3. dubna 2019 4:35 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Za Ternopilským oceánem. V ukrajinských vlacích si připadáte jako v letadle

Ternopilský „oceán” s typickou architekturou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ternopilský „oceán” s typickou architekturou. | foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

TERNOPIL/VINNYCJA Na Ukrajinu jsem odjela učit češtinu místní lidi. V mezidobí se snažím poznávat novou kulturu, jídlo i povahu Ukrajinců. Jako cíl jednoho ze svých prvních výletů jsem si vybrala Ternopil.

Na cestu do Ternopilu jsem se vydala letadlovým vlakem, jak jsem pojmenovala ukrajinské InterCity. Oproti našim vlakům se totiž vedle sebe vejdou tři sedačky, ulička a další dvě sedačky. Jízda tak trochu připomíná cestování letadlem. Dosud jsem hlavně cestovala spíše staršími vlaky, zejména jsem měla zkušenost s těmi nočními, které vás za pár korun dopraví přes polovinu země. O tom, jak zastavil vlak a s jídlem se přihnala celá vesnice, jsem jsem psala už před dvěma lety zde.

Ukrajinské InterCity.

Do Ternopilu jsem vyrazila nejen za obhlídkou města, ale také za další lektorkou češtiny. Musím říct, že po měsíčním pobytu ve Vinnycji jsem se na plnohodnotnou konverzaci těšila jako malá holka. Anglicky se tu totiž člověk příliš nedomluví, pořádně rusky nebo ukrajinsky zas neumím já a studentům do plynulé češtiny ještě nějaký ten pátek chybí. 

Ternopilské divadlo.

Z nádraží jsme rovnou zamířily na jídlo, kde jsme se každá snažila využít maximum toho, co jsme se z ruštiny a ukrajinštiny doposud naučily. Poté jsme vyrazily k jezeru, které místní přezdívají jako ternopilský oceán. Já sama mám jezera ve velké oblibě, takže se mi u něj velmi líbilo. Nezklamala mě ani typická ukrajinská architektura, tj. spousta bílých sloupů, která obvykle lemuje takováhle místa. A ternopilský oceán není výjimkou.

Ternopilský „oceán” s typickou architekturou.

V Ternopilu jsme si zažila jedno své poprvé, a to když jsme zašly do internetové kavárny. Vždycky jsem o nich jen četla, ale nikdy jsem v žádné nebyla. Když jsem vyrůstala, začali jsme mít internet doma a nějak nebyla potřeba chodit kamkoli jinam. Byla jsem překvapená, jak moc se internetová kavárna podobá klasickým počítačovým učebnám na školách. Jednoduše jsem si ji vždycky představovala tak nějak... jinak. Zároveň jsem byla ale poměrně v šoku z toho, kolik lidí se na takovém místě shromáždilo a přišlo si téměř většinově zahrát nějakou počítačovou hru. Měla jsem z toho dost podobný pocit, jako když jsem navštívila pinball muzeum v Budapešti, jakousi bránu zpátky do minulosti.

Internetová kavárna.

Na Ukrajině je obecně takových brán poměrně hodně. Je zde zajímavý kontrast v interiéru jednotlivých budov, neboť když čas od času narazím na nějakou pěknou kavárnu, připadám si najednou jako když překračuju hranice na západ.

Lekce češtiny

Více o tom, jaké je to učit místní češtinu si můžete přečíst na mém blogu Zrzka za knihami.

Po obhlídce kavárny, kde jsem zeditovala několik textů do Práva a justice, jsme vyrazily do místního obchodního centra, kde jsme se rozhodly zajít do kina na nový ukrajinský film Huculka Ksenia. Přiznám se, že ukrajinská kinematografie se asi nezařadí mezi mé oblíbené. Když jsem od svých přátel dostala dotazy, zda mi to nepřišlo tak špatné jen proto, že nemluvím ukrajinsky, musela jsem jim vysvětlit, že jsou věci, které člověk prostě pozná. A to i bez nutnosti rozumnět každé slovo. Ale můžete posoudit sami.

Před filmem jsme ještě objevily místní „fastfood” s typicky ukrajinským názvem Vareniky. V nabídce měli všechny možné druhy, včetně klasiky s bramborami nebo ty plněné višněmi. Můžu vám říct, že když jsem višňové vareniky ochutnala poprvé, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nebi. Akorát jsem poté obsluze nedopatřením při nadšeném srovnávání s českými ovocnými knedlíky řekla, že to bylo velmi zdravé. Podobnými chybami a s pocitem absolutního idiota se tu učím jazyk prakticky každý den.

Vareniky.

Po filmu jsme zamířily rovnou na byt, kde jsem měla tu možnost ochutnat mimo jiné čerstvé mléko od jakési bábušky z trhu, které chutnalo naprosto skvěle.

Druhý den ráno už mě čekala cesta na nádraží, kde jsem si sebevědomě řekla o lístek na autobus do Vinnycje (každé nově naučené slovo ve mně totiž vyvolává pocit absolutní euforie), abych následně zjistila, že pečlivý plán na cestu zpátky, který jsem si vytvořila podle jízdního řádu uveřejněného na internetu, jaksi neodpovídá realitě. Namísto toho mířil autobus pouze do Chmelnyckyho, který leží na půli cesty.

Jeden z pravoslavných kostelů.

Když jsem se při příjezdu na autobusové nádraží zeptala pana řidiče, zda ví, jestli odsud jedou nějaké autobusy do Vinnycje, sdělil mi, že za pět minut odjíždí jeden z nástupiště pět. Když jsem na něj ale dorazila s minutovým předstihem po rychlé koupi jízdenky a nutnosti si po tříhodinové cestě odskočit na veřejných záchodech, které osvětloval pouze svit svíčky, autobus na nástupišti už samozřejmě nebyl. Můj původní řidič mě ale naneštěstí odchytil a doporučil mi nechat si vyměnit jízdenku na autobus, který měl jet za půl hodiny. Nová jízdenka mě tak přesně stála dalších čtyřicet hřiven jako doplatek a hlasité zvolání, proč jsem to jako nestihla. Při těchto situacích jsem obvykle ráda, že nemám nejmenší ponětí, jak na takové věci pravdivě rusky odpovědět. 

Rusky se tu totiž učím především proto, že mi ruština připadá užitečnější a navíc Ukrajinci jí velmi dobře rozumí a ve Vinnycji ji prý aktivně používá 50 % lidí. Dokonce jsem slyšela i to, že na Ukrajině mluví víc lidí rusky než ukrajinsky. Z reakcí lidí mám pocit, že ruština většině nijak nevadí, nebo alespoň tady ve střední Ukrajině.

Bílé sloupy jsou k vidění u moře, řek či jezer.
I love... typické nápisy, které je možné spatřit na Ukrajině téměř všude.

Když jsem konečně nastoupila do autobusu, čekalo mě na překvapení, neboť nádražní personál si mě přišel zkontrolovat, jestli tentokrát opravdu sedím tam, kde mám. Suma sumárum zabrala zpáteční cesta i s půlhodinovou přestávkou okolo pěti a půl hodiny tedy stejnou dobu, jako jsem loni touhle dobou jezdila z Pardubic do Budapešti na Erasmus. I přes koupenou svačinu jsem tak zamířila do první jídelny, která se mi cestou do hotelu, kde bydlím, naskytla.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz