Jak vypadal zarouškovaný festival v San Sebastiánu? Ze sálu vyhodili režiséra a hotel s aktéry oblehla policie

Jaký tedy ten letošní festival byl? Určitě hodně jiný, ale obrovský úspěch je to, že se vůbec mohl konat. Obdiv si zaslouží všichni, kteří se na jeho přípravě i realizaci podíleli. I v jeho průběhu samozřejmě platila stejná opatření, jako na celém území Španělska: používání roušek, dodržování rozestupů a dezinfekce. 

V praxi to ovšem poznamenalo v podstatě celou podobu festivalu tak, jak jsme ho doposud znali: kina mohla být obsazena jen asi z poloviny, vstupenky se prodávaly pouze online a už delší dobu bylo jasné, že přijede mnohem méně herců a režisérů, než pořadatelé původně plánovali. 

Kateřina Ferenčíková Nolasco Kateřina Ferenčíková Nolasco žije v Baskicku, autonomním regionu na severu Španělska. Živí se jako učitelka angličtiny.

I filmů se promítalo méně - jen 140 oproti loňským 200. Vedení také oznámilo, že se nebudou konat žádné večírky a že fanoušci nebudou mít možnost čekat na své oblíbené filmové hvězdy u červeného koberce. Dá se říct, že odpadlo pozlátko a že tím nejdůležitějším na festivalu nebyli tentokrát lidé, ale pouze filmy samotné. Otázka je, nakolik je to vlastně lepší nebo naopak, jestli byl festival o něco opravdu ochuzen. I za této situace o něj ale byl velký zájem a už první den se prodalo 90 % vstupenek.

Atmosféra v ulicích města v den zahájení bývá tradičně slavnostní a festival je vlastně na každém kroku nějakým způsobem přítomen i pro ty, kteří se ho nemohou přímo zúčastnit: obchody mívají otevřeno až do půlnoci, výlohy mají festivalovou tématiku, zákazníkům se nabízejí drinky a někteří se dokonce mohou nechat nalíčit u stánku kosmetické firmy, která s festivalem spolupracuje, aby se alespoň na chvíli mohli cítit také jako filmové hvězdy. To vše v jejich těsné blízkosti a u červeného koberce, kde někteří šťastlivci mohou ulovit selfíčka se svými idoly. To pochopitelně letos chybělo. 

Hotel, kde je většina účastníků ubytována, byl doslova obležen policií a lidé se k němu vůbec nemohli dostat, protože všude byly zátarasy. Z červeného koberce zůstal pouze “kobereček”. Ti, kteří přijížděli do budovy, kde se zahajovací galavečer konal, vystupovali z aut v rouškách, sundali si je a krátce zapózovali tentokrát jen pro hrstku akreditovaných fotografů, a fanoušci to vše mohli sledovat pouze na velkoplošné obrazovce. Já jsem se letos galavečera nezúčastnila, byla jsem jen u obrazovky v centru města, ale zdálo se mi, že si lidé večera i tak užívali a vnímali to jako vítané rozptýlení ve velice těžké situaci.

Festival zahájil mimo soutěž film amerického režiséra Woodyho Allena Rifkinův festival, na který se tady všichni obzvlášť těšili: odehrává se totiž přímo v San Sebastiánu během filmového festivalu a režisér jej tady loni v létě natáčel. Někteří místní obyvatelé se v něm mihli v komparsu nebo si dokonce zahráli i malou roličku, takže očekávání bylo veliké. Původně měl na premiéru přiletět i Woody Allen, ale v současné situaci a kvůli jeho věku to bohužel nebylo možné. I tak byl přítomen alespoň prostřednictvím videa a vyslovil velkou lítost nad tím, že se galavečera nemůže zúčastnit. 

Film tedy v San Sebastiánu představily americká hvězda Gina Gershonová a Španělka Elena Anayová. Rifkinův festival je romantická komedie, natočená v americko-španělsko-italské koprodukci, ve které se objevují typická allenovská témata: problémy ve vztazích, otázka smyslu života a režisér v něm vzdává hold svým vzorům - Fellinimu, Bergmanovi nebo Buñuelovi. Diváky i kritikou byl fim hodocen pozitivně, ale vlastně už od jeho natáčení s ním byla spojená i polemika a protesty. Jednak proti samotnému Allenovi a skandálům souvisejícím s jeho osobním životem, a také proto, že byly obavy z přemíry turistů v San Sebastiánu. 

Navazovalo to na hnutí proti přelidnění turisticky významných měst a památek z roku 2017. Demonstrace byla svolána i na den zahájení festivalu a premiéry Allenova filmu, ale nakonec se nekonala. Baskická vláda už předtím vyzvala krajní levici, která za tímto hnutím stojí, aby své stanovisko zvážila a demonstraci odvolala. San Sebastián nebyl nikdy místem masové turistiky a teď, kdy právě toto odvětví koronavirovou pandemií utrpělo nejvíce, je film odehrávající se na pozadí festivalu naopak vítanou reklamou.

Z dalších promítaných děl stojí za zmínku seriál Patria (Vlast). Autorem knižní předlohy je baskický spisovatel Fernando Aramburu, který se narodil tady v San Sebastiánu. Tématem je terorismus baskických separatistů. ETA sice už odevzdala zbraně, ale zanechala po sobě utrpení, které hluboce poznamenalo celou baskickou společnost. Dá se říct, že v Baskicku není nikdo, koho by se problém terorismu netýkal, ať už přímo či nepřímo. Seriál se bude vysílat na HBO, ale organizátoři festivalu se rozhodli ho uvést jako celovečerní film v podobě osmihodinového maratonu. Určitě neobvyklé, ale i odvážné rozhodnutí v této době.

Plakát na film Woodyho Allena Rifkinův festival, který se promítal na úvod

Každým rokem je na festivalu udělována Cena Donostia (tak se jmenuje v baskičtině San Sebastián) za celoživotní tvorbu. Letos ji převzal americký herec Viggo Mortensen, který na festivalu také představil svůj režisérský debut Falling. A další hvězdou, která zde zazářila, byl Johnny Depp. Ten sem přijel jako producent dokumentárního filmu o svém dlouholetém příteli, irském básníkovi a zpěvákovi Shanovi MacGowanovi ze skupiny The Pogues.

I na festivalu se objevili někteří, kteří nebyli ochotni dodržovat předepsaná nařízení. Je správné, že výjimky se neudělují ani známým osobnostem. Francouzský režisér amerického původu Eugène Green opětovně neuposlechl výzvy k tomu, aby si nasadil roušku během promítání svého filmu, a nakonec byl nejen ze sálu vyveden, ale byla mu dokonce odebrána festivalová akreditace.

A kdo získal hlavní cenu, Zlatou mušli? Gruzínský film Beginning, který zobrazuje život v malém městě a osud ženy v komunitě jehovistů. Soustřeďuje se na problematiku náboženského fanatismu a domácího násilí. Film také získal cenu za režii, scénář a nejlepší ženský herecký výkon. Tečku za festivalem pak udělal snímek španělského režiséra Fernanda Trueby El olvido que seremos (mohli bychom přeložit jako Budeme zapomenuti).

Hlavním vítězem festivalu ale byla odvaha, odhodlání a snaha nevzdávat se ani v nelehké a nejisté situaci. Doufejme, že příští rok už jí nebude tolik zapotřebí.