarem připomněla maják. Kolem něj se nacházely pozůstatky z jednotlivých staveb jako sochy a kamení. Za budovou pak na mě čekaly samotné základy domů. Prostor bez zástupu dalších turistů jsem využila k prozkoumání naleziště a zároveň se prodrala skrz mokré trsy trávy k výhledu na ústí rozbouřené řeky. Zároveň jsem si díky tomu všimla, že přímo u řeky se nachází další naleziště.

Archeologické naleziště Pontská Olbia.

Ukrajinský venkov

Při zpáteční cestě na autobus se mi postupně podařilo narazit na nejrůznější domácí a hospodářská zvířata jako slepice nebo husy, což potěšilo moje vesnické já. Ukrajinský venkov byl jednou z věcí, které jsem během pobytu chtěla vidět. Částečně se mi to podařilo při výletu na hrad Medžybiž, nicméně v Perutyni toho bylo daleko víc k vidění.

Vesnice Parutyne.

Na zpáteční cestě jsem si nakonec stopla jeden z dřívějších autobusů než ten, který měl jet v sedm. Na zastávce s vytlučenými okny jsem počkala s několika místními, ti se před jízdou řádně posilnili vodkou.

Zpátky v Nikolajevu jsem se rozhodla uvařit si jednoduchou večeři v hostelu. Jestli se mi v ukrajinských obchodech/nebo na ryncích něco opravdu líbí, tak je možnost koupit si třeba jen dvě vajíčka místo deseti. Stejně tak to mají s varenykami, mořskými plody nebo třeba obilninami na váhu.

Ve vesnici Parutyne mají řadu hospodářských stavení.

V Česku jsou hezké holky

Večeři se mi rozhodli „zpříjemnit” dva Ukrajinci ve středním věku. Rozhovor proběhl podle klasického scénáře, a to zda cestuji sama a mám manžela.

Ukrajinské reportáže a zápisky:

Reportáže:

Zápisky:

Na mém blogu Zrzka za knihami můžete také najít mé zápisky k lekcím češtiny, jak se tu učím rusky nebo jak se mi četl Harry Potter v ruštině. Můžete si zde také přečíst reportáž z mé první cesty na Ukrajinu.

„V Česku jsou hezké holky. Ty jsi moc pěkná,” řekl mi jeden z nich. Když jsem výrazněji nereagovala, rozhodl se větu zopakovat a přidat slova jako „To byl kompliment.” a „Můžeš mi říct děkuju.” Když jsem pak šla spát, přišel z druhého pokoje a poslal mi na dobrou noc vzdušnou pusu, což zcela předčilo veškeré mé předchozí ne úplně komfortní hostelové zážitky.

Zároveň se mi ale povedlo v hostelu narazit na jednoho Ukrajince přibližně v mém věku, který mi položil vcelku pochopitelnou otázku, a to: „Za jakým cílem tu jsi?” Večer jsme si pak povídali o tom, co lze v nikolajevské oblasti vidět a jak probíhají hodiny češtiny.

Další den jsem se navzdory původnímu plánu rozhodla o trochu dříve přemístit do Oděsy. Z ní jsem měla naplánovaný odjezd, neboť lůžkové vozy z Nikolajeva mířily do Vinnycje pouze přes den. Zároveň mě lákalo moře i možnost potkat další lektorku češtiny a vyměnit si své poznatky a zážitky.

Rocketman v ukrajinštině

Po přibližně dvou až třech hodinách jsme dorazili na autobusové nádraží, které se nachází těsně vedle toho hlavního. Po obědě a hledání hostelu jsem vyrazila k moři. Po vystoupení na konečné zastávce jsem se rozhodla následovat několik místních skrz tamní „divočinu”. Když se mi konečně podařilo dojít k moři, byla jsem v šoku z obrovského množství lidí. Do Oděsy jsem vyrazila už v dubnu, kdy na pláži téměř nikdo nebyl, v moři se tehdy koupali jen opravdoví nadšenci. O to víc mě šokovalo, jak moc se pláž zaplnila lehátky, slunečníky a především lidmi. I když jsem se k moři dost těšila, a to jsem měla možnost si jej o dva týdny nazpět v Zátoce, realita mě poměrně zklamala. I tak jsem se ale snažila užít si daný čas, co nejlépe.

Oděsa.

Navečer jsem se rozhodla, že se hecnu. A pojedu se podívat do místního kina na Rocketmana. Dost jsem váhala, protože Ukrajinci v podstatě vše dabují. Filmy v původním znění naleznete jen v opravdu velkých městech, často ale třeba jen jednou za týden až dva. Určitou výjimkou, alespoň podle toho, co jsem slyšela, je Kyjev. Jednotlivé písně byly dabingu naštěstí ušetřeny, takže jsem si odnesla vcelku dost pozitivní zážitek. To se ovšem nedá říct o cestě zpátky. Na místě, kde přes den probíhají trhy, se válela hromada odpadků, na chodníku bylo znát, že nejlepší časy měl za sebou přibližně před 30 lety a cesta nebyla zrovna nejlépe osvětlena.

Přístav v Oděse.

Druhý den jsem využila k dalšímu koupání, slunění a čtení druhého dílu Harryho Pottera v ruštině. Navečer jsem se pak setkala s další lektorkou a přítelkyní jejího bratra, která se ji rozhodla navštívit.

Na vlak jsem se nechala odvést jedním z taxikářů a zároveň si odbyla premiéru, kdy jsem si taxi objednala v ruštině. V Oděse totiž není zcela nejlepší doprava. Oproti tomu se taková Vinnycja může pyšnit dobře fungujícím MHD.

A právě do ní jsem pak dorazila přibližně o půl sedmé ráno.

Najdete na Lidovky.cz