28. srpna 2019 10:19 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Jsme extrémně bohatá společnost, jinde jsou na tom lidé daleko hůře, říká horolezec Marek Holeček

Marek Holeček v redakci Lidovek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marek Holeček v redakci Lidovek. | foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

PRAHA Česká špička horolezectví Marek Holeček se před pár dny vrátil z úspěšné expedice na šestitisícový Huandoy v Peru, který zdolal novou cestou. V květnu se mu společně se Zdeňkem Hákem podařilo jako prvním na světě zdolat severozápadní stěnu Čamlangu v Nepálu. A tak zatímco se vyhýbá nejvytíženějším vrcholům, hledá nové a těžší cesty na úpatí méně protežovaných stěn.

„Zážitek je jedna z věcí, které si můžeme dovolit, protože jsme extrémně bohatá společnost,“ reaguje Marek Holeček v rozhovoru pro LN na zesilující trend komerčních výprav.

LN: Právě jste se vrátil z peruánské šestitisícovky Huandoy. Výpravu jste s Radoslavem Grohem nazvali „Boys 1970“ a vylezli ji novou cestou. Bylo primárně cílem uctít odkaz české skupiny horolezců, která tam před 50 lety zahynula?
Takto to nikdy nemám nastavené. Základní premisa by se dala shrnout do jedné věty: musí tam být zábavnost. Něco mě na tom musí bavit a musím se těšit. Že bych tam jel jen dělat cestu nebo kvůli dokumentu, který se tam natáčel, to ne. Přesto právě vzniká dokument, který mapuje 50 let po tragické nehodě české výpravy.

LN: Loni jste měl tři výpravy a do Peru jste se vydal krátce poté, co jste v květnu podnikl prvovýstup severozápadní stěnou Čamlangu. Necítil jste únavu?
Nepál mě vysál psychicky i fyzicky. Člověk ztratí poměrně dost svalové hmoty, která je potřebná k dalším cestám. Bylo potřeba se dát trochu do kupy. Původně jsem byl domluvený s Radkem Grohem, že pojedeme do Pákistánu, měl jsem tam rozdělanou cestu na Nanga Parbat – Rupálskou stěnu. Ale po Nepálu jsem měl jakousi averzi, nechtělo se mi jet nikam.

LN: To míváte pokaždé?
Tuhle otázku si musím vždy položit a netýká se jen chuti. Jedná se o koktejl psychiky a fyzické připravenosti. Jednoduše odjíždět s deficitem, jednoho či druhého, je přilití oleje do rozžhavené pánve. Musíme si uvědomit, že nejde jen o hru, kde si můžeme dovolit moc chybovat. Těch nejistých věcí v následujících dnech bude čekat mraky, tudíž mít v sobě jasno, co chci, že jsem připraven a mám na to, je minimální základ pro zdárný návrat. Úmyslně opomíjím vylezení na vrchol, což už je jen třešinka na dortu snažení v horách, nikoliv cíl. Odměnou jsou silné zážitky hluboko zapsané ve vaší mysli. No a když všemohoucí dá svolení, uděláte kroky do panenských míst. Tím máme opsanou základní lidskou touhu poznávat nové, která nikdy nestojí na místě, stále se posouvá, stejně jako se Země stále točí.

Huandoy je hora v peruánském národním parku Huascarán. Její vrchol se nachází...
Marek Holeček a Radoslav Groh.

LN: Znamená to, že je pro vás v takovou chvíli, kdy jsou okolnosti těžké, jednodušší se vzdát?
Když nemá člověk přesvědčení, tak ano. Ale vzdát se nesmíte a v daném momentu ani pochybovat. Protože jakmile pocítíte tlak – který nastane vždy a je jen otázka, v jaké míře –, haprovat ještě s vlastním přesvědčením a vyčítat si to je náročné. Je důležité vědět, proč se tam člověk vydal, jelikož pak se mnohem lépe dělají následné kroky. To je hodně důležité. Je to hra, která by neměla končit špatně.

LN: Rozhoduje vnitřní motivace?
Je součástí koktejlu. Druhým aspektem je, že se musíte fyzicky cítit dobře. Nesmíte jet s žádným deficitem. Nestihl jsem třeba důkladnou rekonvalescenci po Nepálu a mám trochu výpadek, sečte se to. Nemá to být hra o přežití jen kvůli takovéto hlouposti.

LN: Do Peru jste se tedy trochu nutil?
Původně jsem jel s kamarády pouze na trek a neměl jsem přesvědčení, že budu lézt. Před cestou do Peru jsem konkrétně nepřemýšlel nad tím, co vylezu. Měl jsem vytipovaná tři místa. Cítil jsem se tam ale příjemně a Huandoy jsem šest dní hodiny pozoroval dalekohledem, měl jsem stěnu okoukanou a byl jsem rozhodnutý. 

Věděl jsem, že dáme platný pokus. Pak se už dostavilo i natěšení. Ale nečekal jsem, že bude stěna tak nebezpečná. To, že nám to bylo umožněno, znamenalo, že se sešlo dobré počasí a štěstí. Když už jsme se tam ocitli, po nějaké době ze stěny začalo padat poměrně často ledoví a kamenní poslíčci. Museli jsme se pořád schovávat a přemýšlet: teď už to spadlo? Už můžu jít dál? Měl jsem z toho hrůzu, člověk zase vybíral ze dvou špatných variant. V daném momentě pak padla volba stěnu prolézt vzhůru a naštěstí někdy po druhé hodině odešlo slunce a stěna se začala zamrazovat. Živelnost utichla.

LN: Znal jste tu oblast, nebo šlo opět o objevování nového?
Nikdy jsem tam nebyl. Každý kus Himálaje, který se táhne přes několik států, ať v Indii, nebo v Pákistánu, má své jedinečné kouzlo. Není to jen otázkou hor. Krajina má svá specifika, hory jsou vysoké a pak najednou rychle padají k hladině moře. Když je člověk někde vysoko, pozoruje neuvěřitelně dlouhý západ slunce. Pak slunce zmizí, ale pořád je vše zářivé, až do nachové barvy, poté to zhasne. Trvá to velmi dlouho. Na jiných kopcích to takto není. Toto chce člověk vidět. Proto se také jezdí, ne jenom kvůli lezení, to je třešeň na dortu. Dělám práci, která mě baví, ale je to také kus poznání, i lidí.

LN: Je to tedy i tak trochu uvědomělé slow cestování? Není to jen o vylezení vrcholu, ale poznáváte kulturu, ještě než se vydáte na cestu?
Jinak by to byla nuda. Každý ať si k tomu přistupuje, jak chce, ale mě to baví. Snažím se nasát atmosféru, nejenže si něco načtu, ale zemi poznáte a vstřebáte hlavně skrz jídlo. Není to odosobněné, naopak to dělá celkový koktejl. Když to podtrhnu a sečtu, při mých 40 výpravách bych mohl zůstat jen v Himálaji. Ale to by bylo ploché, tím člověk neobjeví nic dalšího.

Od Huascaránu je hora oddělena ledovcovým údolím Llanganuco, v němž se ve výšce...

Od Huascaránu je hora oddělena ledovcovým údolím Llanganuco, v němž se ve výšce 3846 m n. m. nacházejí stejnojmenná jezera.

LN: Kdysi jste řekl, že vaše tělo nemůže umřít bez vašeho souhlasu. Co to je za psychický stav, co jste tím měl na mysli?
Bylo to nadnesené. Ale jediná a směřující cesta je nepodlehnout žádným vábivým představám sebelítosti a zoufalství. To ničemu nepomůže, nehledě na to, že tyto myšlenky pak velmi ubírají energii. Je to, jako bychom byli aku článek, dobíjíme se jídlem a svou myslí, která nám pomáhá udržet určitou balanci. Když se budeme hodně stresovat a brát si do spánku životní světabol, který na nás padá, budeme ráno jako zmlácení. Lidé pak dělají chyby. V autě, zakopnou. Jsou unavení, nesoustředí se na to, na co by měli. Naučit se to ovládat je úplně stejný trénink jako naučit se vysportovat tělo, aby nás uneslo, když chceme běžet. Jde o určitou rutinu mysli, nepodlehnout tomu, i když všechny symptomy jdou proti. Každá lidská mysl má schopnost negativní věci vytlačit a přetvořit je ve své podstatě skoro dorůžova.

LN: Jak se díváte na komerční horolezectví, na fronty na Mount Everestu, který odmítáte zlézt? Jde o konzumaci zážitků?
Začínáme na blahobytu. Zážitek je jedna z věcí, které si můžeme dovolit, protože jsme extrémně bohatá společnost. To si člověk uvědomí vždy v zemích, kde jediná vidina dne je něco dostat do úst. A vidíte zcela převrácený svět potřeb. To ještě neznamená, že jsou tam lidé hloupí. Základ je stejný. To, že mám čas a můžu si zaplatit lezení po horách, je naší přežraností. Je to možná i jakási kompenzace frustrace z těch pracovních dní, které nás mechanicky těžce nebaví. Je to jedna z možných odpovědí. Chceme něco zažít, když v práci nenajdeme cíl. Ubíjí nás systém, který na nás tlačí a vyvíjí čím dál větší nároky. Chceme z toho utéct a kupujeme si zážitek, o kterém si myslíme, že nám přinese efekt.

LN: Změní se to nějak?
Nic se v Nepálu redukovat nebude. A když se bude redukovat, logicky poroste cena a kopec bude dražší. Ale že by se měnila skladba lidí, kteří tam půjdou, to ne. Naopak, budou to stále ti samí. Takoví, co chtějí i do vesmíru. Kteří na to mají peníze. Každoročně je ale výkaz mrtvých na Everestu stejný. Už se to takto děje velmi dlouho. Teď Everest budil emoce, protože fronty čekajících byly nafocené. Máme blahobyt, o kterém si myslíme, že zde bude pořád. Když jezdím po světě, všímám si, že není. Věčně věřit, že spirála bude mít vzrůstající tendenci, je nesmysl.

LN: Sledoval jste debatu kolem výstupu Kláry Kolouchové na K2 a nařčení, že neúměrně riskovala životy šerpů?
Sledoval. Je to každého věc. Může si to uchopit tak, jak si to uchopila. Do této doby tento způsob využíval pouze Radek Jaroš.

LN: Je na šerpy vyvíjen nějaký nátlak?
Krom peněz žádný tlak neexistuje. Sami riziko podstupují a vědí o něm. Není to žádný otrokářský způsob.

LN: Je to způsob vystoupání na vrchol, kterému se vy vyhýbáte?
K ničemu jej nepotřebuji. Ale také jsme teď třeba měli jednoho šerpu, který nám pomohl věci donést do vesnice. Spíše jde o to, jestli člověk potřebuje kemp, kde bude mít kuchaře, stany, servis. Pak už šerpy potřebuje a třeba zjistí, že horu ani sám nevyleze, tak si od nich nechá natáhnout lano jako zábradlí. Není to nic proti ničemu.

LN: Kam se bude horolezectví vyvíjet, když už se osmitisícovky tak trochu stávají mainstreamem?
Kdyby se nevyvíjelo, lidé by neměli představivost. Vyvíjí se stejnou rychlostí a lidé jsou lepší a lepší. Těch, kdo jej táhnou, bylo vždy jen pár. Nikdy to nebude jinak. Masově můžeme říct, že outdoor a hory fungují dobře. Jsme v kontextu světa docela pohyblivá země. Vždy to bude někdo posouvat dál a hranice jsou zatím v nedohlednu. Není to ale čistokrevně závodní sport, jehož představitelem je třeba nám známý Adam Ondra. Každopádně ať jedna, nebo druhá variace horolezectví má řadu svých příznivců, které nenajdeme na ochozech stadionů, ale především při pohybu v přírodě.

Peruánská hora Huandoy.

Peruánská hora Huandoy.