14. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Jako jediný na světě sám přešel srdce pouště Gobi. Už se to nikdy nikomu nepovede, poušť se změnila, říká

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Bruno Baumann. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bruno Baumann. | foto: Bruno Baumann, archiv.

PRAHA Dobrodružství znamená jít za hranice lidských možností, tvrdí cestovatel Bruno Baumann, který jako první člověk sám přešel přes takzvanou mrtvou zónu pouště Gobi. Podle Baumanna jeho úspěch již nikdo nezopakuje, a to z důvodu, že globální oteplování vysušilo i poslední zásoby vody na poušti, které mu pomohly cestu přežít. O svých cestách bude Baumann mluvit na fóru Meltingpot v rámci hudebního festivalu Colours of Ostrava.

Lidovky.cz: Jste jediným člověkem, který sám pěšky přešel přes střed poušti Gobi. Kde má tenhle úspěch kořeny?
Nejdůležitější je začít včas. Pro mě to byl dětský sen, a když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, uvědomil jsem si, že jediným cílem generace mých rodičů je zajistit si finanční stabilitu a zároveň odložit všechny své sny a svá přání na neurčito. Ale podle mě by se naše sny a profesní dráha neměly moc lišit. Nechtěl jsem, aby se můj život dělil na práci a koníčky, jako to má většina lidí.

Když mi bylo sedmnáct, poprvé jsem se vydal na cestu, nešlo o nic atypického pro člověka mého věku – vlakem a pěšky jsem si projel Evropu a server Afriky, s batohem na zádech. Musel jsem jet sám, protože se u nás doma v naší maličké vesnici nenašel nikdo, kdo by se ke mně připojil. Uvědomil jsem si, že cestování o samotě je obrovská příležitost. S přáteli člověk na cestě často mluví o svém životě doma, nikdy se ho nezbaví, a může procestovat celý svět, aniž by byl kdekoli přítomen a vážně tamní kulturu, lidi a prostředí vnímal. Z cestování se pro mě stal způsob, kterým jsem se mohl vymanit svým kořenům a vidět dál, za své tradice.

Tehdy jsem si uvědomil, že nechci cestovat pouze ve svém volném čase. Už tehdy se zrodila myšlenka, že chci a potřebuji, aby se z cestování mohl stát můj život.

Bruno Baumann.
Bruno Baumann.

Lidovky.cz: K cestování vás tedy to cosi táhlo od mladého věku. Vnímáte svou touhu po dobrodružství jako něco vrozeného?
Ve svém prostředí jsem jako mladý neměl žádnou podporu ani motivaci. Ale právě proto, že jsem vyrostl v malé vesnici – a od malička mě zajímaly jiné věci, než mé vrstevníky, jež zajímal fotbal, pití či diskotéky – jsem začal číst. Chtěl jsem utéct, komunikovat se světem, který mi byl bližší. Takže jsem četl hodně knih o objevitelích, kteří dobývali svět dávno před dobou Google Earth, v době, kdy ještě nebylo vše známé a zmapované, a ti mě hodně inspirovali a vlastně ve mně zasadili určitou touhu, která se nese celým zbytkem mého života.

Meltingpot

Inspirativní řečníci, zajímavé přednášky, možnost diskuse - to je ve zkratce mezinárodní fórum Meltingpot v rámci Colours of Ostrava, které se uskuteční od 18. do 21. 7. 2018. Celý program fóra Meltingpot najdete zde.

Měl jsem také štěstí, protože jsem se narodil v době, kdy byl tenhle archaický způsob cestování vůbec ještě možný. V sedmdesátých letech jsem například navštívil Novou Guineu a v horských oblastech tam tehdy nebyli prakticky žádní turisté, takže to bylo jako odhalování skutečného tajemství – to dnes samozřejmě není možné, protože vše je dostupné po pár kliknutích na internetu. Ta cesta mi také pomohla zjistit, že cestování je něco, co dokážu, že jsem dost silný, fyzicky i psychicky, a to byla velká motivace.

Lidovky.cz: Jak jste pak pokračoval?
Začal jsem si postupně vytyčovat cíle, které byly stále náročnější a náročnější. A to zejména v oblasti pouští – neexistovala už sice bájná místa, kam nikdy nikdo nevkročil, ale pořád byla například řada pouští, které žádný člověk nepřešel pěšky, natož sám. Zkoušel jsem tehdy různá prostředí, od divokých hor po neméně divoké pouště a ty zkušenosti byly zásadní v mém tréninku a posunování vlastních možností, když jsem například přecházel obrovské pláně pěšky.

Bruno Baumann

Narodil se v roce 1955 ve štýrském Leibnitzu. Baumann procestoval většinu koutů světa, ale soustředí se zejména na Tibet a asijské pouště.

Proslavil se v roce 1994 jako vedoucí expedice pod záštitou UNESCO, která vedla skrz srdce Gobi. O dva roky později se cestu pokusil zopakovat sám. Po čtyřech dnech mu došla voda a téměř zemřel žízní.

V roce 2000 přešel jako druhý člověk na světě poušť Taklamakan.

V říjnu 2003 si splnil svůj největší sen: stejnou trasu přešel sám pěšky jako úplně první člověk na světě.

Lidovky.cz: Zejména u pouští jste zůstal dlouho.
Ano, pouště pro mě byly zásadní, zejména ty asijské, Taklamakan a Gobi. Tam jsem poprvé zašel za jakési hranice, za hranice toho, co bylo zatím známé, prožil jsem něco, co považuji za skutečné dobrodružství. Dobrodružství je pro mě totiž něco, co jde od známého k neznámému, docílení něčeho, co nedokázal nikdo před vámi. Vezměte si zdolání Mount Everestu v dnešní době: je to nebezpečné, může vás to zabít, ale není to nic neobjeveného. Pokouší se o to stovky lidí, každý krok je zmapovaný, máme tisíce knih a filmů – když jsem šel po Gobi, nenašel jsem nic o tom, že by se ji přede mnou někdo vůbec pokusil sám přejít pěšky. To bylo dobrodružství, krok do neznáma.

Dvakrát v životě jsem podnikl cestu, která šla skutečně za hranice. Šlo o výzvy, které si nikdo ještě nevytyčil, co bylo pro člověka považováno za nemožné. Jedna z nich, ta první a zásadnější, bylo právě překonání pouště Gobi pěšky a sám, bez podpory.

Lidovky.cz: Taková cesta se určitě pojí s řadou psychických i fyzických překážek.
Nejdřív jsem musel hodně trénovat. Nebylo to z dětského pískoviště rovnou na poušť. To by byla sebevražda, jako vylézt na židli někde v baru a druhý den chtít lézt na Everest. Před Gobi jsem měl 20 let cestovatelských zkušeností, o které jsem se mohl opřít, a své limity jsem postupně posouval – nejprve jsem šel do pouště s kamerami, výbavou, celým týmem, a naučil jsem se vnímat, kolik toho unesu, jak se poušť vůbec chová a jak se v ní pohybovat, na jakém množství vody můžu přežít, jak rychle jdu s jakou zátěží na zádech – to bylo všechno kriticky důležité, a zároveň nezjistitelné jinak než na vlastní pěst. A za chyby se může v takhle extrémních podmínkách samozřejmě platit životem.

Na Everestu má člověk například obrovskou výhodu v tom, že jsou všude odborníci a zázemí – místa pro odpočinek, zásoby, možnost lékařské pomoci, takže může překonávat vlastní hranice s jistotou, že je šance na záchranu. Já jsem ale spoléhal jen na sebe. Na poušti je to závod s časem od prvního momentu, protože v každé vteřině dochází voda, s každým nádechem se vaše tělo více dehydratuje. Ten stres vytváří strach – otázkou je, zda mu nad sebou dáte moc, a pokud to uděláte, je s vámi konec.

BRUNO BAUMANN

Narodil se v roce 1955 ve štýrském Liebnitzu. Procestoval většinu koutů světa, ale soustředí se zejména na Tibet a asijské pouště.

Baumann se proslavil v roce 1994 jako vedoucí expedice pod záštitou UNESCO, která vedla skrz srdce Gobi. O dva roky se cestu pokusil zopakovat sám, ale po čtyřech dnech mu došla voda a téměř zemřel žízní.

V roce 2000 přešel jako druhý člověk na světě poušť Taklamakan.

V říjnu 2003 si splnil svůj největší sen: stejnou trasu přešel sám pěšky jako úplně první člověk na světě.

Lidovky.cz: Dostal jste se někdy do situace, kdy vám šlo skutečně o život?
Když jsem se poprvé pokusil přejít Gobi sám v roce 1996, málem jsem zemřel žízní, došly mi všechny zásoby vody. Hodně jsem chyboval, ale bez toho by to nešlo. Přežil jsem jen se štěstím, ale bez toho bych podruhé nikdy neuspěl. Mé trauma se stalo klíčem k úspěchu, věděl jsem mnohem víc o tom, co mé tělo vydrží a co dokážu. Tím, že jsem se dostal na dno, jsem se navíc dokázal zbavit vlastního strachu, což je podle mě základ pravé svobody - nemít strach, byť se nás všichni, od rodiny po média, pořád snaží děsit, strach je vetkaný do celosvětové kultury a svazuje nás.

Dostal jsem se do situace, kdy jsem musel přijmout zodpovědnost za vlastní chyby, byl jsem sám a musel jsem si sám pomoct. Teď je ta zkušenost jako dobrý přítel, kterého jsem si z toho přivezl, podíval jsem se sám do sebe a poznal vlastní možnosti. Podruhé se mi přejít Gobi sám pěšky už také povedlo a od té doby to nikdo nezopakoval. Pokud by se o to někdo pokusil, musel by si projít vším, co já, na poušti nezůstává vyšlapaná cestička.

Lidovky.cz: Myslíte, že se o to ještě někdo pokusí, respektive má šanci uspět?
Ne. Protože žijeme v době globálního oteplování, poušť vysychá každým rokem, a teď by to byl ještě náročnější úkol. Cestou jsem našel nějaké vodní nádrže, ty jsou však již vyschlé. Upřímně to teď považuji za nemožné, cesta už nikudy nevede.

Lidovky.cz: Svá dobrodružství také sdílíte v knižní formě. Proč je to pro vás důležité?
Zjistil jsem, že mám schopnost vyprávět příběhy a že se to lidí dotkne. Cítí, že je to autentické a čtenáře to táhne. Omezuje mě samozřejmě jazyková bariéra, takže byť jsem začínal u vyprávění a prezentací a spolupracoval jsem například i na tvorbě filmových a televizních dokumentů, psaní je pro mě něčím výjimečným. Pojí se to i s tím, že za knihy jsem v mládí byl hodně vděčný, měl jsem obrovskou knihovnu, knihami jsem žil. Psát je pro mě srdeční záležitost a zároveň je vnímám jako něco, co po mě zůstane, co vydrží, takže si dávám velký pozor, jaká témata volím – nechci jen krmit vlastní ego, chci psát o věcech, které pro mě mají hodnotu a chci, aby po mě zůstaly, třeba pro další generaci dobrodruhů.

  • 1Diskuse




Rozdáváme 100 kusů Baby Dove mycího gelu pro tělo i vlásky. Vyhrajte ho vy!
Rozdáváme 100 kusů Baby Dove mycího gelu pro tělo i vlásky. Vyhrajte ho vy!

Odborníci v Dove vytvořili řadu Baby Dove, která je určena pro jemnou péči o dětskou pokožku. Vyzkoušejte ji!

Najdete na Lidovky.cz