Alexandra Kroppová alias Sama na Cestách
„Sólo cestování je nejlepší možností k seznámení, poznání autentické kultury a navázání blízké vazby s místními. Cestovat sama a na vlastní pěst mě baví, protože nemusím dělat kompromisy, jsem absolutně volná a spontánní. Můžu si dělat co a kdy chci, bez plánů, itinerářů, dohadování, slibů. Každý den mám milion možností a neskutečně mnoho příležitostí, a tak jen naslouchám intuici a hlas mého srdce mě vede tam, kde je něco zajímavé bez průvodců, map či Trip Advisoru. Na cestách jsem sama více jak deset let. S oblibou říkám, že: „Nejde o to, kolik toho člověk vidí, ale jaké za sebou zanechává stopy…, především v srdcích lidí.“
Alexandra vyměnila pohodlí domova za nejistotu dobrodružství při cestování a už několik let se věnuje dobrovolnické činnosti ve světě a pomáhá těm, kteří to potřebují. Na své cestě, kdy procestovala již 69 zemí, dospěla k závěru, že když materiálno vymění za smysluplné prožívání plnohodnotných dní, pak život dává větší smysl a je šťastná a radostná. Píše blog Sama na cestách, který je pro všechny, kteří hledají motivaci vyrazit na cesty, nebo se bojí a potřebují povzbuzení. Sledovat ji můžete i na instagramu.
Na ostrově Kauai
Lenka Hrabalová
„Já jsem vzděláním arabistka a íránistka a když cestuju, tak jezdím právě do tohoto regionu. Pro mě jsou moje cesty vždycky zčásti vzdělávací; povídám si s lidmi, chodím do mešit, na náboženské svátky a podobně. A užiju si to nejvíc právě sama, kdy se můžu soustředit na svět kolem sebe, který se snažím poznat. Cestování sama mi dává volnost a svobodu a zároveň nabízí lepší poznání prostředí, kterým se pohybuju.„
Arabistka, íránistka, milovnice seriálu Simpsonovi, hlavou v oblacích, srdcem v Orientu. Lenku často potkáte jako průvodkyni na zájezdech a přednášející na cestovatelských akcích. Je autorkou knihy Saharské příběhy a její cestovatelské zážitky a příběhy můžete sledovat na FB stránce Svět islámu pro začátečníky nebo na jejích stránkách.
Turecko, Hasankeyf
Kateřina Hilerová alias KatkaYoga
„Cestování byla velká vášeň mých rodičů a tohle nadšení pak přenesli i na mě. Od mých miminkovských let jsme jezdili kam to tehdy šlo a po roce 89 i dál do Asie a Ameriky. Svou první cestu sama jsem podnikla v 17 letech do Londýna na studijní pobyt – na popud maminky, která toužila po tom, abych ovládala lépe cizí jazyky.
Tu první úplně sama, z vlastního popudu a daleko až pak před 7 lety. Tehdy jsem se rozhodla, že se nutně potřebuji učit od Kino MacGreor – učitelky ashtanga jógy, se kterou spolupracuji dodnes – a vydala se za ní a jejím manželem do Thajska. Před tím jsem je nikdy neviděla, zaujaly mě její videa na Youtube. Z cesty si pamatuji primárně to, že všech 50 účastníků retreatu mě přijalo skvěle a já se vůbec necítila osaměle. Tím, že jsme měli společný jógový zájem bylo stále o čem povídat. Od té doby jsem samostatné cesty za jógou začala podnikat stále častěji. Cítím, že když jdu sama cizím městem, jsem tak nějak víc spojená sama se sebou. Není tu nikdo další, na koho bych se mohla spolehnout, tak se prostě spoléhám sama na sebe.
Uvědomuji si svou sílu a kreativitu. Když něco nejde tak, jak si naplánuji (třeba omylem koupím lístek na autobus na o den dřív a pak potřebuji přesvědčit řidiče, aby mě vzal od Niagarských vodopádů zpět do Toronta, nebo se zpozdí let po Indii na tolik, že málem uvíznu v Bombaji) najednou v sobě najdu tolik schopností, o kterých jsem neměla dřív ani ponětí. Cestování na vlastní pěst je pro mě rozhodně způsob, jak si odpočinout od ruchu každodenního života a způsob jak osvěžit vztahy se svými blízkými – je skvělé se na sebe těšit. Pokud vás to láká, rozhodně to za sebe moc doporučuji. Třeba na poprvé někam, kde bude skupina lidí se stejnými zájmy a časem třeba jen tak brouzdat cizí zemí. Je to rozhodně něco, při čem se cítím plně naživu.“
V Torontu
Po Zumbě, aerobiku a spinningu si Katka našla cestu k józe a ta se jí stala osudnou. Odjela do Thajska na svůj první jógový reatreat a od té doby jezdí studovat a cvičit jógu různě po světě. Vede jógové studio Sedmé nebe a píše blog KatkaYoga. Sledovat ji můžete také na instagramu.
Viktorka Hlaváčková alias Viktorka ultralight hiker
„Moje cestovatelské nápady připadaly kamarádům divoké a nekomfortní, takže jsem začala cestovat sama – a i když dnes už se pohybuju v komunitě podobně založených lidí, zůstala jsem u toho. Je to mnohými dávno ověřený fakt, že kdo cestuje sám, ten stejně nikdy sám není, pokud o to přímo neusiluje. Navázat kontakt s jinými cestovateli nebo s místními je totiž pro sólo cestovatele mnohem snazší než ve skupině. Jako sama holka neprojdu horskou vesnicí bez povšimnutí, lidé mě často zvou na návštěvu a já tak mám báječnou příležitost vidět jak žijí, zapojit se do jejich běžných prací, ochutnat jejich domácí kuchyni, povídat si s nimi o jejich osudech i o tom, jak vnímají svět kolem sebe, což je nesmírně obohacující. Bez takových setkání by mi to cestování připadalo polovičaté. Občas mě ale přílišná pozornost místních začne přeci jen unavovat a pak se uchyluju do hor, nejraději tam, kde nejsou žádné stezky, protože být sama v divoké přírodě, to je blaho pro duši. O samotě si můžu dělat cokoli, pro co se zrovna rozhodnu, je to fantastická volnost, na jejíž druhé straně je taky plná odpovědnost za vlastní chyby. Sama si musím poradit v nepříjemné situaci, ale taky nemusím poslouchat ničí remcání a nedělat si starost o toho druhého. Víc si všímám toho, co se děje kolem mě i uvnitř mě, moje prožitky jsou intenzivnější. S kamarády je taky fajn cestovat, je to dobré pro posílení vztahu a jako samotář se cvičím vnímat potřeby a přání druhého, přizpůsobovat se na úkor vlastních tužeb, což je pro duši člověka taky zdravé. Ale z žádných cest s kamarády nemám takové parádní zážitky jako ze sólo cest. A ověřila jsem si mnohokrát, že pravé dobrodružství začíná ve chvíli, kdy se kamarádi vracejí domů, zatímco já pokračuju dál bez nich.“
Viktorka se nejraději toulá po horách
Viktorka se nejraději toulá po horách. Cestuje nalehko, nízkonákladově a pomalu, tedy především na vlastní pohon – pěšky, na kole či na kajaku. Vyhýbá se letadlům. Fotí, přednáší a píše blog, kde mimo jiné testuje ultralehkou výbavu na cesty. Právě jí vyšla kniha Hory a nekonečno. Najdete ji i na instagramu.
Martina Doležalová
„Ráda bych odpověděla ohromně cool, že je to zvýšený adrenalin a životní výzva a super zkušenost. Pravda je ovšem mnohem prostší: v mém věku (39) se nesnadno nacházejí parťáci, kteří nemají závazky, jež by je držely od plnění si cestovatelských snů. Pro mnohé zkrátka není možné vzít si více jak dva týdny dovolené a jet někam něco prozkoumávat. A mě zas nebaví prosté dovolené na dva týdny, protože to se sotva rozkoukám a zvyknu si na „chuť nového“. Baví mě prožít místo, kam se vydám, do morku kostí, i s tím, co je třeba nepříjemné, co třeba omezuje můj komfort, protože i tím se mohou rozšířit mé horizonty osobnostní a duchovní. Díky sociálním sítím a duchovnímu napojení na své milované navíc málokdy cítím nenaplněnou potřebu „něco sdílet“. A skutečnost je taková, že na cestách člověk s otevřeným srdcem a myslí vždy potká ty správné průvodce… „
Martina od roku 2018 cestuje po světě jako instruktorka jógy a dobrovolnice v oblasti vzdělávání, umění, kultury a výtvarné činnosti. Napsala už čtyři knihy, zatím poslední knihou je povídková sbírka Plovoucí po hvězdách. Věnuje se tanečním a hudebním performancím, vede workshopy zaměřené na jógovou praxi a meditaci, spolu-organizuje eventy odkazující k tradicím latinskoamerických a středo-amerických Indiánů. Aktuálně žije v Peru. Píše blog a sledovat ji můžete také na instagramu.
Vendula alias Polární liška
„Cestovat o samotě není vždycky moje primární volba, ale kolikrát se rozhodnu ze dne na den – třeba kvůli dobrému počasí, že je čas vyrazit. A navíc jsem teď na mateřské, hodně cestuju přes týden, kdy manžel i většina mých kamarádů samozřejmě pracují. Cestování ve všední dny má tu velkou výhodu, že na místech, která jsou o víkendu cílem mnoha lidí, nepotkáme živou duši. Šumava po podzimním lockdownu byla taky parádně opuštěná.. Samota mi navíc dává věc pro cestovatele nejdůležitější – svobodu.„
Do cestování s batohem na zádech se Vendula pustila v roce 2013, když vyrazila s kamarády do Norska. Celkově dává přednost severu a horám. Líbilo se jí v Kyrgxzstánu, Patagonii, ale nejvíc ji uhranul Island. Jejími vysněnými destinacemi jsou Grónsko, Špicberky, Himálaje a Nový Zéland. Dnes ji na cestách většinou doprovází její roční dcerka, která má naštěstí tuláctví v krvi. Sledovat ji můžete na instagramu.
Odpočinek na cestě
Michaela Hrdá alias Miške travels
„Zastávám názor, že člověk málokdy cestuje sám, ačkoliv se vlastně vydal na sólo cestu. Právě díky tomu, že jsem sama, mě ostatní lidé mnohem více oslovují. Bohužel, dle mých zkušeností, toto moc neplatí pro západní Evropu, zatímco všude jinde ve světě jsem vždy potkala hromadu skvělých lidí, kteří se i několikrát k mé cestě přidali. V některých zemích člověk musí vyloženě utíkat hluboko do hor, aby si užil trochu samoty. Ne vždy jsem na svoje delší cesty vyrážela sama. Pokud jsem zrovna byla ve vztahu, vyráželi jsme společně. Když ale člověk jede sám, odpadá mu neustálé dohadování o tom, kam se pojede, co vynechá, nebo kde se bude trávit noc. Navíc, hrozně málo lidí je schopno cestovat jen s hrubým plánem a přizpůsobovat se různým situacím nebo tipům od místních jako to dělám já. Až zase najdu parťáka, který se mnou bude schopen takto jezdit i na delší cesty, myslím, že potom budu jezdit sama jen občasné víkendovky. Být sama je totiž většinou velice přínosné, a to hned z několika důvodů. Samotný cestovatel mnohem snáze potká nové přátele a pronikne tak víc do kultury dané země. Tomu se dá často jít naproti i v páru, pokud nebudete ostýchaví a budete oslovovat co nejvíce lidí. Ovšem delší a tak přínosný čas sami se sebou budete v páru nebo skupině hledat jen těžko.„
„Každá moje cesta mi přinesla nová sebepoznání a jiné úhly pohledu. Hlubší napojení sama na sebe a na cokoliv hlubšího kolem nás vždy probíhalo právě na cestách, které jsem absolvovala sama. Jediné co mi občas na sólo cestách chybí, je sdílení. Ať už je to sdílení krásného západu, nebo toho, na co si člověk právě přišel. Jak už řekl Christopher McCandless: „Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno“. V takových situacích je fajn mít přítele na telefonu, pokud je zrovna signál, nebo si počkat na kolemjdoucího, který ovšem nemusí někdy přijít i několik hodin i dní. Byly to ale právě tyto chvíle, kdy jsem se naučila, že štěstí ani lásku nám nepřináší nikdo ani nic z venku, je potřeba tyto cnosti hledat přímo v nás, uvnitř.“
Island
Míša se živí výukou angličtiny, projela přes 50 států a říká, že cestování je nejlepší učitel. Píše blog a už pátým rokem dělá cestovatelské přednášky. Cestuje sama, nalehko a za hubičku. Dvakrát ji přepadli, zadrželi na hranicích, ale nic ji neodradí, protože podle jejích slov po každé bouři přijde slunce. Sledovat ji můžete na instagramu.
Lucie Kutrová alias Holka s Bucket listem
„Cestovat sama neznamená být sama. Na mou první velkou cestu do Santiaga de Compostela jsem se vydala sama, protože jsem neměla nikoho, kdo by se mnou takové dobrodružství chtěl podniknout a byla jsem smířená s tím, že to bude cesta, kdy bude má extrovertní povaha trpět a ukoušu se nudou. Žila jsem tenkrát v bublině, kdy jsem si myslela, že si spolu cizí lidé prostě povídat nemůžou. Největší omyl mého života. Na měsíční cestě jsem snad ani chvíli sama nebyla. Potkala jsem chlapce, který mi ukázal co je laskavost, láska a starostlivost o druhé. Paní, která se vzdala svého stereotypního života pro nový život, který vždy chtěla žít, mi ukázala, že se nechci jednou ve svých 45 letech probudit a zjistit, že jsem nežila život naplno a dle mých představ. Pán, který prodal všechny své firmy, daroval milióny na charitu a rozhodl se cestovat s jedním batohem, mi ukázal, jak nedůležité jsou v životě materiální věci. Všichni lidé mi něco dali – uvědomění si, co je a není pro můj život důležité. Každý člověk byl jedinečný se svým vlastním příběhem. Slečna, které diagnostikovali rakovinu a dávali jí dva roky života, cestuje posledních pět let s batůžkem a pozitivní energií, a každý den si užívá život, jako by měl být poslední. Neměli bychom tohle dělat všichni? Vážit si všeho, co v životě máme? Zdraví? Toho, že vidíme, slyšíme a chodíme? Vody, jídla? Vážit si věcí, které pro spoustu lidí nejsou samozřejmost? Potkala jsem mnoho úžasných a neskutečně nádherných lidí, kteří mě svým příběhem donutili přehodnotit věci v mém vlastním životě. Tito lidé jsou mými hrdiny, protože lidé, které na cestách potkávám, ti udělali můj život mnohem bohatší a tisíckrát lepší. Je to taková má malá závislost, povídat si s lidmi a získávat od nich inspiraci pro svůj vlastní život. Když jsem sama vyrazila na Pacifickou hřebenovku, věděla jsem, že to bude dobrodružství, ale kolik na trase načerpám inspirace, o tom jsem neměla ani tušení … „
„Vím, že to někdy lidé nechápou, ale vyrazit na cesty sama byl pro mě klíčový okamžik mého života. A i když mě posledních pár let doprovází na cestách můj čtyřnohý parťák, tak si pořád ráda povídám s lidmi, kteří mají úsměv na tváři. Nakonec to všechno není o tom, jestli cestujete sami nebo jestli si někoho vezmete s sebou. Důležité je, co si z té cesty odnesete … „
Lucie si na svém blogu založila tvz. bucket list – seznam věcí, které si touží v životě splnit. Jedním z přání bylo přejít Pacifickou hřebenovku, dálkovou pěší trasu vedoucí z Mexika do Kanady. Celkem 4300 km. A tak se vydala na cestu a pak o tom napsala knihu. Procestovala mnoho zemí a poslední dobou ji nejčastěji můžeme zastihnout někde na horách, kde podniká se svým čtyřnohým parťákem Marvelem jedno dobrodružství za druhým. Sledovat ji můžete na instagramu.
Pacifická hřebenovka
